Červen 2011

Karamelový popkorn

24. června 2011 v 0:22 | lovitka |  Zápisky iracionální
• Umístění portrétu Karla Havlíčka Borovského vedle dveří na dámské záchody je geniální.
• Brian Molko je neuvěřitelně sexy.
• Nejhezčí barva pro jídelní židle je modrá.
• Žaludovci jsou definitivně nejodpornější zvířata ever.
• Začínám se nepříjemně poangličtinovávat. Jak říct česky, že někdo "sucks"?
• Ona si opravdu myslí, že si je přidám do přátel poté, co označí Pokemony za kýč, který nabádá děti k násilí.
• Mrzí mě, že se s některými nestihnu rozloučit. Neuvěřitelně moc.
• Stejně mu ty boty na vysokém podpatku slušely.

A vůbec na vás nikdo nekouká divně, když si kupujete sto osmdesát intimek.

24. června 2011 v 0:07 | lovitka |  Zápisky iracionální
Huf.
Musím někomu dát své facebook heslo, aby po mé smrti postoval tajemné vzkazy ze záhrobí.
To až mě sežerou komáři, varani, nebo kanibalové.
J. zjistí, že jsem neschopná a úplně blbá, prodá mě majiteli ropné společnosti a odletí zpátky sám.
Až mě zadupou sloni.
A pokoušou žraloci.
A spláchnu se do suchého záchodu.
A ztratím gumovou kachničku.
A dostanu onu nemoc, při které tak bolí hlava, že si ji sami rozmlátíte o zeď.
A pak tu, kde musíte pít denně deset litrů vody.
A pak se napiju vody nebalené a... už nevím, třeba přijdou lidožravé veverky.

Těším se.
Na celé dva a půl měsíce.
Hrozně, hrozně, hrozně moc!
--> .,•*•,. <--

Kapitáne Hooku - chcípněte, prosím.

21. června 2011 v 20:11 | lovitka |  Zápisky iracionální
Hromadí se mi věci, které potřebuji vykřičet do světa.
Nemám odvahu řešit je naživo, ani chuť cpát je na facebook.

"Nehýbe se loď, ale vesmír okolo."
Jako malá jsem odolávala pokušení dávat lidem kolem pěstí do břicha, abych se přesvědčila, jestli také cítí. Zda mají též emoce a vnímají svět kolem. Nebo jestli jsou jen iluze a já žiju hýčkaná v daleké budoucnosti, právě teď připoutaná na křesle s brýlemi umělé reality.
Naštěstí mě vždy napadlo, že bych nic nezjistila, páč by byli naprogramováni i na předvedení bolesti.
A navíc, v realitě pro mě vytvořené by hrála hudba v pozadí.
*nyan nyan nyan nyan nyan nyan nyan nyan nyan...*

Šla jsem prázdnou, šedivě namodralou nemocniční chodbou, bylo sedm hodin ráno a klapaly mi boty.
Musela jsem jí projít třikrát, abych se toho pocitu nabažila.

Záleží mi na mých kamarádech.
Můžou mi říkat Captain Hook do skonání časů, stejně si nepřeji nic jiného, než aby se našli.
Často se představuji jejich svatbu, na které mají po boku milou hodnou ženušku, na kterou se můžou správně usmívat. Bez všeho toho usazeného bahna, ve kterém se plácáme.

Občas se až divím, co ze mě vyrostlo.
Nicméně pořád dokáži spadnout ze schodů třikrát za sebou během půl hodiny.
To je úspěch.
Nebo ne?