Květen 2012

Perfect

31. května 2012 v 22:20 | lovitka |  Zápisky iracionální
Nejhorší je ten moment, kdy už z vás teče docela dost krve, víte, že větší jizvy si dovolit nemůžete, protože na chirurgii prostě nepojedete a stejně vás to pořád nebolí tak, aby se ozval pud sebezáchovy a zastínil všechny ostatní sračky.
Vlastně už to nebolí skoro vůbec.
Zkurvenej, zkurvenej, zkurvenej posunutej práh bolesti.


Třeba to taky jednou bude dobré.

True story, bro.

31. května 2012 v 16:20 | lovitka |  Zápisky iracionální

Sometimes I just want to put on a Bunny suit and scream.
A jestli něco miluji, tak jsou to plátěné tašky.

A tak vůbec.

30. května 2012 v 22:11 | lovitka |  Zápisky iracionální
Některé věci je třeba si připomínat častěji.
Například to, jak moc fajn záležitost je koupit si flašku a fláknout sebou do trávy v parku.
Jen tak, ve stylu: "Co děláš následující hodinu?"

Ono totiž není až tolik důležité CO člověk říká, ale JAK to říká.

A pak mi Ká půjčila Anjela a zachránila celý dnešní den.

Jak pravila paní psychoterapeutka: "Vlastně se také raději pohybuji mezi lidmi, kteří mají určité zkušenosti se sklony k depresím. Připadají mi mnohem méně plytcí."
Povoláním se tedy neminula.

Potkala jsem dnes Ch.
Vlastně si tím ani nejsem tak jista.
Měla velké, černé brýle a zahlédla jsem ji pouze na okamžik.
Navíc nevím, co by uprostřed týdne dělala v Praze.
Ale stejně...
Jsou události, ze kterých se hořká chuť nesmyje.

Musím přestat nastupovat do tramvají naslepo s tím, že někam přeci dojedou.
(Ne, toto není metafora.)

Stonohý mravenec

30. května 2012 v 1:01 | lovitka |  Zápisky iracionální
Kdybych nebyla v depresi, mohlo by to být další z nejšťastnějších období mého života.


Through every forest, above the trees
Within my stomach. Scraped off my knees
I drink the honey inside your hive
You are the reason I stay alive



"Jenže mně ty měsíčky končí až zítra."
"Aha. No... tak já si dám čváňo."
Pán je romantik.


Skici

29. května 2012 v 2:23 | lovitka |  Zápisky iracionální
Velmi rychlé a velmi nepropracované.
Je půl třetí ráno a já nemohu spát.
Ideální moment pro prznění anatomie.





O osmnácti vidličkách, těhotenství, veselém tučňákovi a spoustě kafe

27. května 2012 v 22:24 | lovitka |  Zápisky iracionální
Zkoumavě se podívala na cigaretu ve své ruce a přemýšlivým tónem prohlásila: "Měla bych začít kouřit."

A když si v souvislosti s maturitní zkouškou povzdychla: "Jednou mě to všechno přivede do blázince," nemohla jsem se neusmát.
To heslo se mi líbí.
Asi z něj udělám svůj malý, interní vtip.

Měla bych si častěji uklízet pokoj. Dnešní skóre: osmnáct vidliček, kladivo, žárovka, osm tužkových baterií, dvě role toaletního papíru, tři pohřešované knihy, šest DVDček, tablet, balení instantní kávy, pět hřebenů, použitý a usušený čajový pytlík, cestovní pas, tátovy architektonické výkresy, tři platíčka ibalginu a pětistovka v obálce.

Čtyři dny jsem hryzala do stolu, lezla po zdech, choulila se s příbalovým letáčkem v poloze Glum a stále dokola si polohlasem předčítala, že je to kurva vysoce nepravděpodobné.
Nakonec se ukázalo, že je to opravdu nepravděpodobné.
Díky bohu.

"Můj bicykl je mokrý a tučňák je z toho smutný."
"To je mrzuté. Tučňáci by neměli být smutní."
"Dobře. Můj bicykl je mokrý a tučňák je z toho veselý."

"Chceš si udělat kafe?"
"Chci. Ale musela bych vstát z postele. A k tomu bezpodmínečně potřebuji kafe."


Ano.

Víte, já v tom mám vlastně docela jasno.

25. května 2012 v 1:01 | lovitka |  Zápisky iracionální
Myslím, že jsem vcelku vyrovnaný člověk.
Nesnažím se nijak vybočovat z řady, být zajímavá, jiná, lepší.
Nechci na sebe strhávat pozornost a šokovat.
Nestojím o lítost.
Mám ráda kafe a jednorožce.
Umím argumentovat, ale hádám se pouze je-li to nevyhnutelné.
Jinak totiž vidím všechny úhly pohledu a začínám být nejistá v otázce, který z nich chci vlastně zastávat.
Jsem schopna dosáhnout čehokoli, pokud se k tomu odhodlám.
Což se stává čím dál tím méně častěji.
Něco je špatně.

