Srpen 2014

Toulky ve hvězdách, když teda jako chcete, aby to bylo romantický

21. srpna 2014 v 22:46 | lovitka |  Zápisky iracionální
Vždycky mě překvapí, když zjistím,
že vlastně pořád nemám žádná trika s dlouhým rukávem.
Haha.

Je fajn mít živé sny.
Ale ptejte se ostatních na události, které nikdy neproběhly,
a budou vás mít za zmatenýho idiota.

"Udělejte si ve věcech pořádek,"
prohlásila úřednice za přepážkou, aniž by věděla, jak moudré rady pronáší.

Baby steps.
Snídaně, oběd, večeře, jít spát, když je tma.
Smrsknout svůj život do série jednoduchých příkazů.
Zní to tak snadně.

*Let's get lost.*

Krásné chvilky s knížkou pod mostem.
Vůně vzduchu po dešti.
Věčná nechuť.

Jsem naprosto nepřizpůsobena životu ve světě, kde lidé milují psy.



"Ujo byl se svým prostředím ve válečném stavu. Začal své prostředí pokládat za zlomyslné anebo strašně mizerně spravované. Odpovídal na to bojem, bojem jedinými zbraněmi, jež měl po ruce - pasivní rezistencí a otevřenými projevy opovržení."
Kurt Vonnegut - Sirény z Titanu



"Neber to tak vážně, holčičko."

11. srpna 2014 v 17:36 | lovitka |  Zápisky iracionální
Nikdy jsem Ti to neřekla, protože jsem si připadala moc provinile,
ale vždycky jsem tajně doufala, že nakonec opravdu spácháš sebevraždu.

Protože pak by to snad nebylo tak těžké pro mě.

Vím, že když se budu opravdu hodně namáhat, tak mohu ovlivnit své chování.
Ale stále jsem nepřišla na to, jak změnit své myšlenky.

Děsí mě to.

"Teď, když tě nemám rád, tak mi nedělá problém tě škrtit."
"Teď, když spolu nechodíme, tak s tebou chci zase spát."

Vyřešeno.

"Tak dávejte bacha na to, jak přemýšlíte."

Mohla bych vyjít z pokoje,
obejmout ji a říct, že bude všechno dobrý.
Chtěla bych říct, že se snažím.

Stejně už nikdo neříká pravdu.

Předčítám poezii v nočním metru.
Líbám se s neznámým mužem jen proto, abych dokázala, že mi to nic nedává.
Spím a nejím.
A pak zase piju a nespím.


A přestaň si připadat jako oběť, když si za všechno můžeš sama.

Jenom já, depresivní a patetická

6. srpna 2014 v 8:30 | lovitka |  Zápisky iracionální
Ve chvílích jako je tahle,
ráno, po spoustě body shotů a s hudbou Ludwiga Van,
chce každý už jen cítit trochu lidské sounáležitosti.
Kohokoliv, koho by jeho mizerný, nicotný život mohl zajímat.
A hrnek černého čaje k tomu.

Frustrovaní.
Provinění.
Zhnusení.

Prázdní
a plní nenávisti
k fiktivním postavám, které našly způsob, jak zaplnit NIC.

Trapné životní cíle.
Trapné šťastné páry.
Trapné pocity naplnění.

Klepat se zimou na balkoně,
zcela nepoeticky
a k tomu naprosto trapně
bez cigarety.

Ani tu zkaženost neumím pořádně.

Zavřená v kleci,
která jsem já.

"Já ti ale nemůžu odpouštět do nekonečna."

Však já už to sobě taky nedělám, že.