Abulie

Neděle v 22:39 | lovitka |  Zápisky iracionální
Pořád ještě říkám "migréna" tomu,
když se mi prostě nepovede vstát z postele.
Protože pak to všichni pochopí.

A pravda je, že mě tak moc bolí hlava,
že ani nemám pocit, že bych moc mlžila.

Beru to tak, jak to je.
A čekám.

Zkouším přijít na to,
co si vlastně myslím
a co vlastně cítím,
ale pravda je,
že jsem plochá a prázdná.

Nic.

Pár dní, které jsou delší než měsíc.

A když se pak konečně zvednu,
osprchuju,
umyju si vlasy,
vyperu prádlo,
uklidím pokoj,
uvařím jídlo,
odpovím na maily,
vyjdu ven,
doplním si učení,
...

Tak zase věřím tomu,
že dávám svůj život do pořádku.

A snažím se přesvědčit sama sebe,
že ta celá epizoda není v ničem horší,
než kdybych měla skutečnou migrénu.
 

So much love

23. března 2017 v 15:47 | lovitka |  Zápisky iracionální
V jakých jednotkách se měří kvalita lidského života?

Praxe v adiktologii,
praxe u pacientů s poruchou nálady,
schizofrenie, epilepsie, poruchy osobnosti.

A dělí nás jen velmi tenká hranice.

A když říkám nás, nemyslím tím sebe, ale vůbec všechny.

Křehkost a zranitelnost,
a dokonalost, která je jen nedosažitelnou iluzí.

Pořád to nedokážu správně uchopit.

Snažím se být v kontaktu sama se sebou,
se svou panickou hrůzou z vnitřní prázdnoty
a se svou úlevou v myšlenkách na smrt.

Ponořit se jen do té míry,
abych nad sebou stále ještě měla kontrolu.

Nerozložit se,
ale přestat narkotizovat.

Přiznat si, že podobné věci sami od sebe nezmizí pouze tím,
že je odstraním ze zorného pole.

A možná, že jsem na začátku něčeho úplně nového.

But I no longer hear the music

15. března 2017 v 0:00 | lovitka |  Zápisky iracionální
Ujíždím na vlně omnipotence
a říkám si, jak je to super,
že na sebevraždu myslím už jen tak jednou za měsíc,
ale je úplně jedno, jaký progres udělám,
protože vždycky všechno skončí na:

"Mne to zní tak, že kdybyste měla možnost volby mezi tím,
zda se vůbec narodit, nebo ne,
tak byste si pořád ještě zvolila druhou možnost."

A celý můj život je jen o tom srovnat se s faktem, že zvolit nemůžu.
Začlenit se.
Narkotizovat.
Být užitečná.
Být samostatná.
Fungovat.
Odčinit.

A když pan x generalizuje,
jak hrozně super jsou studentská léta,
kdy se člověk nemusí vůbec o nic starat,
zase se jenom usmívám a kývu.

A zase si v koutku přemýšlím nad antidepresivama,
protože by bylo moc fajn, kdyby za mne chvilku bojoval někdo jiný.
 


"Normal, average day"

2. března 2017 v 0:12 | lovitka |  Zápisky iracionální
Od té doby, co zase chodím na terapie,
nemám takovou potřebu psát.
Všechno se mění příliš rychle.

Pořád ještě nekontrolovatelně brečím ve chvílich,
kdy dojde na to, že "nikdy nebudete úplně v pořádku".

Přestože se teď tolik snažím a tolik na sobě pracuju.

Otec mě odváží na nádraží,
podáváme si na rozloučení ruku,
a já panikařím natolik,
že si chvíli poté nedokážu vzpomenout,
co vlastně říkal.

I když vím, že to tentokrát bylo pozitivní.

Depersonalizace, výpadky paměti a panika.

A tak mluvím a paní doktorka říká: "Z toho mě úplně zamrazilo,"
a já říkám: "Eh...?", protože mi to přijde jako úplně běžná věc.

Jdeme s M. do sauny a vydržím tam asi tak pět minut,
protože mi ztížené dýchání až příliš připomíná úzkostné záchvaty.

Tradiční oběd, při kterém mám poprvé po x letech konečně pocit,
že k sobě nutně nemusíme patřit.

Je přesně rok po tom, co se všechno seběhlo tak rychle a intenzivně,
a všechno mi tě tu připomíná,
a tak ti dávám signály,
a ty mi opravdu píšeš,
a co bude dál...

Další ne

3. února 2017 v 16:51 | lovitka |  Zápisky iracionální
//A jenom pozdě v noci mě napadá,
jestli bych se opravdu cítila volná,
a přestala bych si připadat jako neschopná hromada sraček,
i když bych musela opustit všechno to, co dělám ráda.

