Maybe you were right

Včera v 23:48 | lovitka |  Zápisky iracionální
Letošní: "Nestojíš za nic," mám odškrtnuto,
tak to bychom ty rodinné svátky mohli přeskočit, ne?

Mám dost vlastního sebeobhajování,
mám dost toho někomu něco dokazovat,
vůbec nevím, proč bych v téhle pozici vůbec měla být.

Chci prostě jenom přijít na to, jak se teď co nejlíp uživím.

"Dopisy" už mají 5.000 znaků,
což je zhruba tolik, kolik by měla mít seminární práce,
kterou musím zítra odevzdat, pokud chci vůbec přerušovat.

Lepší stránka věci je Enrique Iglesias,
kterého poslouchám celý den
a výrazně snižuje mou anxietu.

Už se ani tolik nemusím snažit.



Tired of being sorry,
nebo sorry for being tired?
 

I do, but I can't

3. prosince 2018 v 0:48 | lovitka |  Zápisky iracionální
Nová appka tvrdí,
že můj čtyři hodiny trvající spánek
je z osmdesáti procent kvalitní.

Just not the right time now.

Kroužkuju zeleně, oranžově a červeně předměty
podle šance na jejich splnění.

Nemám už ani radost z dalšího pracovního úspěchu,
protože bez ukončeného vzdělání ve svém oboru
nemám šanci na dlouhodobou perspektivu.

Nic silnějšího než touha jít konečně naplno pracovat,
nemuset řešit diplomku, seminárky,
od praxe odtržené předměty a požadavky,
vyhořelé profesory.

Tři rozchody, čtyři změny bydliště.
Jedna změna školy.
Dobrá a špatná rozhodnutí.
A nejvíc ty, u kterých to nelze poznat.

Ani jedno zvracení z alkoholu.

Sex a selfíčka.

Oba jsme damaged goods,
ale poprávu hrdí na to,
jakou cestu jsme ušli.

Neustávající boj.

My beautiful borderline baby,
a samozřejmě, Simone de Fucking Beauvoir.

*1964, reforma manželství je na cestě.
Žena má právo mít svůj bankovní účet,
spravovat svůj majetek,
mít povolání bez svolení manžela.
Zdá se, že společnost prochází hlubokou změnou,
která nenávratně promění postoj žen k literatuře.*

Jsou priority pouze otázka času?

Dlouhé hodiny ve vaně.
Zvláštní pocit, svlékat se sama,
v prázdném bytě.
Poslední banánový šampon,
prádelní šňůry,
snaha vydržet co nejdéle v klidu pod vodou.

A všechny ty emoce, který nechci mít.

Bee; leaf

22. října 2018 v 19:06 | lovitka |  Zápisky iracionální
Todays little reminder
that if you went trough traumatic events
it will never go away

Even after years of therapy
After you learned how to accept it
as a part of your life
and part of who you are
After you became confident
and happy in your own skin
After you became able to talk about it
without anxiety, anger and despair

It will still be overwhelming sometimes

And thats ok
Because it doesn´t mean
you´re moving backwards

It can still hurt pretty badly sometimes

But now you know it doesn´t define you
And you know how to handle your emotions
without hurting yourself
or the others

Hold on
Pain ends
 


XYZ

26. září 2018 v 15:40 | lovitka |  Zápisky iracionální
Jak jednoduché to nakonec bylo,
odevzdat stále ještě voňavé oblečení,
uložit hrnečky od Lady F do krabice
a vyhodit umírající ekosystém.

Jak dobře a lehce jsem se cítila měsíc poté.

Because I was so fucking scared
of not being good enough
of getting too attached
of losing my independence
of losing my beliefs
of getting hurt

"Feels like I'm the one sabotaging the relationship now."
"Was it any different in the past?"
Ne.

Kdykoliv jsem v úzkých, utíkám k němu.
Kdykoliv jsem v úzkých, utíkám k ní.

Of course I miss the magic,
and I miss the whole concept.

Zamilovávám se do idejí,
ale ideje nejsou lidi.

Not making me a better person.

"I can´t do relationships"
je úplně stejný shit jako všechna tvoje:
"Tohle se nikdy nezmění."

Všechny ty páry kolem mne,
které bych moc nechtěla,
aby se staly z nás.

Neumím opravdový.



