Jedeme dál

10. května 2017 v 12:02 | lovitka
Středeční dýchánky,
kafe a cigára,
bazary a second handy,
vysazování léků,
ublížení na zdraví,
krátké radosti.
Do vlasů vplétáme si růže.
Fotografie, které vypadají
jako renesanční obrazy.

Nedělá mi problém nesoudit,
ale pořád mám vzadu v hlavě Binswangera,
který schvaloval sebevraždy svých pacientů.

Princip svobody rozhodování.
Princip soucitu.
Nemožnost návratu na premorbidní úroveň.

A moje vlastní sebehodnocení.
Dary z nebe, se kterýma jsem se nenaučila zacházet.

"Možná, kdybych si k těm dvěma pracím vzala druhou školu
a ve volném čase dál dobrovolničila
a ve všem podávala výborné výkony,
tak bych se sebou dokázala být pár měsíců spokojená."

A tak se nakonec místo přijímaček zavírám do pokoje
a hraju dvacet čtyři hodin non stop the Sims.
Protože alespoň tam máte moc druhým lidem zařídit dokonalý život.

"Nehcete si koupit kytičku a přispět na boj proti rakovině?"
"Já už jí mám."
"Aha."
"Tu rakovinu."

Obsesivní nákupy ironicky ošklivého oblečení.
A až u trička s lebkou mě zarazí představa,
jak by to asi vypadalo, kdybych si ho vzala do práce
mezi onkologicky nemocné.
 

Abulie II

26. dubna 2017 v 22:52 | lovitka |  Zápisky iracionální
Tolik se bojím psychického relapsu,
že mě ani nenapadne,
že můj několikadenní kolaps
by mohl být způsobený obyčejnou únavou.

Přetažení, přetížení, přepracování.
Vyčerpání.

Dělám si srandu z toho, že mi chybí pud sebezáchovy,
ale očividně mi toho chybí mnohem více.

Jít spát, když tělo potřebuje.
Najíst se, když tělo potřebuje.
Napít se, když tělo potřebuje.

"Poznáte vůbec, když začínáte být unavená?"
"Ale jo, vnímám, že mám mnohem méně flexibnilní myšlení."
"Já ale mluvím o nějakých tělesných příznacích."
"Aha. Jako třeba...?"
"Třeba bolest hlavy?"
"Ale... to mám pořád? Asi tak od základní školy...?"

Protože když chcete prakticky fungovat s chronickou únavou,
tak úplně neexistuje možnost věnovat pozornost svým potřebám
a odpočívat vždy, když se cítíte v nepohodě.

Protože je to pořád.

A nikdy mě asi nepřestane udivovat,
kolik toho v sobě mám ze svého otce.

Abulie

23. dubna 2017 v 22:39 | lovitka |  Zápisky iracionální
Pořád ještě říkám "migréna" tomu,
když se mi prostě nepovede vstát z postele.
Protože pak to všichni pochopí.

A pravda je, že mě tak moc bolí hlava,
že ani nemám pocit, že bych moc mlžila.

Beru to tak, jak to je.
A čekám.

Zkouším přijít na to,
co si vlastně myslím
a co vlastně cítím,
ale pravda je,
že jsem plochá a prázdná.

Nic.

Pár dní, které jsou delší než měsíc.

A když se pak konečně zvednu,
osprchuju,
umyju si vlasy,
vyperu prádlo,
uklidím pokoj,
uvařím jídlo,
odpovím na maily,
vyjdu ven,
doplním si učení,
...

Tak zase věřím tomu,
že dávám svůj život do pořádku.

A snažím se přesvědčit sama sebe,
že ta celá epizoda není v ničem horší,
než kdybych měla skutečnou migrénu.
 


So much love

23. března 2017 v 15:47 | lovitka |  Zápisky iracionální
V jakých jednotkách se měří kvalita lidského života?

Praxe v adiktologii,
praxe u pacientů s poruchou nálady,
schizofrenie, epilepsie, poruchy osobnosti.

A dělí nás jen velmi tenká hranice.

A když říkám nás, nemyslím tím sebe, ale vůbec všechny.

Křehkost a zranitelnost,
a dokonalost, která je jen nedosažitelnou iluzí.

Pořád to nedokážu správně uchopit.

Snažím se být v kontaktu sama se sebou,
se svou panickou hrůzou z vnitřní prázdnoty
a se svou úlevou v myšlenkách na smrt.

Ponořit se jen do té míry,
abych nad sebou stále ještě měla kontrolu.

Nerozložit se,
ale přestat narkotizovat.

Přiznat si, že podobné věci sami od sebe nezmizí pouze tím,
že je odstraním ze zorného pole.

A možná, že jsem na začátku něčeho úplně nového.

But I no longer hear the music

15. března 2017 v 0:00 | lovitka |  Zápisky iracionální
Ujíždím na vlně omnipotence
a říkám si, jak je to super,
že na sebevraždu myslím už jen tak jednou za měsíc,
ale je úplně jedno, jaký progres udělám,
protože vždycky všechno skončí na:

"Mne to zní tak, že kdybyste měla možnost volby mezi tím,
zda se vůbec narodit, nebo ne,
tak byste si pořád ještě zvolila druhou možnost."