Ve škole mi ulevují jak jen mohou.
Doma kolem mne chodí po špičkách.
Dokonce jsem na chvíli začala i spát.
Už jsem dávno opustila myšlenku, že se přestanu hroutit hned, jak se zbavím stresových faktorů.
Je to totiž ve mě.
Malá, sobecká záležitost.

Asi se budu muset smířit s faktem, že velkou část svého života strávím v prdeli.
Možná, že pokud to přijmu jako věc naprosto přirozenou, přestanu se tím zabývat ve zbylých chvílích, kdy jsem v prdeli třeba jenom tak trochu, jako každý jiný člověk.

Neumřu

24. května 2012 v 0:45 | lovitka |  Zápisky iracionální
Nechci umřít.
Na to mám příliš ráda.
Chci pouze nežít.
Na to je mi dostatečně zle.

Potácím se mezi odhodlaností a vystřízlivěním.

Volám o pomoc.
Ti, kteří mě slyší, už nemohou nic víc udělat.
Ti, kteří mě neslyší, ty vem čert.

"Ty ses chtěla podřezat?"
"Jo. Proto je ta rána napříč a tepny se skoro ani nedotkla."
"Tak proč teda?"
"Doufala jsem, že se k tomu časem propracuju."

Sere mě to všechno.
Sere a nebaví.
Připadám si jako hloupej klaun.

You´ve got a war to fight

23. května 2012 v 20:38 | lovitka |  Zápisky iracionální
A tak jem tam stála s hrdlem sevřeným tak, že se mi stěží ozývaly tóny první oktávy.
Čím víc jsem se snažila ten koncert dohrát, tím víc jsem vše tahala silou, křečí.
Čím víc jsem se snažila soustředit na realitu, kontrolovat předznamenání, držet tempo, poslouchat ladění, zkusit povolit krk, nadechnout se... tím víc se mi chtělo proběhnout dveřmi a schoulit se někam do klubíčka.
Být sama.
Svést to všechno na migrénu a popraskané rty, aby se nikdo neptal.
"Trémistka přeci nejsi, tohle se ještě nikdy nestalo."
Ne. To vskutku nejsem.
.
.
.
Vždyť já vidím všechny možnosti.
Jenže s vnitřnostmi staženými tak, že to doopravdy fyzicky bolí, se ta správná řešení zdají být příliš vzdálená, příliš komplikovaná, příliš zbytečná...
Promiň, že v sobě nemám sílu být taková, jakou by sis zasloužila.


Pojem zvratky již začíná být nedostačující.

22. května 2012 v 22:53 | lovitka |  Zápisky iracionální
Jsem srab, to je vše.

Jistěže, kdyby to nebolelo a nebylo zapotřebí tolik odhodlání, asi by to nebyl žádný big deal.
Snad hodinu jsem stála na mostě.
Co když to není dost vysoko? Co když se to nepovede? A co když ano?
Nic.
Strach.
Prázdno.
Bolest.
Křeče.
Zoufalství.
Šla jsem domů, vyskládala před sebe celou lékárničku a zjistila, že ani kdybych ty prášky spolykala úplně všechny, pravděpodobně by mi to nic neudělalo. Tak jsem je zas vrátila.
Žiletka to jistí. Samozřejmě, že vím, že to nedotáhnu do konce.
Sedět, brečet, nemoci dýchat a nechat ze sebe vytékat krev.
Však ono to stačí.
Za pár hodin bude lépe.
Víš, že jim nejsi ukradená.
Víš, že to ty se chováš jako idiot, ne ti kolem tebe.
Tak sakra přestaň.

*Každý pocit, ať je to láska, vztek, nenávist, úzkost, smutek, zklamání, všechny tyto pocity stačí nazvat jediným slovem a lidi vědí, co tím chcete říct. Náš problém je ten, že naše pocity se nedají takhle prostě vyjádřit. Ať je vyjádříte jakkoli, lidi se ptají: "Proč to tak cítíš?'" "Co tě k tomu vede to cítit?" O to horší je náš požadavek o zbavení těchto pocitů. Existuje dohromady alespoň pět názvů pro různé sexuální orientace, ale neexistuje název pro pocit, kdy je člověku tak mizerně, že se chce zabít. Jakýkoli je nevhodný.*

Pravděpodobně to nikdy nedokážu.
Jenže tím je vše ještě mnohem tíživější.

Seznamte se, Evanna.

21. května 2012 v 21:23 | lovitka |  Zápisky iracionální


Holt než dorazí busta, musím se nějak zabavit.
Nejlepší je na ní ta kytičky, která opravdu odpadla z květiny určené na hřbitov.

