Nikdy neskončit

Sobota v 23:54 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Pořád si říkám, že to přece není možný, mít pocit, že někoho miluju, po dvou týdnech."
"A fakt si myslíš, že je to jenom po dvou týdnech...?"

"Bojím se, co se stane, když si to všechno přiznám."
"Jestli to tam je, tak tě popření od bolesti stejně nezachrání."
"Asi jsme toho nejlepší příklad, že?"

Tříhodinnové každodenní telefonáty,
stará Praha, galerie, hovory o rodinném zázemí
a o hodnotě závazku.
Věci, co jsme nikomu neřekli.
Jsem zase jednou polopropustná membrána emocí,
brečím v autobuse dojetím,
zase jednou se nebojím použít "můj" a "tvoje"
a "spolu",
"Nikdy jsem nečekal, že od tebe tohle uslyším."
Hodnotíme minulé v ztahy z hlediska magického trojuhelníku,
a jo, je naprosto absurdní, že:
"Nikdy jsem si nemyslel, že bychom spolu mohli fungovat,"
to, jak moc rozdílní jsme,
a přitom vlastně naprosto stejní.
Fakt, že tě neustále udivuje, že s tebou chci být,
to, jak moc si nevěříš,
a já pak mluvím o tom,
jak moc insecure se vedle tebe cítím.
"Celou dobu jsem panikařila, že nakonec nepřijedeš."
"Hrozně jsem se bál, že dáš nakonec přednost někomu jinýmu."
Přicházím na to, co všechno v našem chování byly obranné mechanismy,
a jak to vypadá, když je vyhodíme oknem.

"Tuhle písničku s tebou mám spojenou."
"Cože? Já ji mám spojenou s tebou...
Ale nikdy by mě nenapadlo, že se mnou můžeš mít něco spojenýho."

Těžko uvěřitelné.

"Nechci, abys zase odjela."
"Pár dní zvládneme, vzhledem k tomu,
že před sebou máme celý společný život."
...
 

Think I like you best when you're just with me

18. dubna 2018 v 0:25 | lovitka
Celou dobu jsem byla tolik zabalená sama v sobě,
že mi vůbec nedošlo, jak moc jsem ublížila já tobě.

Zahojené rány.

Něco neobyčejného.



Možná za sebou zanecháváme vyprahlou pustinu
a možná to tehdy bylo nadmíru sebedestruktivní.

But I can tell this right here is extraordinary.

Spolu

17. dubna 2018 v 1:45 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Takže...?"

- y'all think about love?
--Every Single Waking Fucking Day Do I Think About Love

Surreálné je ten nejvýstižnější popis.

Řešíme minulost, řešíme budoucnost
(protože máme budoucnost),
ze všeho nejvíc řešíme přítomnost.

A je mi tak skvěle,
že i když jsem se to všechno snažila shrnout do okamžiků,
nedokážu to popsat slovy.
 


You & Me

12. dubna 2018 v 12:53 | lovitka |  Zápisky iracionální
Po více než hodinovém rozhovoru s úzkostnou pacientkou
si mimo jiné (třeba toho, že fakt potřebujeme reformu systému)
říkám, že tohle už nechci.

Nechat pochybnosti, aby mi preventivně bránily v tom dělat věci,
které bych dělat chtěla/mohla.

Nechci dalších x let žít v protège-moi de mes désirs.
Chci se pustit naplno i do věcí, které mě nepředstavitelně děsí.
Právě proto.

Po dvou dnech zmatku, pláče, posedlosti a únavy
se mne terapeutka ptá, co bych teď potřebovala
a mě nenapadá nic jiného, než prostě být u něj.

A pak mi volá, že co kdyby přijel o den dříve.
A já se snažím ze všech sil připravit se na rozhovor
o všech trust issues a commitment issues
a o tom, že...

Is this really happening?

Říkáš mi, že nevíš, jestli mi můžeš věřit,
protože některé věci holt pod kontrolou mít neumím,
a mě zase neustále paralizuje strach,
že se na to každou chvíli vysereš,
jako předtím.

Zase si v zrcadle prohlížím modřiny
a představuju si to na všech místech našeho bytu.

A stejně to všechno působí naprosto nereálně.

Pěna dní.


"Řeknu to, co jsem řekla Tobě...

9. dubna 2018 v 19:00 | lovitka |  Zápisky iracionální
... že si myslím, že to mezi náma nikdy nebude ukončené."

Červenec 2008.
A už tenkrát jsem se snažila být rozumná.
A tenkrát to ještě šlo.

Červenec 2012.
A spousta situací, které se nikdy nestaly.

Říjen 2015.
A možná ani ten tvůj vztah o sexu
není tak úplně o sexu.

Září 2016.
A dobrá zpráva je,
že když jsem pak stála v sedmém patře v otevřeném okně,
nakonec jsem chtěla jenom hrozně moc jet domů.

Červen 2017.
A o čem chceš mluvit?

