Leden 2014

Noční ticho

31. ledna 2014 v 2:16 | lovitka |  Zápisky iracionální
Mám ráda svůj život.

A nebudu jako trapnej alibista Vilém.
A vůbec.
Konec diskuze.



Blah blah blah, spousta sraček, naprostý nezájem

27. ledna 2014 v 1:14 | lovitka |  Zápisky iracionální
How do you feel about pets?
What does success mean to you?
Do you have any secrets?
DO YOU CONSIDER YOURSELF A NICE PERSON?

Hmp.

Ze všech sil se snažím udržet se v manickém módu.
Všechno je hrozná sranda and I don´t fucking care.

Umlčet to.
Nic si nepřipustit.
Forbidden snowflake.
Slepá ulička.

"To přece nechceš."
"A jak mám kurva vědět, co chci?"
A proč to, sakra, NEBOLÍ?
"Přemejšlej trochu."


10. 09. 2012:
Nejhorší je, že si plně uvědomuji, jak pitomě jednám, jak iracionálně přemýšlím a co si tím vším způsobuji. Co všechno ztrácím.

"Jo, mimochodem, moc děkuji za to, že se vám povedlo mě vytáhnout ze sraček, ale přes veškerou podporu se do nich propadám zase a to jen proto, že jsem už zjevně taková a asi mě to i docela baví."
To zní mile, ne?

Hedonistou snadno a rychle

21. ledna 2014 v 18:51 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Když on je takovej arogantní kretén."
"Jo? Mně přijde fajn."
"To protože ty jsi taky arogantní kretén. Ale na tebe jsem si už zvykla."

"Kdyby o tobě Platón napsal dialog, jmenoval by se Teroristés."

"My už se ale známe."
"Jo? Spali jsme spolu?"
"Cože?"
"Jenom se snažím prolomit ledy."

"Vezme náš kurví prach do Země Nezemě?"
"Na to bys potřebovala ten vílí, ne?"
"Musíme pracovat s tím, co máme."

"Fakt to musí být všechno JEN o tobě?"

Jo.
Jinak to neumím.
Je až neuvěřitelné, jak dobrá jsem ve své sobeckosti.

Svět ironie a absurdity.
Nezranitelná.

Každý máme svůj obranný systém.

Kdo potřebuje nadpis, když všechny mé články jsou o tom samém?

6. ledna 2014 v 0:08 | lovitka |  Zápisky iracionální
Stává se vám občas,

že z prostoru kolem vás

odpadává realita?


Nejdřív jsem si myslela, že budu šťastná.
A potom, jako náhradní plán, že alespoň bude sranda.

Nesmím zůstávat sama.
Je to tak jednoduché, všechno své jednání svalit na poruchu osobnosti.
Jediným možným vykoupením je bolest.
Řekni si to stokrát za sebou a potom sveď křik ze sprchy na masturbaci.
Točíme se v dvouletých cyklech.
Jako bych se vracela do puberty.

"Never happened."

White light.
Alcohol.
Sociální motýlek.
A když všichni odejdou, připadám si zoufale nedoceněna, přestože vůbec nemám být za co oceňována.



Věřím ještě vůbec na sílu vůle?