Hello, I love you, won't you tell me your name?

21. května 2012 v 19:57 | lovitka |  Zápisky iracionální
A tak si ve spodním prádle tancuju po domě.


Rozhodla jsem se, že můj pokoj životně nutně potřebuje bustu.
Takže jsem si objednala hlavu. Polystyrénovou.
Ne, že bych tušila, co s ní pak udělám.
Možná ji nechám jen tak, nahou a prázdnou.
Možná ji korunuji plynovou maskou - jednou z mnoha dalších neužitečných dekorací mého pokoje.
Možná ji přišpendlím na zeď, jako to udělal Elijah Wood s prostitutkama v Sin City.
Možná z ní udělám éterickou srdcovou královnu.
Ano, ano: "Zkušenost tě naučila, že všechna srdce jsou červená a piky zase černé. Protože mají podobný tvar. A je pro tebe jednodušší je rozpoznat podle předchozí zkušenosti, než abys připustil možnost, že mohou vypadat jinak."
Každopádně budu mít bustu a to je důležité.

Filip

17. května 2012 v 21:03 | lovitka |  Zápisky iracionální
S některými lidmi strávíte pouze dva dny z celého života, a přesto na ně nikdy nezapomenete.

"Pořád se mi vrací ty tři obrazy. V noci, ve dne, ve chvílích, kdy na to vůbec nemyslím. Najednou mi prostě proběhnou hlavou. To, jak tam leží v kaluži krve, jak se ho snaží oživit, a potom... jeho oči..."

Vždy je mi zle z představy, že jsem někoho mohla dostat do stejné situace.
Mrzí mne, že jsme neměli šanci se víc poznat, víc spolu mluvit.
A taky mne mrzí, že jsem odjela tak narychlo, že jsem mu ani nestihla podat ruku a říct: "Drž se."
Doufám, že se má lépe.

"Nikdy jsem takové lidi nechápala. Když se přeci rozhodnu, že s někým budu trávit čas, je to mé rozhodnutí. Učinila jsem ho na základě toho, že mi ten člověk přijde zajímavý, vážím si ho, rozumím si s ním... Nemohu přeci jen tak ze dne na den otočit a označit ho za špatného. Vždyť bych šla sama proti sobě! Navíc za daných okolností by ti měla být oporou víc než kdy jindy."
"Asi začnu znovu od začátku. Vyměním celé okolí."


Chtěla bych se vrátit zpátky. Tam, kde jsem byla v bezpečí. Věděla jsem, že se něco začalo dít a vše BUDE lepší. Teď nevím nic. Posloucháním životních příběhů druhých jsem si dávala dohromady ten svůj, místo toho, aby mě ostatní lidé vytáčeli a bylo mi z nich zle, jako je tomu tady, venku. Mohla jsem být úplně otevřená. Naprosto zranitelná. A věděla jsem, kdo jsem.

Plastová marmeláda

16. května 2012 v 20:51 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Kneller říká, že trochu nelogický a pomatený není to vysvětlení, ale tohle místo."


Je mi zima, chce se mi spát, brečet a zvracet.
A pak se těma zvratkama udusit.

Zvratky

14. května 2012 v 13:54 | lovitka |  Zápisky iracionální
"To je přeci šílený úpadek morálky! Ty si vážně myslíš, že to těm lidem něco dává?"
"Samozřejmě. O co je tvůj život hodnotnější než ten jejich? Kde bereš jistotu, že tvůj žebříček priorit je správnější?"

Jo. Fakt je, že kdybych se v sedmnácti letech zamilovala, později se vdala, porodila pár dětí a umřela bez jakýchkoliv pochyb, krizí identity a frustrací z absence smyslu života, asi by můj život byl více v pořádku.

Je nesmírně těžké přiznat, že vás vyčerpává pouhá přítomnost vlastní matky.
Navíc pouze proto, že funguje jinak a není schopna porozumět vašemu náhledu na svět.
Proto, že ho považuje za chybný a nemocný.
Chyba v matrixu.
Chyba v idylickém rodinném životě.
Nemá žádnou cenu ji vyprávět věci, které jsou pro mě důležité.
Vyslechne si je, ale neporozumí jim.
Neví, co se mnou.
Ne, protože by nebyla ochotna, prostě a jednoduše je to nad její síly.

"Jsi strašně nevděčná."
Jsem. Mám veškerou podporu a správnou výchovu. Vynaložili neskutečné úsilí, aby ze mě vyrostl spořádaný člověk. A já zatím jenom trpím. Měla bych se stydět.

Diářová

11. května 2012 v 16:21 | lovitka |  Zápisky iracionální

Autoportrét, bitches!



Žádná narážka na HIMYM, ona má doopravdy žlutý deštník!

