Březen 2015

xyz

24. března 2015 v 0:43 | lovitka |  Zápisky iracionální
Chci muže, který mne bude hladit po vlasech
a dodávat mi pocit, že jsem v bezpečí.

Je mi jedno, nakolik je ta představa spojena s mým otcem
a nakolik je to v tomhle kontextu zvrácené a děsivé.

Se s tím smiř.

A chci slečnu, která se ke mně nakloní pokaždé,
když bude potřebovat zapálit cigaretu.

A nebude pořád na sračky.

"Jsem zaslechl..."
"Ne, tak to určitě nebylo."
"Necháš mě to alespoň doříct?"
"Ne."

Jenom nechci všechen ten zbytek kolem.

"Přiznáváš to alespoň sobě?"

Ještě jsem se nerozhodla.

Idiot jsem.
Idiot.

Jo, dost možná to všechno řeším jenom proto,
abych nemusela řešit bakalářku.

Strhnout lešení

17. března 2015 v 0:01 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Jen mi slib, že kvůli tomu teď nezačneš pít."
"Neboj, neudělám kvůli tomu vůbec nic."

Nejlepší možný konec.

Jako tibetské mandaly.

"Jo, tahle kradená umělohmotná kytka bude ode dneška mojí životní jistotou.
A jmenuje se Timothy."

Takový to, když si v zájmu zachování bezpečí vezmete taxi
a cestou se dozvíte, co všechno by s vámi řidič chtěl dělat,
až vás odveze "až do postele".

Such fun, much safety.

Po letech přicházím na to,
že sympatizovat s Jokerem byl fakt krok vedle.

Zdálo se mi, že jsem se ocitla na vlastním pohřbu

9. března 2015 v 20:32 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Dneska se mi nechce hrát si na to, že jsem v bezpečí."

Jediný možný způsob, jak se zbavit neurózy,
je postavit se těm částem své osobnosti,
které jsou tak nepřijatelné a děsivé,
že je člověk automaticky a nevědomě vytěsňuje,
čímž vlastně dává vzniknout samotné neuróze.

Protože ačkoliv trpí a je zmítán neustálou úzkostí,
pořád je to to přijatelnější řešení.

Bludné kruhy.

Bludné kruhy jsou pořád posunem vpřed,
o několik kroků dál než nerozpletitelná, chaotická síť.

"Zbavím se jedné iluze, hned se tam natlačí druhá."

Neustálá cesta k sobě.
NIKDY klid.

Je mi kurva zle.

"Když ti někdo řekne, že v tomhle nejsi dobrá,
tak tě to nerozhodí, protože to už víš.
Víš, kdo jsi, jaké jsou tvé možnosti a jaké jsou tvé limity."

Takže děkuji otče za tvé zhodnocení,
opravdu jsem teď potřebovala slyšet,
že na akademické půdě nemám co pohledávat
a měla bych jít dělat šičku.

Jaké požehnané štěstí, že o své přehnané kritičnosti víš a snažíš se držet zpátky, že.

Přála bych si vystavět si reálné sebevědomí.
Sebeidentitu, která by neustále nekolísala mezi dvěma extrémy.

Vydržet.

Nenechat se strhnout do lákavé role oběti.

Fáze přerodu

3. března 2015 v 21:31 | lovitka |  Zápisky iracionální
Ono to půjde, ono to půjde.

Učit se dělat rozhodnutí.

Bolestivé,
ale jenom na chvíli.

Učit se zastavovat zkázonosné situace již v počátku.
Učit se znát vlastní priority.

Je skvělé uvědomit si, že čistě subjektivní a na ego zaměřené názory jiných
už jsou pro mne mnohem méně důležité, než můj osobní vztah k sobě samé.

"Byla s tebou větší sranda."
Nasrat.

Upřímně se směju tomu, že mě někteří ani nepozdraví,
když z toho již nekoukají žádné výhody.

Přestat se démonizovat.

"Pamatuješ si na to, jak jsi slibovala, že budeš o věcech mluvit?"

Já vím, já vím.
Jenže s nehranou upřímností přichází důvěra.

Žádné: "Jsem naprosto transparentní, cause I don´t fucking care."

Učit se přijmout zranitelnost.

Jak je vůbec možné, že tak základní dovednosti
jsou tak neuvěřitelně náročné?