Srpen 2016

Zmatek

24. srpna 2016 v 23:37 | lovitka |  Zápisky iracionální
Děsí mě, že mi zase začíná být všechno jedno.

Naprostá otupělost.

Děsí mě, že vím, že je to jen obranná reakce.
Děsí mě, že vím, co může přijít.

"Make me forget about the crippling terror of existence."

A taky

"Somewhere between crippling anxiety
and not giving any fucks about anything."

V klidu sedím a s úsměvem poslouchám o tom,
jak každému je přece občas tak trochu zle.

Že útěk? No a co?
Fuck you, je to poselední šance,
jak si zachovat alespoň trochu... mě samotné.

Děsí mě, že když překročím hranice,
nepůjde to vrátit zpátky.

Zbytečnost, neschopnost, výčitky.

*Občas mám pocit, že mám uvnitř sebe vesmír, který se neustále rozpíná.
Někdy si myslím, že už ho nedokážu zadržet a on každou chvíli exploduje.
A občas mám uvnitř sebe zase jenom prázdno.*

"A volala jsi psycholožce...?"

Ne mami, nevolala.
Nesjednala jsem si schůzku na očním ani u zubní hygienistky, nebyla jsem na krevních testech, nezapsala jsem si rozvrh, nekontaktovala jsem ani jednu organizaci, se kterou jsem na tom byla domluvená, a neozvala jsem se lidem, kterým jsem to slíbila. Dokonce jsem ani neodepsala svým kolegům z práce.

Ale pořád se mi občas povede vstát z postele.
YAY!

The very tired girl

15. srpna 2016 v 0:06 | lovitka |  Zápisky iracionální
Protože
jak chceš pomáhat ostatním,
když nedokážeš dát do kupy ani sebe?

Staré zvyky. Staré představy. Staré možnosti.

Mluvit o tom, nebo nemluvit?

Zase vysílám tisíce signálů
a zase se neumím dívat do očí
a "asi to teď nechci řešit".

"Celej ten koncept je vlastně hrozně toxickej.
Nikdo tě nemůže opravit. Nikdo nemá takovou moc."

A já se snažím, fakt se snažím být nadšená
a podporující a přítomná a mít radost.
Jenže zase potřebuju moc prostoru.
Potřebuju, aby to chvíli bylo čistě o mně
a o tom, že se cítím jako shit.

Vzpomínám na neustálý příval udivených myšlenek,
které se motaly kolem faktu,
jak snadné je dělat věci, když nejste depresivní.

Lepší porušit zásady než paralyzující strach.
(Opravdu...?)

Taky bych moc ráda věděla,
co to má všechno znamenat.

"Fun fact: people with depression sometimes do not have a reason for a depressive episode."

Jak pak ale můžu cokoliv ve svém životě plánovat?

A vlastně, vždyť je to jedno

7. srpna 2016 v 23:12 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Viděl jsem kavárnu, která se jmenovala Schroderingova kočka.
Ale bál jsem se jít dovnitř, protože bych nevěděl,
jestli jsem živej, nebo mrtvej."

Jak je možné ze dne na den ztratit všechnu motivaci?

Nikdy nebudeš dobrá v tom, co chceš dělat.

A teď zrovna nemám prostor na to, abych se mohla dávat do kupy.

Kouzlo prostředí a staré zvyky,
a zase bojuju nejvíc s tím, abych si nic neudělala.

It just sucks.

Takhle unavená jsem byla naposledy na střední.

"Poprosím vás o XXL kafe."
"Víte, že je to do takhle velkýho kelímku?"
"Jojo."

Bylo slabý.

Pořád si myslím, že zvýšená potřeba spánku
nejvíc souvisí s potřebou neexistovat.

Čtu Nietzscheho a poslouchám u toho Avril Lavigne.
Zcela zřetelně cítím narušení síly.

Přemýšlím iracionálně a sobecky a nezodpovědně
a ne, nemám se za to ráda,
a ne, nebudu to řešit.
Protože bych se už takhle přece cítit neměla.

"I scare myself sometimes."

Jsem na sebe nasraná za to,
že vůbec řeším podobné sračky problémy.

Vybíjím si drama v internetové realitě,
abych se nemusela cítit uboze tváří v tvář reálným lidem.

A jenom čekám, až mi někdo napíše, jestli jsem v pohodě,
a já mu napíšu, že budu v pohodě,
protože pak se můžu cítit silně a nezávise
a tak jakože mám všechno pod kontrolou.

Pohrávám si s myšlenkou na anxiolytika,
ale pak bych se už vůbec pořádně neprobudila.

Je mi dobře, když nic nedělám.
V bezpečném království Pokemonů.

Vypnout realitu.

Ne na chvíli.
Úplně.

I když je to momentálně naprosto nežádoucí stav.
A tak nějak se na to nechci úplně vykašlat.
I když je to úplně přesně to, k čemu směřuju.

Křehkost motýlích křídel

3. srpna 2016 v 21:21 | lovitka |  Zápisky iracionální


Ještě nějakou chvíli zpátky jsem věděla, co dělám se svým životem.

Abych zahnala myšlenky na sebevraždu
a potřebu odjet dobrovolničit do Afriky,
zírám na obrazy Cézanna,
protože to pomáhá,
přestože úplně nechápu jak.

Na chvíli vypnout realitu.

(21:21, něco si přej.)