What to do now?

15. ledna 2018 v 12:52 | lovitka
Přivýdělek jako model figurální kresby,
dvě fakt dobré nabídky práce,
počet koček v bytě stoupnul z 0 na 2.
Bonding with my favourite girls.

Chci, abys mě v noci držela za ruku,
a mluvila se mnou o nalezení sebe sama.

Snažím se být upřímná a vytahovat ven všechno,
i to, co mi fakt není příjemné,
ale vzadu v hlavě mi bliká,
že skutečné důvody jsou možná ještě trochu jinde.

V jednom okně googlím "larvovaná deprese"
a v druhém čekám na odpověď.
A snažím se nechovat se jako píča.
Hahaha.
Vůbec nevím, do jaké míry si můžu dovolit odhodit obranné mechanismy.

Fucking miss you.
#Landed in a very common crisis.
 

I don´t even know

8. ledna 2018 v 2:07 | lovitka |  Zápisky iracionální
Nevím co chceš, nevím co chci.
Not here for your power-play.
Čtu, co jsem si napsala po našem rozhovoru,
a nejvíc se mi líbí to zakončení.
"I´m so fucking drunk right now."
A dál nic.

Tolik jsem se snažila všechno vytěsnit,
a teď se chytám každé vzpomínky.
Možná bych s tím nakonec měla zacházet úplně jinak.

Jenže jsem k tomu teď dost tired of feeling like a fucking babysitter.

Jsem naštvaná tolik, že si od O. půjčuju cigáro.

Docela se mi líbí nedržet vztek v sobě.
Taky novinka.

"Opilá L. je stejná jako střízlivá L., jenom o dost intenzivnější."
Asi nejtrefnější popsání mého vztahu s alkoholem.

"Ona v tom článku říká, že ty malý nedonošený miminka jsou hrozní bojovníci.
Že o svůj život bojují mnohem víc než dospělí."
Tak ne asi, když ještě nevědí, že to za to nestojí.

Po vánočním komatu přichází zkouškové koma.

Odkládám bakalářku, odkládám učení, odkládám motivační dopisy.

Finanční samostatnost 2.0.
Období dohod se pomalu a velmi nejistě mění na období úvazků.
Ale přivýdělek jako model figurální kresby?
Gimme that narcistic shit.

Světlým bodem zůstávají dvě až tři kočky,
garantované do konce měsíce.
Žádný další stěhování.
Alespoň do září, prosím pěkně.

Getting better at coping with my shits, I suppose?

28. prosince 2017 v 11:55 | lovitka |  Zápisky iracionální
Už ani nevím, jestli mě víc serou moje existenciální, nebo existenční problémy.

Píšu další motivační dopisy and guess what?
Moje motivace je neumřít hlady?
A nemuset si říkat rodičům o sponzoring?

Velký úklid dětského pokoje.
Strhávám depresivní koláže jen proto, abych si vzpomněla,
že jsou pod nima depresivní nápisy přímo na zdech.

"Ty pičo, to budu muset vymalovat?"
"Jo, a předtím seškrábat, jestli je to fixou. Been there."

Lepím přes to obrázek jednorožce.

Maminka vaří kapra, husu a vepřo knedlo zelo.
Tak si dávám alespoň ten knedlík.

Říkám si, že je to ok,
protože stejně nemám žádné energetické výdaje.
Když čtyři dny jenom spím.

Ale ve skutečnosti pracuju na plné obrátky na své sebezáchově.
Žhavím všechny healthy coping mechanisms.

Zkoušky zadarmo a vysoké self-efficacy zcela odvály moji motivaci cokoliv dělat.
Skoro si až přeju dostat nějaké to Nko, abych narazila a začala pracovat.

Myslím na N. a na to, že bylo od začátku jasné, že je agresor.
(Protože takové to zvláštní kouzlo, víme?)
Ale vidět pak nekontrolovaný výbuch vzteku je něco jiného.

Víno & čaj,
víno & čaj & vodnice,
čaj & medovina.
A deskovky, deskovky everywhere.
Nový art project.
Na chvíli klid.

Neubráním se myšlence na to, how fucking great we were.
Když si odmyslíme všechny sračky kolem, samozřejmě.

Jako vždycky.
 


But the very next day you gave it away

19. prosince 2017 v 1:04 | lovitka |  Zápisky iracionální
Fuck it.
Jsou Vánoce, tak co už.

Nechávám si zaplatit nájem
a užívám si volný víkend,
se spánkem a jídlem a vším tímhle.

Pedagogické minimum
aneb jak v jednom týdnu udělat tři zkoušky bez toho, abych otevřela materiály.
Protože: "Jak Průcha definuje šok z reality?" si přece vymyslet dokážu, ne?

"Tyjo, proč jsem tohle nešla studovat? Víš, kolik volného času bych měla?"

Protože by mi z toho mrdlo, jasně no.

