Listopad 2012

O tom, co se děje

29. listopadu 2012 v 16:29 | lovitka |  Zápisky iracionální
Omylem sypu kočce do misky místo granulí sůl na mytí nádobí.
Chodím s dekadentním německy mluvícím fotbalistou, který neumí vyjadřovat emoce.
Vzrušuje mne čtení Mechanického pomeranče.
Došel nám čaj, a tak si neustále vařím pouze kafe.
Zajímalo by mne, jak dlouho člověk vydrží na kafi, toustech, kuskusu s olivami a čínských polévkách.
Hraji si s myšlenkou, že se opět začnu věnovat fireshow.
Spím v oblečení z předchozího dne a probouzím se se slovy: "Sráči."
Náš matikář byl dnes milý.
Již dlouho jsem se necítila tolik černobíle.
I všichni lidé v mém okolí jsou buď neskutečně dementní, nebo božsky nedosažitelní.

Konečně se učím na tužku přitlačit a nebát se použít třeba i barvy.
A motivační dopis.
Uch uch.


Hořkosladké

19. listopadu 2012 v 23:48 | lovitka |  Zápisky iracionální
Modřiny a jizvy.
"Nebudu přeci litovat, že jsem se snažil vyřešit své problémy... i když špatně."

V hořkosladkém je vždy více sladké, to jen tu hořkost vnímáme intenzivněji.

Z mé někdejší velké lásky se vyklubal homosexuál.
Má antidepresivní rybička mne straší ve snech.
Nedivím se jí.
Odnaučuji se mluvit o všem.
Nikdy není dobré, když se navzájem zná příliš velká skupina lidí.
Na některých místech navíc nedostanu jinou odpověď než:
"Mlč, šoupej nohama a zvykej si."
"Už jsi vyžehlila prádlo?"
"Musíš zase začít chodit na psychoterapie!"
Haha.
Did you know you used to be my hero?

Jo.
A kdyby to nebylo poznat, toto je optimistický článek o mé produktivitě.
Učím se.
Poprve za svůj život se doopravdy vzdělávám.
O to více mne mrzí, že stále ještě musím tolik zbytečných hodin denně trávit ve škole.


Je smutné sledovat, jak se lidem mozek mění v růžové marshmallow.

14. listopadu 2012 v 19:49 | lovitka |  Zápisky iracionální
Z prvního zážitku s touto infekcí (cca 2009) jsem se stále ještě nedostala.
Případy z posledních dob již přecházím celkem otupěle.

Chtěla jsem přijet na víkend.
Jako největší debil, aby se ona nemusela tu necelou stovku kilometrů obtěžovat. Pár dní před akcí mi přišlo omluvné: "Zůstávám u přítele."
Fajn. Nemusím už jezdit.

Celých deset minut, co jsme spolu hovořili, jsem neslyšela nic jiného, než: "Moje přítelkyně... Já a moje přítelkyně... To moje přítelkyně... S přítelkyní... Ne, nepůjdu vám na maturiťák, jsem teď hrozně dospělý a zkušený a navíc moje přítelkyně... Blah blah blah... Přítelkyně!"
Fajn. Nemusíme spolu už hovořit.

Jsem spokojena s tím, že seznam mých přátel obsahuje asi tak jednoho člověka.
Ale je smutné sledovat, jak se i seznam kamarádů neustále úží.
Zřejmě jsem elitářká bitch.
A zřejmě začnu být ještě větší, protože tohle mne už opravdu nebaví.


Ilustrační píseň a videoklip.
Ten alespoň končí rozumně.

"You´re right, actually. I am pretty troubled and I´m pretty confused... and I´m afraid. Really, really afraid."

11. listopadu 2012 v 14:20 | lovitka |  Zápisky iracionální
Nakonec je úplně jedno, co otec říká.
To, že v něčem nejsem dobrá, neznamená, že v tom dobrá nebudu nikdy.

Škoda, že jsem se probudila tak pozdě.


See when I didn´t start
that was because of my fear
I had another idea
it almost brought me a tear
as I follow my dreams
realize all my dreams

O realitě, snech a podivném prostoru mezi nimi

5. listopadu 2012 v 23:51 | lovitka |  Zápisky iracionální
Poslední dobou čím dál tím hůře rozeznávám realitu.
Během přednášky upadnu do mikrospánku a věřím, že mi ten člověk místo Alžírské války vykládá o růžových medvědech.
Přejedu psa. Pes se na zemi cuká a krvácí, mně je zle, v panickém záchvatu se snažím dovolat pomoc a najednou sedím v posteli s telefonem v ruce.
Nacházím své starší kresby poházené po pokoji, divím se, chci je uspořádat do desek a když desky vytáhnu ze skříně, vše je tak jako vždy.

Dnes se mi zdál sen o tom, co se děje, když spím.
Jak se hýbou předměty, jak se hýbu já, jak se objevují, hýbou a opět mizí duše lidí (zejména batolat), kteří tam ve skutečnosti vůbec nejsou.
Také se mi zdálo o tom, co se mi zrovna zdá.
O požárech, o pádu do bílého prázdna, o Petru Panovi.
Vše vyvrcholilo snovou scénou, ve které jsem se bála usnout.

A pak stojím uprostřed místnosti, držím si hlavu a sama sebe přesvědčuji, že se to všechno teď nemůže opakovat.

Bylo to tu již dlouhou dobu, bobtnalo to a nabíhalo jako nádor, čím více to v sobě držela, tím více to v ní hnilo a snažilo se prodrat si cestu na povrch. Ven. Dostat se ven!

Není to o budoucnosti.
Vůbec to není o tom, zda jít, či nejít na vysokou školu.
Je to pouze o tom neprohrát v soutěži "Zdalipak moje dcera taky za něco stojí".