Září 2016

m

29. září 2016 v 23:14 | lovitka |  Zápisky iracionální
Kruh dobrých skutků u stolečku v bufetu.

Lidé prý vnímají svůj život pomocí různých žánrů.
Můj je absurdní groteska.

I evoluční psychologie mne neustále utvrzuje v tom,
že lidský život je jeden velký vtip.

"Dělám ve tvé přítomnosti vůbec něco jiného, než že brečím?"
"Jo, pár jiných aktivit si pamatuju."

Já už vlastně ani ne.

Co si vůbec myslím, že by se mohlo stát?

Pochybnosti o snech a plánech.

Inhibice.
A jaké slovo je zaseknuté ve vašich myšlenkách?

Ze všeho největší strach mám z toho, že i všichni ostatní přijdou na to,
že jsem ve skutečnosti pouze prázdná skořápka.

Nikomu nic nedlužím.

Jak dobrý nápad je prostě přestat chodit mezi lidi...?

Jak se může člověk naučit mít rád sám sebe...?

Kam zmizelo... všechno?

Stuck forever

21. září 2016 v 23:29 | lovitka |  Zápisky iracionální
Přála bych si jít darovat krev, abych si mohla nechat udělat tetování.
Označit období života, víme.
Přála bych si nebrat léky, abych mohla jít darovat krev.
Alespoň ty blbé čtyři týdny.
Přála bych si zjistit, že jsem tak unavená jenom kvůli depresi, ne kvůli anemii.
Přála bych si udělat něco užitečného, abych se necítila jako piece of shit.
Od existenčního vakua k altruismu.
A zase zpět.

Zasranej symbolismus.

Try real hard

15. září 2016 v 1:19 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Poslyš, ta slova... je to ústní smlouva. Je to slib. A já nejsem připravenej něco takovýho slibovat."
"Pokud je to slib, je to jenom slib, že se budeš fakt snažit. Neznamená to, že nemůžeš selhat."
"Ne?"
"Znáš mě vůbec? Tohle všechno zvládám jen proto, že vím, že kdykoliv můžu pryč."
"Můžeš prostě... pryč?"
"Jo. Vždycky mám jednu nohu ze dveří. Se vším. Obzvlášť s náma."
"Takže se na mě třeba zničehonic vykašleš?"
"Kdykoliv."
"Miluju tě."
- You're the worst


A možná, že je to tak se vším.

Promise to try real hard.

Já jsem, já jsem, já jsem

2. září 2016 v 19:40 | lovitka |  Zápisky iracionální
Odvolávám, že Sylvia Plath je jako Chuck Palahniuk v sukni.
Je mnohem reálnější.

Dobrá zpráva je,
že když jsem pak stála v sedmém patře v otevřeném okně,
nakonec jsem chtěla jenom hrozně moc jet domů.

I přes ten surreálný okamžik úlevy,
kdy mi na vteřinu blesklo hlavou,
že teď možná opravdu umřu.

Promiň.