A tak si beru další částečný úvazek.

Samozřejmě, že ne v oboru, protože to už by mě zabilo.
Samozřejmě, že ne přes den, protože to už není kam vecpat.

Ale hýbu se. Nestojím na místě, kde mi není dobře.
Připadám si zase o něco silnější.

Měsíc intenzivní přípravy na další z tradičních rozhovorů s rodiči.
"Tvoje priorita je studium a o všechno ostatní se postaráme."

Ne.
Se vším, co je s tím spojené, už prostě ne.

Taky už vím, že moje neschopnost odpočívat absolutně nesouvisí s nedostatkem času.
Protože když ležím celý den v posteli, není to proto, abych načerpala nové síly.
Je to čistě proto, že nemám dostatek motivace vstát.
A nové síly nepřichází.

Víkendové deprese.

Bude líp.

Co děláš se svým životem, co děláš se svým životem...???

25. ledna 2017 v 20:22 | lovitka |  Zápisky iracionální
Cestou na přednášku o partnerském násilí jsem zabloudila do pánského klubu.
Na svou vlastní přednášku o partnerském násilí.

Pán se světlem v očích.
Automaticky a bezmyšlenkovitě lidem důvěřuji
a vnímám to jako svou nejmilejší vlastnost.

"Rok jsem žil na ulici."
"Jak jste se z toho dostal ven?"
"Člověk si musí odpustit a začít mít sám sebe rád.
Všechno ostatní přijde potom."

Dlouhá cesta.

Nasírají mne sexistické reklamy.
Nasírají mne zavádějící filmové reprezentace duševních poruch.
Do tří do rána koukám na videa o disociativní poruše osobnosti.
Zapojuji se do projektu destigmatizace.
Usmívám se a přeji hodně sil.

"Každý bojujeme své vlastní bitvy."

Děsí mne, že většina lidí do svého běžného uvažování
absolutně nezahrnuje etické, ekologické a sociální dimenze.

Hledám cesty k integrování self.
Zase pochybuji o tom, že well-being je něco jiného než vymyšlený ideál.
Přeci už mi není zle, ne?
Is this all there is?
Je subdepresivita normální stav i při absenci problému?

M. tvrdí, že ano, že člověku přeci nemůže být pořád dobře.
Ale M. je ve svých sračkách taky zahrabaná až po uši.

Jedu domů hlavně proto, abych mohla hrát the Sims.

Staré dobré pravidlo n. 1 - nemluvit se svým otcem o věcech, které mne baví.
Schválně, jestli se někdy poučím.

Snažím se vypadat motivovaně,
ale ve skutečnosti jsem jenom uzlíček sebe-pochybností.

//pozdě v noci

19. ledna 2017 v 3:12 | lovitka |  Zápisky iracionální
Rozplétám zamotané.
Střípky mikroagrese.

Jak moc zábavné může být fotit si bezmoc?
Protože "pak se budeš chtít podívat, jak směšně vypadáš."

Kolikrát může člověk od svých rodičů slyšet,
že je tak blbej, že nemůže být jejich dítě?

A kam až je potřeba zajít,
aby ho a jeho pocity začali brát vážně?

(Daleko.)

A jako vždy to ventiluji na úplně špatných místech.

Zbožné přání finanční nezávislosti, kterou už řeším milion let,
aniž by mě napadlo, že o ni samotnou nikdy nešlo.

Dobrovolné, ale přínosné praxe v oboru,
nebo placené místo mimo a výdej energie bez budoucnosti?

//A jenom pozdě v noci mě napadá,
jestli bych se opravdu cítila volná,
a přestala bych si připadat jako neschopná hromada sraček,
i když bych musela opustit všechno to, co dělám ráda.

Ne.

4. ledna 2017 v 21:57 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Moc tě miluju."
"Já tebe víc."
"Jo, to asi jo."
"Ty jsi fakt píča."

Vítejte v mém světě.

Píšu článek místo toho, abych psala práci,
kterou mám do půlnoci odevzdat.

Vyjasnění rolí.

Abych mohla někomu pomoct,
potřebuju vědět, že je to možné.

It's ok to miss people you no longer want in your life.

Ale není ok si je tam pořád zpátky tahat.

A tak zavírám další dveře
a zbavuju se dalších rolí.

"Co vlastně chcete?"
Vždycky se mi líp hledalo, co vlastně nechci.

Začátek roku opět ve znamení zlatých hvězdiček za dílčí úspěchy.

Jako když jsem přestávala pít alkohol, jíst maso, řezat do sebe, jako když jsem nepsala a nevovala,
tisíckrát předtím,
a stejně mám pořád v hrudi pocit, že nemůžu zvládnout ani to, co už jsem zvládla.

Další články