A celý můj život je jen o tom srovnat se s faktem, že zvolit nemůžu.
Začlenit se.
Narkotizovat.
Být užitečná.
Být samostatná.
Fungovat.
Odčinit.

A když pan x generalizuje,
jak hrozně super jsou studentská léta,
kdy se člověk nemusí vůbec o nic starat,
zase se jenom usmívám a kývu.

A zase si v koutku přemýšlím nad antidepresivama,
protože by bylo moc fajn, kdyby za mne chvilku bojoval někdo jiný.

"Normal, average day"

2. března 2017 v 0:12 | lovitka |  Zápisky iracionální
Od té doby, co zase chodím na terapie,
nemám takovou potřebu psát.
Všechno se mění příliš rychle.

Pořád ještě nekontrolovatelně brečím ve chvílich,
kdy dojde na to, že "nikdy nebudete úplně v pořádku".

Přestože se teď tolik snažím a tolik na sobě pracuju.

Otec mě odváží na nádraží,
podáváme si na rozloučení ruku,
a já panikařím natolik,
že si chvíli poté nedokážu vzpomenout,
co vlastně říkal.

I když vím, že to tentokrát bylo pozitivní.

Depersonalizace, výpadky paměti a panika.

A tak mluvím a paní doktorka říká: "Z toho mě úplně zamrazilo,"
a já říkám: "Eh...?", protože mi to přijde jako úplně běžná věc.

Jdeme s M. do sauny a vydržím tam asi tak pět minut,
protože mi ztížené dýchání až příliš připomíná úzkostné záchvaty.

Tradiční oběd, při kterém mám poprvé po x letech konečně pocit,
že k sobě nutně nemusíme patřit.

Je přesně rok po tom, co se všechno seběhlo tak rychle a intenzivně,
a všechno mi tě tu připomíná,
a tak ti dávám signály,
a ty mi opravdu píšeš,
a co bude dál...

Další ne

3. února 2017 v 16:51 | lovitka |  Zápisky iracionální
//A jenom pozdě v noci mě napadá,
jestli bych se opravdu cítila volná,
a přestala bych si připadat jako neschopná hromada sraček,
i když bych musela opustit všechno to, co dělám ráda.

A tak si beru další částečný úvazek.

Samozřejmě, že ne v oboru, protože to už by mě zabilo.
Samozřejmě, že ne přes den, protože to už není kam vecpat.

Ale hýbu se. Nestojím na místě, kde mi není dobře.
Připadám si zase o něco silnější.

Měsíc intenzivní přípravy na další z tradičních rozhovorů s rodiči.
"Tvoje priorita je studium a o všechno ostatní se postaráme."

Ne.
Se vším, co je s tím spojené, už prostě ne.

Taky už vím, že moje neschopnost odpočívat absolutně nesouvisí s nedostatkem času.
Protože když ležím celý den v posteli, není to proto, abych načerpala nové síly.
Je to čistě proto, že nemám dostatek motivace vstát.
A nové síly nepřichází.

Víkendové deprese.

Bude líp.

Co děláš se svým životem, co děláš se svým životem...???

25. ledna 2017 v 20:22 | lovitka |  Zápisky iracionální
Cestou na přednášku o partnerském násilí jsem zabloudila do pánského klubu.
Na svou vlastní přednášku o partnerském násilí.

Pán se světlem v očích.
Automaticky a bezmyšlenkovitě lidem důvěřuji
a vnímám to jako svou nejmilejší vlastnost.

"Rok jsem žil na ulici."
"Jak jste se z toho dostal ven?"
"Člověk si musí odpustit a začít mít sám sebe rád.
Všechno ostatní přijde potom."

Dlouhá cesta.

Nasírají mne sexistické reklamy.
Nasírají mne zavádějící filmové reprezentace duševních poruch.
Do tří do rána koukám na videa o disociativní poruše osobnosti.
Zapojuji se do projektu destigmatizace.
Usmívám se a přeji hodně sil.

"Každý bojujeme své vlastní bitvy."

Děsí mne, že většina lidí do svého běžného uvažování
absolutně nezahrnuje etické, ekologické a sociální dimenze.

Hledám cesty k integrování self.
Zase pochybuji o tom, že well-being je něco jiného než vymyšlený ideál.
Přeci už mi není zle, ne?
Is this all there is?
Je subdepresivita normální stav i při absenci problému?

M. tvrdí, že ano, že člověku přeci nemůže být pořád dobře.
Ale M. je ve svých sračkách taky zahrabaná až po uši.

Jedu domů hlavně proto, abych mohla hrát the Sims.

Staré dobré pravidlo n. 1 - nemluvit se svým otcem o věcech, které mne baví.
Schválně, jestli se někdy poučím.

Snažím se vypadat motivovaně,
ale ve skutečnosti jsem jenom uzlíček sebe-pochybností.

Další články