Tak.
A mám se fajn.

Work in progress

10. května 2012 v 20:36 | lovitka |  Zápisky iracionální
Když přestanete trpět nespavostí, je to na nic.

Spánkový deficit mám stále stejný, unavená jsem stále stejně, realitu vnímám stále stejně mlhavě.
A v případě, že přijde múza, nejsem již schopna pracovat do páte hodiny ranní.
Protože prostě usnu.
Co to je, jako?



Haha, ateliér. Povšimněte si zejména velmi umělecké ponožky umístěné v popředí!

Originalita je mrtvá, Dave.

9. května 2012 v 15:48 | lovitka |  Zápisky iracionální
Haha. Téma týdne se na mne dívalo prosebně a temně šeptalo: "Nacpi jim všem svůj názor! Oni ho POTŘEBUJÍ znát!" Tak tedy, budiž.

Ne, že by originalita umřela, ona prostě neexistuje a nikdy neexistovala.
Originalita je abstraktní a nepoužitelný, prázdný pojem prostý jakéhokoliv významu.
To, co lidé považují za originalitu, vidím já jako kreativitu, inteligenci a otevřenou mysl schopnou fakta nejenom přijímat, ale zároveň o nich přemýšlet, nahlížet na ně z různých stran a utvořit si vlastní názor. A mít dost odvahy pro jeho prezentaci.
Často se také jedná o naprosto obyčejný smysl pro módu a estetično. Ten je totiž vidět na první pohled. Pokud se skloubí s předchozími atributy, vznikne něco, čemu se odborně říká "mít vlastní, originální styl". Bullshit.
Pokud bychom brali spojení být originální jako synonymum k nebýt kopie, pak se obávám, že díky jedinečné genetické výbavě jsme originály všichni.
I slečny s drdolem a legínami s děsně kůl potiskem emerikn vlajky.
I chlapi, kteří s ponožkami v sandálech jedí párek s hořčicí v nádražním bufetu.
Budiž tedy nekonečná touha mladistvých být co nejvíce originální splněna, mohou teď všichni v klidu umřít a nebýt kopie. Jen by to občas chtělo zamyslet se nad tím zbytkem...

Toť vše, myšlenka sdělena.

Baví mě.

8. května 2012 v 21:23 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Víš, koho mi připomíná? Hlavního hrdinu Fight clubu."
Ano, ano, ano! To už zní lépe, než: "Je divnej."
A mnohem lépe než: "Co to je za smažku?"

(Skutečně výstižné)

Nemá rád Vennovy diagramy a komiksy. Mluví německy. Kouří. Spí. Pořád. Neviděl pátý a šestý díl Hvězdných válek. Nutí mě koukat na film, kde plavou myši ve vodě. Voní. Nosí klobouky, naklání se na stranu a říká: "Ahaaaa." Neplánuje. Je schopen se několik dní vůbec neozvat. Nepodporuje mou teorii krásy vulkánských uší. Tvrdí, že s ní kapitán nespal kvůli uším, ale kvůli prsům. Poslouchá skvělou hudbu. Je ryba. Má křeslo, na kterém se mohu otočit a říct: "Očekávala jsem tě." Močí na veřejných prostranstvích. Hezky se usmívá. Nepamatuje si mé přátele. V opilosti píše básničky, které nedávají smysl. Poblil bratrovi boty. Vlastní tunu špinavých hrnků od kafe a jednu rostlinu, která mu vyrábí kyslík. A nedá se s ním mluvit vážně.
Jo.
Baví mě.

A tak řekl: "Večer zavolám," a dva dny o něm neslyšela.

7. května 2012 v 11:46 | lovitka |  Zápisky iracionální
Nakoupit čistící ubrousky. Vysprchovat se. Umýt si vlasy. Usušit. Vyfoukat. Oholit nohy. Vytrhat obočí. Vyčistit zuby. Najít vhodné šaty. Najít vhodné spodní prádlo. Doplňky. Linky, stíny, řasenka. Deodorant, parfém.

"Nevadí, když dnešní setkání posuneme na zítra? Dneska se chci válet doma a být sám. Jsem přespolečenštěn."
.
.
.
"Jsi třeba doma?"
"Já mám zápas, přijdu až tak v osm."
"A víš, že jsme se domluvili, že se po práci zastavím?"
"No ale ty jsi říkala, že nevíš, kdy přesně skončíš."
"Říkala jsem, že na sedmdesát pět procent to bude kolem šesté."
"Tak promiň."
"Hm. Tak to se dneska asi neuvidíme."
"Jakto?"
"Mám na tebe snad dvě hodiny čekat u dveří?"
"Ach jooo..."

Neuvěřitelné, že existuje člověk, který je mnohem více mimo realitu než já.
Nebo je možná jenom PAKO.
A je mi s ním skvěle.