Prosinec 2017
A čím víc si čtu zpetně konverzace,
tím větší mám pocit, že jsem se chovala jako píča.
Nebo prostě jenom nerozhodná?

Únor 2018.
A vždycky když mi zvoní telefon, tak čekám, že jsi to ty.
I když je to samozřejmě píčovina,
protože náš kontakt je omezen asi tak na tři hovory ročně.

Přemýšlím nad tím, jestli pořád ještě občas posloucháš to samé co já,
a jestli si taky říkáš, jak moc jsme to všechno posrali.

Možná si teď konečně zasloužíme nějaké closure.

Duben 2018.
A "Moc jsi mi chyběla."
"Tohle. Jenom tohle."
"Možná..."
"Mě to taky kurva děsí."
"Už nechci věci, který se nikdy nestaly."
"Nevím, jestli to teď zvládnu vyřešit."
"Musím to do té doby zpracovat."
"To asi musíme oba."

A fakt je, že jsem nikdy nebyla šťastnější,
než ten měsíc s kouzelnou M.

Ale tohle je buď prokletí,
nebo skutečnost.


A co teď?

Happiness Will Come To You

5. dubna 2018 v 9:09 | lovitka |  Zápisky iracionální
Avokádo a meloun z kontejneru.
Žijeme si skoro tak,
jako bychom měly normální příjem
a mohly si dovolit víc než čínskou polívku.
Vysedáváme na "balkoně",
koukáme na uschlý kytky v plastových kýblech
a na prasklý prádelní šňůry
a na zapadající brněnský slunce.
Pijeme černý kafe z hrnků, který ničí nejsou,
opíráme o sebe navzájem nohy
a všechno je zase najednou dobře.

Říkám ti, kde jsem zaseknutá,
a ty se jenom směješ,
protože jsi na úplně stejným bodě.

Můžu odjet s čistou hlavou.

Jenom chvíli předtím telefonuju domů,
a zase poslouchám věci, které by měl poslouchat psycholog,
ne dcera.

Jenom chvíli předtím tě vidím v tvé bývalé práci.
Mám dokonce nutkání jít dovnitř, jako by nic.
Zase mi všechno dochází se zpožděním.
I emoce.

Jenom chvíli předtím ti tajně ubrečená píšu,
protože je toho najednou moc,
a potřebuju někoho, kdo mě zná
i ve chvílích, kdy nemám potřebu být perfektní.

Jenom chvíli předtím se vracíme z baru stejným směrem,
a já říkám, že jsem unavená a že to dneska nevidím,
ale vlastně jenom potřebuju někoho, kdo mě zná
i ve chvílích, kdy nemám potřebu být perfektní.

A jenom chvíli potom si uvědomuju,
že mi vlastně začínají měsíčky,
že se po čtvrt roce vracím na návštěvu,
že i slam poetry může být transfobická
a stigmatizovat duševní poruchy.

A že je normální a v pořádku,
že za daných okolností
holt perfektní nebudu.

Mimo jiné

2. dubna 2018 v 0:47 | lovitka |  Zápisky iracionální
Když se dívám zpátky, jsem dneska ráda, že jsem neumřela.

Nakonec to chtělo jenom xy let v terapii, kompletní změnu sebepojetí, odstěhovat se z rodného města, naučit se zdravé copingové mechanismy, získat smysluplnou práci v rámci které se lze posouvat a vidět zlepšení vlastních kompetencí, zkušenosti s dobrovolničením a pocit, že můžu někomu pomoci, a kolem sebe fungující komunitu lidí. Pocit, že jsem někde doma. Sebejistotu.
Vytrvalost a trpělivost.

Mám se ráda. Necítím se jako prázdná skořápka. Bez imposter syndromu. Bez paralyzujícího strachu, že nezvládám a nikdy nezvládnu svůj život. Bez pocitu viny za to, že jsem naživu.

Mám konečně pocit, že nejsem jenom stabilizovaná,
ale že jsem skutečně v pořádku.

Poslední rok jsem strávila bojem s PTSD a bojem s vlastníma reakcema na negativní emoce.
Po zkušenostech ze začátku roku mám konečně pocit, že dokážu být "ve stresu" a být "smutná" bez toho, abych propadala nekontrolovatelné panice, že "se to vrací všechno zpátky". A suicidal thoughts, samozřejmě. Jako Stan z IT, protože představa, že tím budu muset projít znovu je naprosto šílená.

Protože upřímně, když se dívám zpátky, někdy nechápu, jak se mi v tom povedlo tak dlouho přežít.

I'm still breathing. For me, sometimes, that will have to be enough

"God what the fuck I used to feel this bad every single day how am I even still alive that's so impressive"


...

"Bude dobře, vole."

Probably Late March

26. března 2018 v 1:38 | lovitka |  Zápisky iracionální
The smell of blood oranges in my hair,
The taste of honey on my lips.

"Čubky mi nosí kytky."

