Září 2014

Lithium

28. září 2014 v 3:13 | lovitka |  Zápisky iracionální
Jednoho podzimního večera se stalo, že jsem během horké koupele vysublimovala.
Mylím, že to bylo proto, že mne nic nedrželo pohromadě.
Na zemi po mně zbyla akorát hromádka špinavého spodního prádla.



"Jenže si zase připadám..."
"Jako děvka."
"Dík za doplnění."
Chtěla jsem říct dost mizerně.

Je třeba za jeden večer prožít několik měsíců.

"To, že jsi sama depresivní lůzr, ještě neznamená,
že musíš ostatním brát iluze a vrhat je do světa existenční krize."

Část mě by chtěla alibisticky kříčet, že všichni mají možnost odmítnout
a že já jsem na tom tehdy byla stejně
a nikoho jiného jsem nevinila.

Ale sakra jasně, že je mi to líto, jasně, že jsem byla příliš agresivní,
jasně, že bych se měla omluvit.
A ráda bych.

Ale taky je tu pár věcí, které jsi mi mohl říct, žejo.

Pokaždé, chvíli před tím, než se s křikem probudím,
se tam objeví, dívá se na mě a já vím, že mnou pohrdá.
"Zklamala jsi mě."



Topit se v dehtu, čekat na pomoc a upadnout do bezvědomí.

Nah

20. září 2014 v 12:59 | lovitka |  Zápisky iracionální
Čím to, že všechny pozitivní masové zprávy jsou ploché, stupidní, obecné a naprosto bez vlivu,
zatímco ty negativní jsou cílené přímo na mě?


Nechci se stát tragickou postavou.
Mám dost toho, jak sama sebe zplošťuji a nechávám se pohltit.
Mám dost nejasností, neporozumění, mám dost agrese a mám dost kritiky.


Chci žít.

Chci vnímat vítr a vůni deště,
chci pochcat kostel,
chci spát pod mostem,
chci mít sex v pouťovém strašidelném hradě,
chci se dívat na lidi a vidět, že jsou krásní

a chci se snažit,
aby mi to nepřipadalo jako dětinské, hloupé a nesprávné.

Ještě alespoň chvíli.



Mám v sobě vesmír, který se neustále rozpíná,
a občas mám pocit, že už ho nezadržím
a každou chvílí exploduje.


Hic sunt leones

15. září 2014 v 15:47 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Zdál se mi sen, pomalej a zdlouhavej, o tom, že nevím, co bude dál, a o tom, že všichni mluví strašné sračky,"
prohlásil poté, co pozvracel celou koupelnu.
Haha.

//Příběh o individuální nezralosti a útěku před odpovědností.
Jeho chování je diktováno jediným zákonem: egocentrickým soustředěním na vlastní osobu a co nejrychlejší uspokojení svých potřeb.//

//Komedie? Jen tak v náznacích. Spíš smutné drama o jedné sobecké puberťačce, která se potlouká od ničeho k ničemu a svoji sebestředností dokáže zničit vztah svému příteli.//


"Ty jsi tak egomaniakální hajzl, až je to sexy."

Ze seznamu životní situací, do kterých se chci dostat, budiž odškrtnuto:
noční plavání v ledovém moři
vkrádání se do starých, opuštěných a statisticky narušených domů
sex na ping-pongovém stole

"Stavíš se, nebo mám přijít?"
"Ano."
"Ano co?"
"Ano, protože disjunkce je pravdivá, je-li pravdivá alespoň jedna část výroku."



Odplavit vlny sebenenávisti.
Jenom si zachovat alespoň zbytky sebereflexe.

Je to vůbec proveditelné?



//Raise your hand if you're straddling between crippling anxiety and not giving fucks about anything.//



Můj život je v troskách. Stejně začínám od nuly. Tak co.
Alespoň to máme kompletní.

Žádné další: "Nikdo už nikomu neříká pravdu."

Fakt je, že se cítím jak v závěrečné kapitole příběhu od Chucka Palahniuka.
Můžeme začít stavět odznova.