Listopad 2015

Tmavomodrá

25. listopadu 2015 v 17:56 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Je to divný. Asi začínám být zamilovaná."
"Do něj?"
"Hm."
"Ale tak, svýho času jsi byla zamilovaná i do mě."
"Jo no. Vůbec se zamilovávám až moc snadno.

Docela mi to komplikuje život, vzhledem k tomu,
že zároveň trpím panickou hrůzou ze závazku."



"...Estetické stadium je existence ponořená do světa, reflektující, ale odevzdaná bezsmyslnosti. Je to stanovisko ironizujícího básníka, jenž ví o prázdnotě, která ho obklopuje. Ironizuje svět i sám sebe, ale jeho jediné rozhodnutí je rozhodnutí k nerozhodnosti."

- Vzorce lidství


"Tak možná přišel ten správný čas to překonat."


Ahaha.
/Panika, panika, panika./


Ale jo.

Chci vidět krásu v pychické stabilitě
a chci vidět krásu v tom, že není vše jenom o mně.

A po Cobainovi a Palahniukovi a nekonečné sebedestrukci
si chci pro změnu zromantizovat všechna "I DO give a fuck".

Věci, které nenávratně ztrácí své kouzlo

15. listopadu 2015 v 1:57 | lovitka |  Zápisky iracionální
Ubohé existenciální problémy,
stále ta samá klišé,
ze kterých se stávají parodie na sebe sama.

Úzkosti vyvolávající zvracení.
Vzdušné zámky.

Sorry, už to nikdy nebude stejné.

Jsem vyčerpaná žitím.

Příliš unavena přemýšlením o tom,
zda dělám všechno správně.
Zda mě mají rádi.
Zda mě vůbec může mít někdo rád.

Připadám si až příliš komplikovaná na to, aby to bylo možné.

Nedávám to.

Chci plavat ve vatě,
sledovat pramínky světla
a nemyslet.

Déja vu a husí kůže na zátylku.
A předem víš, že to dopadne špatně.

"Tak sorry, že neznám všechny tvé triggers."

Mysli na to, jak jsi tenkrát na balkoně zapálila tlustý seznam svých výčitek.
Mysli na sestřičku Zuzanu, která přesně věděla, co má dělat.

Snaží se mě otestovat, vyprovokovat,
nebo si opravdu myslí, že to spolu nesouvisí?

"Nebude ti lépe jen proto, že tu budu.
Nebo že tu bude někdo jiný."

A já tak moc chci, aby bylo v něčí moci mne zachránit.

Proč právě potom, co jsem ti řekla tolik věcí,
které pro mne bylo tak vysilující přiznat?

Ah, měsíčky.
Alespoň část toho, proč se cítím jako naprostý shit, objasněna.

Prostě jim říkám to, co chci sama slyšet

6. listopadu 2015 v 21:01 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Je to v pořádku.
Stále budou dny, kdy ti bude sebevražda připadat jako nejlepší řešení.
Možná i týdny."

Nekonečnost promrhaného času
snahou zaplnit prázdnotu

obsesivní prací,
upínáním se na dodržování pravidel,
koukáním do stěny,
neschopností vstát,
/ó sladká abulie/
odmítáním společenských událostí,

páč si stejně budeš připadat sama
jako kdekoliv a s kýmkoliv

"Ale to neznamená, že jsi znovu na začátku.
Už jsi přece dál, už jsi silnější,
už si s tím vším umíš poradit mnohem lépe."

Dřív se mi líbilo,
když jsem za tebou přišla se zavázaným zápěstím
a tys tam jenom tak bezradně stál,
tvářil se jako Bambi, když mu zastřelili maminku,
a nesnažil ses mě mermomocí zachraňovat.

Ale možná, že tentokrát jsem potřebovala slyšet něco jako: "Už je ti lépe?",
i když dávno není v tvé kompetenci se o mě zajímat.

Protože ne, není mi lépe.

Udělala jsem rozumné rozhodnutí,
ale zatím nemám pocit, že by mi k něčemu bylo.

Chci s ním o tom mluvit,
chci o tom mluvit s kýmkoliv,

takové ty věci, které nedokážete říct nahlas
ani v prázdném bytě.

A je to nefér, je to ke mně samotné tak strašně nefér.

"Dej si teplou sprchu a uvař si čaj.
A jdi brzo spát."