Padám do toho víc a víc.
Bazén, provazy, volnost.
Ležím na žíněnce a je mi prostě jenom dobře.
Společná vana a to, jak jsi mne poprvé nutila počítat.
Naše: "to vyřešíme, si o tom promluvíme,"
které už se stává interním vtipem.
Fakt, že nás berou stejný věci.
Týpek se smažákem v nočním rozjezdu.
Maraton psaní bakalářky.
Pauzy, kdy mi ležíš na klíně
a všechno je neuvěřitelně hebké a voňavé.
Jíme červenou řepu z kelímku jako největší humusačky,
máminy špagety dostávají nový význam,
směju se tvé nákonnosti k Adéle
a půjčuju ti Deník dívky, která hledala Egona Bondyho
a taky Lady Fuckingham.
A ty mi pouštíš nejlepší trailery,
protože nemáme čas koukat na celé filmy.
V sobotu večer už nemáme energii ani na sex:
"Já jsem byla nadržená,
a normálně bych si to ještě sama rychle udělala,
ale s tebou chci, aby to bylo plnohodnější,"
a tak spíme jedenáct hodin,
nehneme se od hrnků s čajem a od hrnků s kafem,
a drží nás plány na: "až pro to dojedu domů,"

a největší plány na: "až bude po státnicích,"
a: "až budeme chvíli jenom chodit do práce."

"Tak já ti utrhnu tuhle větev."
"Hmmm...? A pak mi s ní uděláš co...?"
"Pak ti jí dám naklíčit, vole."

Naposledy jsem jenom ve svém pokoji napočítala dvacet rostlin,
které žijí, zakořeňují se a kvetou.

Nechápu.

All those pretty things

11. března 2018 v 22:38 | lovitka |  Zápisky iracionální
Oddychové tvoření po práci
Výlet vlakem
Vyzuté nohy odložené na sedačkách
Odpoledne ve skateparku
Umění padat
Po týdnu dostačující spánek
První jarní den
Procházka v teniskách
Hrabání listí
Přehazování kompostu
Přesazování bylinek
Kytka, která mi vykvetla
Smirkování a natírání starého nábytku
Stěhování skříně
Repráky a čaj na venkovním stole
Nová červená porno rohožka v koupelně
Společné učení terminologie
Společné hatování
L., která umí hrát na flétnu nosem slovenskou hymnu
"Když si dáte do boty alobal, tak vám nebude zima."
Portrét N. s velkýma prsama na lednici
Youtube videa ze čtrnácti let
Tmavá rtěnka
Nahé fotky
Velké jarní plány na vernisáž a grilování a hand poke tattoo
Bleší trhy a káva s nejroztomilejší M.
Propojené vztahy
Souznění
Kapitánská čepice

A taky: "Tyvole, ty pro mě pečeš?"
"Když nemám na to koupit žádné jídlo, tak musím péct, no."
"Jak nemám? Jsi vše propila, mně je to jasné!"
"Jsem utratila za kurvy."
"To je slovo chlapa!"

Hit me like a man, love me like a woman

6. března 2018 v 16:51 | lovitka |  Zápisky iracionální
Někdy na začátku ledna jsem psala,
že chci, abys mě v noci držela za ruku
a mluvila se mnou o nalezení sebe sama.

A pak mi říkáš:
"Vždycky jsi mi přišla sexy,
ale nikdy by mě nenapadlo,
že to skončí takhle."

A já se jenom usmívám,
protože upřímně, já to věděla hned od začátku.
(Kolikrát už jsem v životě zažila tuhle konverzaci?)

Všechno je intuitivní, všechno je přirozený,
všechno je transparentní, všechno je naprosto neskutečný.

Vím, že budu za nějakou chvíli potřebovat rámec, do kterého to zasadit,
ale nechci upadnout do stereotypu, nechci na tobě začít lpět,
nechci, aby mi vadilo, že vážeš a spíš s jinýma lidma
nechci ztratit upřímnost a komunikaci.
A ze všeho nejvíc tě rozhodně nechci vycreepovat.

Jenže teď zrovna si připadám až provinile, že je mi tak dobře.

Chci s tebou jít do posilovny a pak mít sex ve velkých veřejných sprchách,
chci s tebou trávit líná dopoledne se skicáky a navzájem trénovat figurální kresbu,
chci se smát našim šíleným vztahovým historkám, které vlastně nejsou vůbec vtipné,
chci s tebou poslouchat Nicka Cavea a zkoušet scénický tanec,
a líbat se na rohu ulice,
a však víš.

Jsme největší trope blondýnky a brunetky,
ultimátní Sedmikrásky.

Píšu psychopatovi a poprve za dva roky mi je vlastně úplně ukradenej.
Nijak mě netíží jeho náznaky střídané s ignorem.
Konečně vidím všechny nevýhody jako naprosté faily
a všechny výhody jako něco, co skutečně můžu zažít i s někým jiným.

Děje se toho moc, a tohle je nejvíc neskutečný.

"Trochu epic."