Jdeme na koncert a připomíná mi to staré Časy,
jednu z prvních skupin v novém městě, ve které jsem se cítila dobře.

A taky taková ta holka, vedle který se chci ráno probudit.
Pořád mě očividně přitahují lidi, co vypadají jako fetky
(a už od pohledu je jasné, jak moc by na mě srali).

"You just need to love me, you don´t need to listen to hat I say,"
zní jako super základ vztahu.

Posloucháme Last Christmas pořád dokola a je to fajn.
A "jdeme na výlet", dokud mi nezačne být zima.

Hodinový telefonát s otcem.

Po dlouhé době Silvestr, na který se skutečně těším,
a Vánoce, které třeba zvládnu.

Nebudu masochista
a nebudu si to ztěžovat.

Do not forget

10. prosince 2017 v 23:22 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Máme patnáct minut, než nám pojede vlak, stihne se to za patnáct minut? Rychle, nakresli mi tam... třeba srdíčko."
Lovely memories inked for life.

Nevím, co dělám se svým životem,
jsem na pokraji vyčerpání,
ale některý věci jsou tak sakra dobře.


Meh

8. prosince 2017 v 23:08 | lovitka
Podhodnocení.
Odmítání viny.
Odklon.
Náhradní uspokojení.
Kontrola situace.
Kontrola reakcí.
Pozitivní sebeinstrukce.

A taky
Úniková tendence.
Perseverace.
Rezignace.
Sebeobviňování.

A vůbec
Vykradenej byt.
Třesoucí se ruce.
Neodeslané zprávy.
Motivační dopis,
na kterej už ani nevidím.
To dáš.
Kafe.
Sebevědomí.
Nebo nezájem.

Nasrat.

What about us?

1. prosince 2017 v 20:31 | lovitka |  Zápisky iracionální
Mental breakdown z toho, že mi bez jakékoliv předcházející konverzace
rodiče po půl roce poslali peníze.

A teď jako co?
Zavolat a poděkovat?
Nakoupit z toho vánoční dárky?
Zůstat v módu "nechci pomoc"?
Dělat jakože nic?

Protože ve skutečnosti jo, dost mi to pomůže, cause the rent is so fucking high.
BUT.

Mental breakdown z toho, že nezvládám vlastní život.
Mental breakdown z toho, že jsem neskutečně vyčerpaná.
Mental breakdown z toho, že i tak pořád patřím mezi pár privilegovaných procent,
a odmítám se vzdát příspěvků a dobrovolničení v oblastech, které vnímám jako potřebné a důležité.

Krize intelektuálního optimismu a západních hodnot.
Zase.

Mental breakdown z toho, že i když si udělám volný večer, protože už nemůžu,
stejně nakonec skončím u prokrastinace místo reálného odpočinku.

Odkládám poslání životopisu do nové práce na dobu,
kdy budu mít reálně čas alespoň na to jít na pohovor.

T. říká, že jsem na sebe příliš tvrdá.

A na ostatní taky.

Pořád nevěřím v askezi a v sebeobětování.

Nevěřím v to, že by byl život sv. Alypia o něco plnohodnotnější jenom proto, že vydržel stát přes šedesát let na sloupu.
Něvěřím v to, že by Mary Magdalene De'Pazzi měla být uznávána za očištování ran malomocných jazykem o něco víc, než kdyby je prostě jenom omývala vodou.

Fucking masochists.

Taky se chci prostě jenom mít dobře.

Světlé okamžiky.

Houževnatost, univerzitní debaty, zpětná vazba, make the world a better place.

X Grrrrl: "By mě nikdy nenapadlo, kolik síly můžeš v tom svým mini těle mít."

Nejlepší M., která se mě opět snaží přesvědčit, že nejsem useless piece of shit,
ale beautiful piece of useful human.
A že holky s krátkýma vlasama jsou její typ.

Nadšení a nervozita z prvního real zápasu.
"It lets me pretend to be a strong, indestructible badass during these times in "real life" when I'm anything but."

Let it sink in

28. listopadu 2017 v 17:46 | lovitka |  Zápisky iracionální
Probírám svou bezmoc s malou Emily na jednotce intenzivní péče,
a ve stavu poloprobuzení jsem zmatená tím, koho reprezentuje in real life.
A přitom to je tak jasné.

Pořád se snažím najít východisko,
v noci šeptám I just want to feel alive,
a zase koukám na svoje konečky prstů,
jestli ještě nevybledly.

Sere mě, že to tolik řeším a že jsem zase zahlcena sama sebou.

Záchranná síť pořád ještě funguje.

Výlety do minulosti mě ujišťují,
že je mi ve skutečnosti lépe než kdykoliv předtím.

Snažím se vše pohltit praktickým životem.
Chodit do práce, psát maily, doučovat, studovat, vařit, platit nájem.
Každé ráno se probudit.

Zahřívací objetí, když jsem zmrzlá a vyčerpaná,
a pravidelná týdenní dávka endorfinů.

