Duben 2009

A Little girl on a swing...

28. dubna 2009 v 20:15 • nakresleno
Moc kecám.
Tak.
(Neměla bych si konečně začít používání toho vlezlého slova?)
Z toho vyplývá, že tento článek nebude o absurditách mého života, ale o jedné drobounké kresbičce, kterou lovitka vytvořila long long time ago (in a galaxy far away). Víc než půl roku to nebude, ale co už.

Jako první vás musím upozornit na fakt, že je to dílko, které mám ze všech svých obrázků nejraději.
Možná proto, že jsem na něm já.
A moje vzpomínky.
A taky se mi docela líbí.
Jsem sebestředná, sobecká a vůbec hrozná.
Muhaha xD
Jen škoda, že nemáme skener.
Ale takhle vyfocené pod stolní lampičkou to vypadá jako v záři zapadajícího slunce, což taky není špatné...
Ve skutečnosti to je ekologicky zažloutlá zmačkaná A5.

Celý článek, prosím ^^

To, co bych tu nikdy nečekala.

28. dubna 2009 v 19:53 • Stvořeno
Ou yeah, rozcestník!
Volejte sláva a pět dní se radujte xD
Objevila se tu jedna rubrika, ve které ještě nemám katastrofální bordel a v zájmu zachování tohoto stavu, který by jinak dlouho nevydržel, jsem nucena se uchílit k mírně krajnímu řešení.
Achych ach.

Foťákem. Kapišto?
Blik cvak. ^^

Propiskou nebo klávesnicí.
Většinou básničky, povídky jsou moc dlouhé a nikdo by je nečetl. xD

Tužkou, propiskou (o hodině), pastelkama, fixama, redisperem, štětcem, liháčem.

Jedním šikovným programem, který bráška odinstaloval.
(A já jsem líná ho znova stahovat)

Čímkoli, co si dokážete představit.
Na vlastní nebezpečí xD

Když z nebe prší štěstí...

25. dubna 2009 v 12:30 • Z oběžné dráhy
Začínám si myslet, že jarní počasí je možná ještě lepší než letní.
Rozkvetla hrozná spousta stromů a když fouká vítr tak se všechno vznáší a tancuje a připomíná Gnomy. (Bratrem posedlím WOWkama mi bylo vysvětleno, že pojem Elfy používat nemůžu, protože Elfové jsou jedna z nejvyšších ras a vypadájí jako Legolas a ne jako něco malého co se vznáší a třepotá křidýlkama.)
A jsou krásně vidět hvězdy.

Což mě přivádí k mé pubertální, poněkud rozporuplné náladě.
Vlastně jsem pořád šťastná.
Rodiče odjeli na víkend pryč, takže jsem celý včerejšek strávila v záchvatech smíchu vysvětlováním, že přece jdu rovně.
A večer se k nám vetřela hrozná spousta lidí (hm... tři) a s nimi přišel i Rupert, který byl následně zneužit. Muhaha *evil laught*. O půlnoci. Na zahradě. Pod hvězdama. Romantické jako Leo diCaprio.
Mimochodem, Rupert je vodní dýmka.

Hm... ?

21. dubna 2009 v 19:33 • Z oběžné dráhy
Je tu někdo?
Nebo mi opravdu všichni věříte, že dodržím slovo?
Vy naivky xD
Ehm...
Tak.
Toť vše.
A nebo taky ne.
Budoucnost velmi nejasná je...

Duben přeskočíme, ano?

14. dubna 2009 v 17:53 • Z oběžné dráhy
Už proto, že si pořád ještě myslím, že je březen.
Pche.
Ale až příjde lásky čas, projedu poctivě všechny své oblíbené blogy a všem napíšu spoustu komentářů a pak sem přidám obvyklý, vtipný, sebeironický článek.
Protože přesně to chci.
Jen toho momentálně nejsem schopna.
Takže se na pár dní prostě vypařím.
Oficiálně.

Tohohle nenajde.
Hehe!
To by si musel přezout boty.
Hehehe!
Áá!
Viděli jste ho jasně?
Prohlédli jste si jeho tvář?
Zahlédli jste ho v průvodu?
Neřekl bych.
Mohl jsem být kýmkoli...

Tak.

Stane se.

9. dubna 2009 v 23:04 • Střípky

já: "A bůh řekl, budiž světlo! A bylo... co je?"
bratr: "Vypli nám proud."

Lama + jaro = článek

6. dubna 2009 v 20:05 • Z oběžné dráhy
To je nehorázné... jak to, že vždy, když po několika dnech napíšu důvod proč nepíšu a oznámení, že psát ještě chvíli nehodlám, tak chvíli na to dostanu chuť psát?
Pche.
A tentokrát za to může sama mocná matka příroda, které přetekl pohár trpělivosti a rozhodla se mi pomstít.
Lovitka je totiž neuvěřitelně neurotické stvoření (BTW, vidíte to? Už zase ta třetí osoba! To mi dělá naschvál!) a kdykoliv se vydává na cestu pěšky, jako že se na cestu pěšky vydává každý den ze školy, musí si utrhnout větvičku libovolného keře u cesty a žmoulat, trhat a lámat ji tak dlouho, dokud úplně nezmizí. Pak si utrhne další a pokračuje v tomto procesu až dokud nedojde domů. V létě místo toho radši plete věnce z pampelišek nebo rve z keřů přímo zelené listy, protože má hrozně ráda jak zeleň listová zeleně barví, ale protože momentálně nemá ani jedno k dispozici, musí si vystačit se suchými větvemi.

A tak jsem šla dnes zase jednou ze školy domů (kdo by to řekl, že ano) a naprosto bezmyšlenkovitě sáhla po nejbližší větvičce. Jenže ta větvička nepatřila keříku, ale stromečku. Velkému stromečku.
Velkému, zimou zkřehlému stromečku.
A co udělá větvička z velkého, zimou prokřehlého stromečku, když za ní nějaký dement zatáhne?
Ulomí se.
Jenže já jsem počítala s tím, že se ulomí jen ten pár centimetrů velký kousek, který jsem potřebovala na ukojení svých zvrlých chutí. Což se ovšem ukázalo jako chybný úsudek.
Poněvadž ta pitomá dvoumetrová větev se samozřejmě urvala celá.
Jak jinak než k obrovské radosti drbajících důchodkyň stojících opodál. Sice byly poněkud zklamané, když jsem její pád ustála, ale ochotně jsem jim to vykompenzovala sviňskými větvičkami na konci svinské větve, které se mi zapletly do vlasů a já je díky nově nainstalovaným bavlnkám nejméně deset minut vymotávala.
Ať žije jaro...