On hold

9. srpna 2018 v 23:38 | lovitka |  Zápisky iracionální
Někdy před třemi lety jsem si řekla,
že holt zatnu zuby a vydržím dalších pět let
pracovat a studovat, protože chci.

Někdy teď si říkám,
že bude super bydlet na koleji,
protože budu mít třeba peníze na to
jít občas do bazénu nebo do divadla.

Začátek druhého měsíce bez kofeinu.
Pomalu vstávám z mrtvých.

Po dovolené do práce, abych si připomněla,
jak strašně moc ráda mám režim,
práci s lidma, pocit, že jsem užitečná.

A Brno.

Nechávám si otevřené možnosti.
Potlačuji nutkání zajít za terapeutkou,
protože je mi předem jasné, že bych dala pětikilo za ujistění,
že se nemám bát udělat to, co jsem už stejně rozhodnutá udělat.

Pohled na Hendlovu statistiku mi odvahu nepřidává.

Říkám si, že když zvládnu do konce prázdnin dropnout rampu,
tak potom zvládnu všechno.
Zatím se mi vždycky, když stojím na kraji, zamotá hlava.

Drží náš pohromadě magie a sex.
Dost doufám, že to vydrží,
dost doufám, že to stačí.

Protože si chci zase připadat dobře ve chvílích,
kdy bych si jindy dobře připadala,
a nechci mít strach ze sdílení věcí,
které bych sdílela moc ráda.

"Napadlo tě někdy, že v tom vztahu můžeš být psychopat ty?"

11. června 2018 v 12:22 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Potřebuju jenom trochu prostoru.
Být chvíli sama se sebou.
V klidu."
A vím, že ten koncept neznáš.

Nepomáhá mi další stěhování,
fakt, že se zase nikde necítím jako doma
(i když mi říkáš, že je to normální),
liberecké krizové návštěvy,
depersonalizace a selektivní vnímání,
snaha o maximální snížení rušivých podnětů,
rozdýchávání úzkostných návalů,
přijímačky, obajoby, státnice,
posrané neparametrické statistické metody.
"Snažím se, co můžu. Vím, že to nezvládám.
Ale ano, chci i tak zvýšený úvazek,
protože potřebuji z něčeho vyžít."
Kašlu na zápisy a na dobrovolníky
a zapomínám, co všechno musím udělat.
Bojím se dalších prázdnin bez odpočinku,
protože i kdybych měla čas a finance,
tak si ho neumím dovolit.
Narušení bezpečné zóny
chvíli poté, co říkám:
"Potřebuju safe space."
Alternativní vnímání života,
osudy psychiatrických pacientů,
potenciálně nepřátelský svět,
protichůdné základní potřeby,
a jo, stejně vždycky skončím u Horneyové.
Nejistota dopadu snahy o zlepšení reality,
naivní představy J. Benthama,
které nezahrnují dodržování lidských práv a svobod,
ale zahrnuje je vůbec něco mimo utopii?
Odpor k pachu piva a cigaret.
Odpor ke kapitalismu.
Odpor k prvnímu světu.
Posrané neparametrické statistické metody.

Fakt, že se občas míjíme.

"Spáchal bys se mnou sebevraždu?"

"You are too much shine to not be felt. So when they have gotten a good look at everything you have to offer, when they have taken your skin your hair and your secrets with them, when they realize how real this is, how much of a storm you are, and it hits them, that is when the cowardice sets in. And they'll say something along the lines of i just had to try, i had to give it a chance, it was you after all. But that isn't romantic. It is'n sweet. The idea that they were so engulfed by your existence they had to risk breaking it for the sake of knowing they weren't the one missing out. Your existence meant that little next to their curiousity of you."

Snaha udělat to tentokrát doopravdy.
Necouvnout.
A možná je to na nás,
abychom si nastavili nové paradigma.

This.

3. května 2018 v 14:57 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Vždycky jsem si myslela, ze když dostanu to, co chci, tak mě to přestane bavit."

Tolik práce jsem věnovala tomu, abych sama nad sebou získala kontrolu,
a teď se jí dobrovolně vzdávám.
Možná právě proto, že jsem konečně ready.

Čtu si Needy Ann, a mám pocit, že to je přesně ono.
- Já se bojím, ty ne?
- Ne. Čeho se bojíš?
- Je to veliký. Hrozně intimní. Intenzivní.
- Máš pravdu. Je to děsivý, ale já tě utéct nenechám.