Vypadá to, že jsme našli správnou úroveň intimity, na které můžeme fungovat.
= Nulovou.

Co jiného dělat.
Při veškeré snaze nedokážu pochopit naprostou priorizaci partnerství a rodiny.
A je mi z toho fyzicky zle.
A moje nejdůležitější životní oblast?
Like, you can't even pretend to be interested.

Odstřihávací tendence,
utíkací tendence.

Not proud of myself.

Jedeme dál.

Rainbow powers

13. listopadu 2017 v 15:07 | lovitka |  Zápisky iracionální

"To bych nikdy nečekal, že budu zrovna za tebou jezdit pro pozitivní inspiraci."

Já taky ne.

Ale v domě s kompostem, kde můžu hrabat listí, vařit pórkovou polévku a péct perník a zvát milé návštěvy na večeře i na snídaně, kde adopce kočky získává reálné a konkrétní obrysy, a kde můžu po večerech vydechnout a psát se zapálenou svíčkou na stole další bakalářku, a to všechno offline... just wow.

"Jsi hospodyňka, kluci to vyhráli."

A záchranná síť, která zase funguje.

Odvážím Timothyho zpátky do Liberce, protože ho už nepotřebuji.
Už netvoří domov.

Ale samozřejmě, že to není jenom růžový.

Je tu kurva zima a nemám přes pracovní vánoce a stěhování čas ani energii na druhou práci. A už vůbec ne na školu. U některých předmětů jsem dokonce zapomněla, že mám něco takového zapsaného. A při kvalitativní analýze občas zapomínám, na co se vlastně chci soustředit a na jaké teoretické pozadí navazuji. Takže nenavazuji. Cítím se jako useless piece of shit, když po mně nadřízený žádá mail, který vidím v odeslaných, protože třeba jsem na to opravdu klikla nějak špatně. Taky stále velmi těžko sbírám poslední zbytky energie na umytí nádobí a sprchu ve chvíli, kdy všechno utichne. Motá se mi hlava, v jedenáct usínám v oblečení a jo, je tu kurva zima.

Načerpávám síly,
a dostávám ze sebe šatné ven.

Vrací se mi noční můry o tom, že bydlím u rodičů.
Scény hádek a útěků z domova.
Potřeba všechno napravit a zachránit.
Potřeba postavit se do opozice a dovolit si být naštvaná a odejít.
A přes všechno taky potřeba zůstat a být prostě jenom přijatá.

Rainbow powers.

Vztek jako ultimátní ochrana.
Myslím, že už jsem podobný koncept dost nutně potřebovala.
Myslím, že velmi dobře fungujeme v krizových situacích.

Což je moc fajn, když je celý váš život jedna velká krizová situace.


.

Uh

21. října 2017 v 16:10 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Doneseš mi něco k jídlu?"
"A to nemůžeš sama?"
"Ne. Bořím genderové stereotypy."
"Tím, že jsi píča?"
"Ano."
"Ale to už taky stereotyp, ne?"

Feel the love.

Měsíc na gauči, ale zase nemusím platit nájem.
Nad vodou mě drží plány na adopci kočky,
hned, jak bude kam ji adoptovat.

Chronická únava, dysfunkční mitochondrie,
neustálé pochybnosti o vlastních kompetencích.

...

Chybíš mi, když odjedu na víkend volit.

I když jsem ve starém počítači našla všechny videa z období,
kdy jsem všude chodila s kamerou a všechno natáčela

I když mám mravenčení v břiše z náhodných (?) doteků, když saháme pro skleničky s pitím,
a tak trochu žárlím a tak trochu panikařím a tak trochu vím, že ty víš,
a tak trochu to všichni držíme lowkey, protože stejně odjedeš.

Plus i kdyby ne, tak je to jenom jedna velká destrukce věcí, na kterých mi záleží,
včetně našeho něco-jako přátelství

Tired of drama,
so fucking tired of drama

Ale když mi pak i můj přítel začne říkat "ty moje malá lesbičko",
je to tak trochu vtipné a tak trochu to odlehčuje situaci
a tak trochu
...

Fuck.

Doprovázíme babičku k urnám, aby si tam mohla hodit hlas komunistům
a najednou mi je zase na zvracení

Ležím v posteli a koukám na všechny ty věci, které byly každodenní realitou

Trochu se uklidňuji tím, že pro mne spousta věcí nabyla významu,
že dělám věci, které mají smysl

A snažím se sama sebe uzemnit.
Snažím se utlumit svou schopnost cítit všechno najednou.
Děsím se schizofrenního pseudofilozofování a generalizovaných myšlenek,
ze kterého plyne, že nic nemá cenu, všichni jsme v prdeli a můžu se rovnou jít zabít

I'm upset because I want to change the world but the world is too big and people are too mean

...

Alespoň mám od té doby, co daruju plazmu, reálnou představu o tom,
jak moc krve by ze mě evetuálně muselo vytéct.