na Blog.cz

Nechci umřít.

Na to mám příliš ráda.

Chci pouze nežít.

Na to je mi dostatečně zle.

Volám o pomoc.

Ti, kteří mě slyší, už nemohou nic víc udělat.

Ti, kteří mě neslyší, ty vem čert.

"Ty ses chtěla podřezat?"

"Jo. Proto je ta rána napříč a tepny se skoro ani nedotkla."

"Tak proč teda?"

"Doufala jsem, že se k tomu časem propracuju."

Sere mě to všechno.

Sere a nebaví.

Připadám si jako hloupej klaun.

A tak jem tam stála s hrdlem sevřeným tak, že se mi stěží ozývaly tóny první oktávy.

Čím víc jsem se snažila ten koncert dohrát, tím víc jsem vše tahala silou, křečí.

Čím víc jsem se snažila soustředit na realitu, kontrolovat předznamenání, držet tempo, poslouchat ladění, zkusit povolit krk, nadechnout se... tím víc se mi chtělo proběhnout dveřmi a schoulit se někam do klubíčka.

Být sama.

Svést to všechno na migrénu a popraskané rty, aby se nikdo neptal.

"Trémistka přeci nejsi, tohle se ještě nikdy nestalo."

Ne. To vskutku nejsem.

.

.

.

Vždyť já vidím všechny možnosti.

Jenže s vnitřnostmi staženými tak, že to doopravdy fyzicky bolí, se ta správná řešení zdají být příliš vzdálená, příliš komplikovaná, příliš zbytečná...

Promiň, že v sobě nemám sílu být taková, jakou by sis zasloužila.

Jistěže, kdyby to nebolelo a nebylo zapotřebí tolik odhodlání, asi by to nebyl žádný big deal.

Snad hodinu jsem stála na mostě.

Co když to není dost vysoko? Co když se to nepovede? A co když ano?

Nic.

Strach.

Prázdno.

Bolest.

Křeče.

Zoufalství.

Šla jsem domů, vyskládala před sebe celou lékárničku a zjistila, že ani kdybych ty prášky spolykala úplně všechny, pravděpodobně by mi to nic neudělalo. Tak jsem je zas vrátila.

Žiletka to jistí. Samozřejmě, že vím, že to nedotáhnu do konce.

Sedět, brečet, nemoci dýchat a nechat ze sebe vytékat krev.

Však ono to stačí.

Za pár hodin bude lépe.

Víš, že jim nejsi ukradená.

Víš, že to ty se chováš jako idiot, ne ti kolem tebe.

Tak sakra přestaň.

*Každý pocit, ať je to láska, vztek, nenávist, úzkost, smutek, zklamání, všechny tyto pocity stačí nazvat jediným slovem a lidi vědí, co tím chcete říct. Náš problém je ten, že naše pocity se nedají takhle prostě vyjádřit. Ať je vyjádříte jakkoli, lidi se ptají: "Proč to tak cítíš?'" "Co tě k tomu vede to cítit?" O to horší je náš požadavek o zbavení těchto pocitů. Existuje dohromady alespoň pět názvů pro různé sexuální orientace, ale neexistuje název pro pocit, kdy je člověku tak mizerně, že se chce zabít. Jakýkoli je nevhodný.*

Pravděpodobně to nikdy nedokážu.

Jenže tím je vše ještě mnohem tíživější.

Holt než dorazí busta, musím se nějak zabavit.

Nejlepší je na ní ta kytičky, která opravdu odpadla z květiny určené na hřbitov.

A tak si ve spodním prádle tancuju po domě.

Rozhodla jsem se, že můj pokoj životně nutně potřebuje bustu.

Takže jsem si objednala hlavu. Polystyrénovou.

Ne, že bych tušila, co s ní pak udělám.

Možná ji nechám jen tak, nahou a prázdnou.

Možná ji korunuji plynovou maskou - jednou z mnoha dalších neužitečných dekorací mého pokoje.

Možná ji přišpendlím na zeď, jako to udělal Elijah Wood s prostitutkama v Sin City.

Možná z ní udělám éterickou srdcovou královnu.

Ano, ano: "Zkušenost tě naučila, že všechna srdce jsou červená a piky zase černé. Protože mají podobný tvar. A je pro tebe jednodušší je rozpoznat podle předchozí zkušenosti, než abys připustil možnost, že mohou vypadat jinak."

Každopádně budu mít bustu a to je důležité.

S některými lidmi strávíte pouze dva dny z celého života, a přesto na ně nikdy nezapomenete.

Vždy je mi zle z představy, že jsem někoho mohla dostat do stejné situace.

Mrzí mne, že jsme neměli šanci se víc poznat, víc spolu mluvit.

A taky mne mrzí, že jsem odjela tak narychlo, že jsem mu ani nestihla podat ruku a říct: "Drž se."

Doufám, že se má lépe.

"Nikdy jsem takové lidi nechápala. Když se přeci rozhodnu, že s někým budu trávit čas, je to mé rozhodnutí. Učinila jsem ho na základě toho, že mi ten člověk přijde zajímavý, vážím si ho, rozumím si s ním... Nemohu přeci jen tak ze dne na den otočit a označit ho za špatného. Vždyť bych šla sama proti sobě! Navíc za daných okolností by ti měla být oporou víc než kdy jindy."

"Asi začnu znovu od začátku. Vyměním celé okolí."

Chtěla bych se vrátit zpátky. Tam, kde jsem byla v bezpečí. Věděla jsem, že se něco začalo dít a vše BUDE lepší. Teď nevím nic. Posloucháním životních příběhů druhých jsem si dávala dohromady ten svůj, místo toho, aby mě ostatní lidé vytáčeli a bylo mi z nich zle, jako je tomu tady, venku. Mohla jsem být úplně otevřená. Naprosto zranitelná. A věděla jsem, kdo jsem.

"Kneller říká, že trochu nelogický a pomatený není to vysvětlení, ale tohle místo."

Je mi zima, chce se mi spát, brečet a zvracet.

A pak se těma zvratkama udusit.

"To je přeci šílený úpadek morálky! Ty si vážně myslíš, že to těm lidem něco dává?"

"Samozřejmě. O co je tvůj život hodnotnější než ten jejich? Kde bereš jistotu, že tvůj žebříček priorit je správnější?"

Jo. Fakt je, že kdybych se v sedmnácti letech zamilovala, později se vdala, porodila pár dětí a umřela bez jakýchkoliv pochyb, krizí identity a frustrací z absence smyslu života, asi by můj život byl více v pořádku.

Jsem. Mám veškerou podporu a správnou výchovu. Vynaložili neskutečné úsilí, aby ze mě vyrostl spořádaný člověk. A já zatím jenom trpím. Měla bych se stydět.

Žádná narážka na HIMYM, ona má doopravdy žlutý deštník!

Tak.

Když přestanete trpět nespavostí, je to na nic.

Spánkový deficit mám stále stejný, unavená jsem stále stejně, realitu vnímám stále stejně mlhavě.

A v případě, že přijde múza, nejsem již schopna pracovat do páte hodiny ranní.

Protože prostě usnu.

Haha, ateliér. Povšimněte si zejména velmi umělecké ponožky umístěné v popředí!