Květen 2016

Jak se žije ve stabilizovaném stavu

22. května 2016 v 17:37 | lovitka |  My mental illness
Je to jako s jakoukoliv jinou dlouhodobou nemocí.
Fakt, že zrovna nemáte akutní záchvat, neznamená, že na sebe nemusíte dávat pozor.

Mám zde relativně bezpečný prostor a mám stále ještě tendence o tom všem mluvit.

Momentálně mívám slabší záchvaty generalizované úzkosti s frekvencí jednou nebo dvakrát měsíčně.
Trvají třeba jen jeden nebo dva dny, s následující cca týdenní únavou.
Vnímám to jako obrovský úspěch s ohledem na to, že kdysi jely nonstop a rozhodně se nedaly označit za slabší.

Už umím podle příznaků poznat, kdy nastupují.
Umím zablokovat určité myšlenky, protože vím, že jsou zavádějící, toxické a postavené na nemoci, ne na realitě.
Umím je rozeznat od myšlenek, které jsou "normální".
Umím si říct o psychickou podporu a pomoc od okolí.
Umím ostatním vysvětlit co se děje, a že to bude zase v pohodě.

S čím se v těchto dnech potýkám:

Abulie
První výstražné znamení, že je potřeba mobilizovat obranné síly. Není to o tom, že jste líní a prokrastinujete. Je to o tom, že jste schopni za celý den sníst jedno jablko, protože nemáte vůli na to jít do vedlejší místnosti a dát si něco k jídlu. Mám tři body, které se snažím splnit i v ty nejhorší dny - jíst, osprchovat se, jít ven na čerstvý vzduch. Ještě těžší (a o to více potřebné) je se za tento výkon pochválit a ocenit. Cesta do pekel je začít se porovnávat. Je jedno jestli s ostatními, nebo sama se sebou z doby, kdy mi zrovna šlo všechno snadněji.

Vytíženost
Upadnutí do nečinnosti se nejlépe předchází tím, že si uspořádáte čas tak, abyste něco dělat museli. Zaplatíte si kroužky. Dobrovolničíte. Chodíte do práce. Studujete dvě školy najednou. Slíbíte přátelům, že s nimi někam zajdete. Píšete si na papírek, že dnes chcete uklidit a uvařit. Učíte se systematicky, každý den jednu kapitolu. Volný čas se stává nepřítelem. Důležité je naplánovat si předem i odpočinkové a klidové aktivity, protože jinak máte tendenci si je vyčítat, i když jsou k úspěšnému fungování nezbytné.

Nároky
Udělat tu nejvíc vylítávací zkoušku v předtermínu na D je super pocit. Vydrží ale jen pár hodin, protože automaticky přejde do: "Kdybych tomu dala ještě o něco více..." Vůči tomuto mám stále ještě velmi slabé obranné mechanismy.

Myšlenky na sebevraždu
Momentálně přichází tak třikrát denně, automaticky, asi ze zvyku. Většinou je to tehdy, když zajdu příliš daleko v úvahách o tom, jaký dopad má moje jednání. Příklad: Pracuji v pomáhající profesi. To je super. Ale kdybych tu nebyla, určitě by tu práci dostal někdo jiný, kdo by v tom byl mnohem lepší -> pocity viny, překážíš tu, měla by ses jít zabít.
Už mám osvojenou a automatizovanou rutinu jejich blokování.
Něco jako: "Tohle není možnost. Jsi jednou naživu a musíš s tím pracovat. Je to voser, ale teď potřebuješ přemýšlet konstruktivně." Metoda STOP. Většinou funguje.

Nejistota a vztahovačnost
Někomu zavolám a zrovna se mu nehodí se mnou mluvit. S někým se chci sejít a zrovna nemá čas. A občas mi dá hodně práce přesvědčim sebe samu, že to není proto, že by mě přestali mít rádi.

Prázdno
Největší indikátor toho, že už to není dobrý. Je to jako když se ve vás rozpíná vakuum. Nic nemá smysl, nic nemá cenu. Nic vás nezachrání. Začíná být těžké nadechnout se. Teď už se naštěstí objevuje opravdu jen při akutním záchvatu.

Zmatenost a přecitlivělost
Dost často chci věci, které zároveň vůbec nechci. Říkám věci, které říkat nechci. Jednám impulzivně. Dělám věci, které dělat nechci. Jsem konzistentní ve svých názorech na témata politická nebo etická, ale absolutně netuším, co chci dělat se svým životem.
(A nemohu nad tím přemýšlet, protože sebevražda.)


Nikdy nebudu stoprocentně v pohodě a hádám, že se spoustou věcí se budu muset naučit prostě žít.
Dobrá zpráva je, že to je možné.

Let it go

18. května 2016 v 21:52 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Si stejně myslím, že začínáš s roller derby jenom proto,
abys měla přijatelné vysvětlení pro všechny ty modřiny."

Noční reciprocita.

Taxikář vypíná taxametr pár kilometrů před cílem
a já mu dávám dýško.
Na konci je stav věcí stejný,
ale můžeme ze sebe mít dobrý pocit.

Nechci nad ničím přemýšlet,
nechci nic přehodnocovat,
nechci chvíli nic reflektovat.

Když jsem unavená, tak jsem sobecká.

Chybí mi jenom fantom
toho, co by ve skutečnosti byl hrozný průser.
Chybí mi všechno to, co nemá cenu,
všechno sebedestruktivní.

Já vím.

"Proč máš na nástěnce obrázek varlat?"
"To je hypofýza."