A očividně to fungovat může.
Velmi dobře.

Obrázky od Bianky, který vždycky byly to, co jsem chtěla.
Slzí mi oči na záchodě, v autobuse, cestou městem.
Najednou to není "až budu mít čas",
ale "chci si udělat čas"
a hlavně "udělám si čas".

I když s ničím nebojuju tolik jako s časem.
A s únavou.
A s potřebou být perfektní.

Usínám v autobuse cestou do práce, do školy, do knihovny.
Usmívám se a myslím na nás.

Učím se chápat tvojí ADHD,
to, jak funguješ mezi lidma,
to, jak křehký a krásný vlastně všechno je.

To, proč jsem nikdy nerozuměla tomu, proč mi píšeš, co po mně chceš,
proč se vzdaluješ vždycky, když se přiblížíš,
proč nedokážeš říct některý věci narovinu,
proč máš tendence mě někam pasivně manipulovat.

Nenapadlo mě, že by to mohlo být vlastně tak jednoduchý.

A že ani tys vůbec nerozuměl tomu, co jsem dělala já.

Odkrýváme čím dál hlubší insecurities,
"To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat."
"A co je to největší?"
...

"Ale kdybychom nevěřili tomu, že to společně zvládneme, tak tady nejsme, ne?"

A za některý vztahy stojí za to bojovat.


Nikdy neskončit

21. dubna 2018 v 23:54 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Pořád si říkám, že to přece není možný, mít pocit, že někoho miluju, po dvou týdnech."
"A fakt si myslíš, že je to jenom po dvou týdnech...?"

"Bojím se, co se stane, když si to všechno přiznám."
"Jestli to tam je, tak tě popření od bolesti stejně nezachrání."
"Asi jsme toho nejlepší příklad, že?"

Tříhodinnové každodenní telefonáty,
stará Praha, galerie, hovory o rodinném zázemí
a o hodnotě závazku.
Věci, co jsme nikomu neřekli.
Jsem zase jednou polopropustná membrána emocí,
brečím v autobuse dojetím,
zase jednou se nebojím použít "můj" a "tvoje"
a "spolu",
"Nikdy jsem nečekal, že od tebe tohle uslyším."
Hodnotíme minulé v ztahy z hlediska magického trojuhelníku,
a jo, je naprosto absurdní, že:
"Nikdy jsem si nemyslel, že bychom spolu mohli fungovat,"
to, jak moc rozdílní jsme,
a přitom vlastně naprosto stejní.
Fakt, že tě neustále udivuje, že s tebou chci být,
to, jak moc si nevěříš,
a já pak mluvím o tom,
jak moc insecure se vedle tebe cítím.
"Celou dobu jsem panikařila, že nakonec nepřijedeš."
"Hrozně jsem se bál, že dáš nakonec přednost někomu jinýmu."
Přicházím na to, co všechno v našem chování byly obranné mechanismy,
a jak to vypadá, když je vyhodíme oknem.

"Tuhle písničku s tebou mám spojenou."
"Cože? Já ji mám spojenou s tebou...
Ale nikdy by mě nenapadlo, že se mnou můžeš mít něco spojenýho."

Těžko uvěřitelné.

"Nechci, abys zase odjela."
"Pár dní zvládneme, vzhledem k tomu,
že před sebou máme celý společný život."
...

Think I like you best when you're just with me

18. dubna 2018 v 0:25 | lovitka
Celou dobu jsem byla tolik zabalená sama v sobě,
že mi vůbec nedošlo, jak moc jsem ublížila já tobě.

Zahojené rány.

Něco neobyčejného.



Možná za sebou zanecháváme vyprahlou pustinu
a možná to tehdy bylo nadmíru sebedestruktivní.

But I can tell this right here is extraordinary.

Spolu

17. dubna 2018 v 1:45 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Takže...?"

- y'all think about love?
--Every Single Waking Fucking Day Do I Think About Love

Surreálné je ten nejvýstižnější popis.

Řešíme minulost, řešíme budoucnost
(protože máme budoucnost),
ze všeho nejvíc řešíme přítomnost.

A je mi tak skvěle,
že i když jsem se to všechno snažila shrnout do okamžiků,
nedokážu to popsat slovy.