Duben 2013

Family issues

25. dubna 2013 v 20:56 | lovitka |  Zápisky iracionální
Vedeme s bratrem souboj v tom, kdo z nás bude to méně povedené dítě.
Po mé tour de psychiatrické léčebny zase na chvíli vede on.
Není to příjemné.
Připadám si vždy hrozně provinile, když nejsem schopna dělat nic špatného, co by od něj alespoň část rodičovské pozornosti odvrátilo.

A pak vidím mámu, vyčerpanou a rezignovanou, jak se stále zuby nehty snaží zůstat silná a brát vše s humorem.
Jenže na pozadí smíchu je slyšet až moc smutku a hysterie.
Přála bych si umět být lepší dcerou.
Neumím.

Oba máme jejich genetickou výbavu a nejvíce jsme ovlivněni jejich výchovou.

Děsím se dne, kdy i já vstanu, podívám se do zrcadla a sama sobě přiznám: "I´ve created a monster."

Toto je dramatický nadpis, který se skvěle hodí ke stejně dramatickému článku

23. dubna 2013 v 2:01 | lovitka |  Zápisky iracionální
Zvláštní sen, závan minulosti.
Tolik se toho za poslední čtyři roky změnilo.
Byla jsem dlouhovlasá blonďatá a teď jsem krátkovlasá fialová .
Všechno mezitím byly jen přechodné fáze.
A všechna nikdy stačila lehnout popelem.
I když kompletně odlišná, mám pocit, že jsem opět celistvá.
Mohu se řídit tím, co chci.
Ne tím, co vím, že bych měla chtít.
Ne tím, co ode mne očekávají jiní.
Ne tím, co bych tvrdohlavě dělala jiným na truc.
Jsem teď schopna vyslechnout si jakoukoliv otcovu kritiku a s klidem mu přednést své protiargumenty.

Protože člověk je takový, jakého sám sebe chce mít a jakým se činí.

Alice Whiterabbit

18. dubna 2013 v 19:48 | lovitka |  Zápisky iracionální
Jsem zlý člověk, když některým svým spolužačkám upřímně přeji, aby neodmaturovaly?

Poslední dobou se bůh ví proč bavím vlastní absurditou a sebedestruktivností.
Od osmi do odpoledne ve škole, od osmi do půlnoci v práci.
Provádím trénink na dobu, kdy budu mít děti, haha.

Neusni na zastávce, ať ti neujede poslední tramvaj.
Neusni v tramvaji, ať nepřejedeš.
Oblečená jsi šla spát včera, koukej se přesunout do sprchy.

Začíná mi být jedno, jak velké sračky Ó Velký Muslim říká, a jak moc se mě snaží dostat do postele.
Důležité je, že mluví plynně anglicky.
A to se před maturitou cení.

Jenom by mohl pochopit, že když se na deset minut zavře v kuchyni a nepřeje si být při modlitbách rušen, fakt to chodu restaurace neprospívá.

Není nutné si být jista.
(Možná to ani není možné?)
Je nutné pouze být spokojená a statečná.

Obvyklé kecy

14. dubna 2013 v 18:48 | lovitka |  Zápisky iracionální
Návštěva u rodičů a Rakousko.
Alespoň u toho druhého jsem si myslela, že už mě nemůže rozhodit.
Sice nejsem paranoidní jako dříve, ale všechno se vším, že jo.

"Ty jsi na fejsbůku ve skupině Vztah není jenom o sexu?"
"Jasně, to se holkám líbí, ne?"

A stejně mi to naivní dětské: "A plánujete svatbu?" udělalo radost.

Líbí se mi, že je jaro.
Trochu mě to vytrhává ze Sick and Tired rutiny.

Nejvíc mne teď znepokojuje fakt, že budu muset posbírat poslední zbytky vůle a začít zase chvíli chodit do školy.
A to nedám.

Faking a smile with the coffe to go.

Maturita v osm hodin ráno?
Haha.
Co jako čekají, že jim tam řeknu?

Z mého vnitřního dítěte zřejmě zbylo jen období vzdoru.

Druhá strana mince

7. dubna 2013 v 21:26 | lovitka |  Zápisky iracionální
Nemůžu brečet.
Mám dlouhodobou mentální zácpu.
Zadržím dech, stáhnou se mi obličejové i břišní svaly, rozklepu se - a nic.
Zbavit se napětí.
Vím, že by to nikdo nepochopil, protože jsem teď šťastná a tak něco.
Ale nešlo přeci o závislost, ne?
Přestala jsem přirozenou cestou.
Nebyl důvod pokračovat.
A teď to zase hnije uvnitř každé z mých vnitřností.
Nijak intenzivně, ani zdaleka ne tak jako předtím, ale hnije.
Není to slabá chvilka.
Není to poprvé, ani naposledy.
Nestojím o to to tam nechávat.

Jak to ale vysvětlit vnějšímu světu?
Jak to vysvětlit jemu?

A uvnitř mám pocit, že dělám zahnána do kouta příšerné rozhodnutí.

O francouzštině, Survivoru, arabských předsudcích, mikrovlnce a hudebním vkusu

4. dubna 2013 v 1:00 | lovitka |  Zápisky iracionální
Ano, vážně si myslím, že čím více francouzského vína vypiji, tím vyšší jsou mé šance na úspěšné složení maturitní zkoušky z francouzštiny.

Teoreticky se nacházím v nejšťastnějším období svého života.
Prakticky je to neuvěřitelně vyčerpávající.
Většinou to na mne dolehne v půl jedné ráno, kdy schoulená zimou čekám na poslední noční tramvaj.

Kouzlo je v tom nezastavit se.
Mám milion seznamů a dny naplánované po hodinách.
Od půl šesté do třičtvrtě na sedm - koukat na Survivor.
Stále mne nepřestává obohacovat o životní moudra.
Například o to, že svět funguje naprosto nahodile, bez jakéhokoliv řádu.
Natož řádu spravedlivého, haha.

Dnes se mě milý slovenský hoch zeptal, jestli jsem cizinka.
Bojím se, že na mně zanechávají stopy česko-anglické rozhovory, které se snažím vést s co nejsilnějším arabským přízvukem.

Mimochodem, prý nemám nárok na trvalý vztah.
Jsem totiž Češka a Češi "často change".

A dáma, která obalena šátkem přítomným mužům vaří a servíruje kari a sama si k obědu sedá k jinému stolu, má také zajímavé otázky.
Ne, nemám záložní plán.
Ano, stačí mi jeden jediný přítel.
Opravdu.

Abych nezapomněla, kromě ledničky a pánvičky už máme i mikrovlnku.
"Jak jsi ho k tomu donutila?"
"Řekla jsem mu, že dostane kakao."

Jen mě stále udivuje, že když člověk přijde o depresivní myšlenky, odejde s nimi i dobrý hudební vkus.
Co s tím?