Červen 2013

xxx

26. června 2013 v 3:41 | lovitka |  Zápisky iracionální
Chtěla jsem létat, ale asi to neumím.
Možná, kdybych před šesti lety udělala pár věcí jinak, šlo by to.
Ale nejspíš ne.
Už tenkrát jsem neměla odvahu.
Nejsem na to stavěná.
Hlavně se nevnímat negativně, že jo - jako bych to zrovna nestudovala.

Nechci znova.
A hrabu se v tom jako malé děcko.
Kde je chyba?

Not afraid to keep on living.
Jistě.
Je rozdíl mezi nadějí a pravdou.
A všechny jizvy jsou se mnou mnohem pevněji spojeny.

Prázný byt.
Prázno uvnitř.

Točíme se v týdenních intervalech.

A všechno můžu zmínit jenom napůl.

Neudělala jsem to a neudělám to ani teď.
Neumím to.

Nafackovala bych si za tyhle pocity.
Prosím, neodsuď mne.

Zachovávám homeostázu

22. června 2013 v 18:25 | lovitka |  Zápisky iracionální
Opustila jsem tento svět a žiju na hezčím místě.
Nebo se o tom alespoň sama sebe snažím přesvědčit.

Jsem ráda opilá.
Všechno působí slavnostněji.

A připadám si sexy, když vařím nahá.

Píšu milému zprávy v němčině.
Už teď mi přijde, že ji zvládám na podobné úrovni jako francouzštinu ke konci třeťáku.

Plánuji se přes prázdniny učit více, než jsem kdy dělala na střední.
Čistě pro své ego.
Abych si dokázala své schopnosti a vysmála se školskému systému.
Pozitivní motivace, haha.

"Stát nepotřebuje individualitu. Potřebuje lidi, kteří budou schopni kolektivní práce. Vždycky si můžeš najít nějaké kličky, jako byl třeba tvůj individuální studijní plán, ale bude tě to stát spoustu námahy a nikdy nebudeš úplně podporována."

Každopádně mám teď plán.
A v říjnu se uvidí, co bude dál.
It´s all in your hands.

Baví mě zapomenutá tajemství.

"Vždyť jsi sama řekla, že si toho většinu nepamatuješ."
"Fakt? No, asi jsem musela kecat..."

Mé sny momentálně okupují agresivní krysy velikosti chrtů.
Předimenzované, prázdné sítě dálnic.
Střípky dávných pocitů.
Beznaděj a bolest, které jsem doufala, že už nikdy neucítím.
Ale ony tam dole jsou.
Nezapomínej na ně.
Respektuj je.

Spousta fotek a žádný emocionální výlev

17. června 2013 v 23:26 | lovitka |  Zápisky iracionální
Upřímně jsem se pár dní před odjezdem bála, že rodinná dovolená bude peklo.
Nakonec to bylo docela milé.

Florencie - Řím - Pisa - Lago di Garda

Do Florencie jsem chtěla od chvíle, kdy jsem se začala zajímat o dějiny umění.
Renesanční umělci jsou skvostní.
Baví mě jejich genialita v kombinaci se závistivostí, ješitností a arogancí.
A budu za přecitlivělou dušičku, ale když jsem poprve dorazila na Florentské Piazza del Duomo, vyhrkly mi do očí slzy.

Poměrně dost faktických událostí zde na blogu nezmiňuji na úkor vylévání si vnitřních pocitů, ale tato je tak velká, že by mi asi bylo blbé ji vynechat.
A taky někam/někomu potřebuji nacpat alespoň pár fotek, že jo.

















Přijmi zodpovědnost za své činy

6. června 2013 v 20:28 | lovitka |  Zápisky iracionální
A já ji přijímám.
Přijímám zodpovědnost i za všechna co kdyby, která by možná ve výsledku dopadla lépe než má reálná rozhodnutí.

Má matka se zřejmě nikdy nesmíří s faktem, že budu studovat podřadnou školu.
Jsem prudce inteligentní a mám na víc.
Jenže jsem bohužel i prudce psychicky labilní a pohodlná k tomu.

Nechci jet do Prahy, do Brna, nebo nedej bože někam za hranice.
Nechci se stěhovat z našeho bytu.

Chci mít svůj klid, své soukromí a partnera, který mi vyhovuje.
Za posledních pár měsíců se mi povedlo zařídit si spokojený život.
Bez sklonů k depresím, bez sebepoškozování, bez polykání prášků, bez hádek a pláče na denním pořádku, bez hysterických scén, bez všech dementních zákazů, příkazů a kontroly.
A nyní už i bez střední školy, bůh žehnej jejímu konci.
Sama a neomezená.

Nezůstávám pro něj.
Ne jako oběť.
Ale protože chci.

Necítím se vůbec sobecky, když dávám přednost svému soukromému pocitu štěstí před očekáváním rodičů.
Cítím se hrdá a silná.
Protože vím, co chci a vážím si toho, co mám.

A to se stává vskutku málokdy.

"Jsi jako Severní Korea."

4. června 2013 v 22:58 | lovitka |  Zápisky iracionální
Vskutku lichotka roku.
Začíná se mi to vymykat z rukou.
Možná bylo někdejší "být lepším člověkem" přeci jen lepším cílem než "být sama sebou".

Poslední dobou jsem nechutně antisociální.

"Už nikdy nechci vyjít z domu."
"Já taky ne."
"Umřeme tu spolu a najdou nás až po několika měsících, jak nás okusuje rybička."

Akceptuji kolem sebe maximálně pět (určitých, předem schválených) lidí.
Jinak se začínám cítit i chovat nepříjemně.
Odmítám neznámé lidi proto, že je neznám.
A odmítám i známé lidi právě proto, že je znám.

Možná ze mě jenom padá ignorantství a přetvářka nutná k přežití.
No use to be a part of a world that don´t exist.

Na druhou stranu se (možná právě díky té antisociálnosti) uklidňuje můj vnitřní svět.
Žádné noční můry.
Létání, vznášení se, růžová kimona, rozevláté svatební šaty, stromy, pole, tanec, barvy.
Inspirace.
Mír.

Úleva.