Říjen 2016

Mrtvej pták a záchranná síť

28. října 2016 v 12:53 | lovitka |  Zápisky iracionální
Na neskutečném množství úrovní je naprosto absurdní a paradoxní,
že paní domácí vnímala mé odklizení mrtvého ptáka z terasy
skoro jako hrdinský čin, který je třeba obdivovat.

"Ty ještě k tomu vlastně ani nejíš maso!"
Jono, možná bys taky neměla, když nedokážeš snést pohled na mrtvý zvíře.

Jasně, koukat na nadouvající se bříško mi taky nedělá úplně dobře (evoluce, neasi).
A už to ani nevnímám tak esteticky, jako v baudelairovské pubertě.
Taky čím dál tím víc rozlišuju mezi mrtvým a neživým.

Třeba když jdu v noci domů prázdným podchodem
a rutinně se ptám sama sebe, jestli by mi vadilo, kdyby mě teď někdo zabil.
Byla jsem až překvapená, že vlastně kurva jo.
Neexistovat a umřít je totiž pořádnej rozdíl.

Jsem ráda, že K. odjel na víkend pryč, aby si odpočinul.
Můžu si řešit sračky bez toho, abych měla zmatek v tom, jestli ho náhodou někam nemanipuluju.
(Protože to dost pravděpodobně dělám...?)
Můžu si brečet ve vaně jak dlouho chci bez pocitu, že se v něm jenom snažím vyvolat lítost.

Jsem ráda, že jsem se s velkým přemáháním dostavila na sešlost v hospodě,
přestože jsem většinu času akorát pokyvovala hlavou a usmívala se
(a snažila se nevypadat jako úplná troska).
Ale jsem pořád součástí týmu.

A dneska se mi dokonce povedlo vstát.

Hluboce oceňuji, jakým způsobem funguje blogová záchranná síť.
Protože je pořád ještě těžké mluvit o problémech explixitně.
A připadám si blízko.

Damaged goods

27. října 2016 v 13:00 | lovitka |  Zápisky iracionální
"Jú, tys přišel brzo."
"Zlato, je šest hodin ráno."
"Ah. Takže zase nespím...?"

Cool.

Tento týden jsem dokázala dojít pouze na jednu přednášku,
ze které si navíc vůbec nic nepamatuju.

High school all over again.

Vadilo by mi to mnohem méně,
kdybych nevěděla, že mi to mé tělo dělá naschvál.

Stejně jako veškeré tendence k sebepoškozování.

Protože k tomu, abych vyhledala pomoc,
přeci potřebuju mít důkaz,
že na to mám právo.

Post blue

25. října 2016 v 19:09 | lovitka |  Zápisky iracionální
Zdá se mi o tom, že skáču z okna.
Pak už sama na sebe jenom tak koukám a cítím se dobře. Klidně.
A vždycky, když se trochu probudím, přehraju si to celé znova.
A pak do sebe škrábu a koušu, abych se vůbec dokázala probudit úplně.
V jedenáct ráno, když už jsem zaspala dvě přednášky.
Alespoň na tu fakt povinnou, aby mě nevyhodili z dream school.
Alespoň na směnu do práce, aby mě nevyhodili z dream job.
All I´ve ever wanted.
Protože jsem jeden z těch lidí, co "toho tolik zvládá".
A nemusím si objektivně připadat jako troska, když mluvím o svém životě.
Ale po skvělém večeru v kavárně si stejně představuji svou novou kolegyni,
jak bude zklamaná, až přijde na to, že ve skutečnosti stojím úplně za hovno.
"Vypadás unaveně."
"Jsem unavena životem."
A K. říká, že mě lidi přeci nepřestanou mít rádi, když zjistí, že jsem naprosto neschopná.
A zabírá to mnohem lépe, než kdyby se mi snažil vymlouvat má jádrová přesvědčení,
protože se ho alespoň nesnažím iracionálním a sebedestruktivním způsobem přesvědčit,
že mám prostě pravdu.
Taky si osvojuji koncept, že vztahy nefungují podle toho, kdo si co zaslouží.
Ale že se mnou někdo může být čistě proto, že chce.
A není to přes všechny chyby, ale i s nima.
"Každý jsme tak trochu zmrd."

"Omg, studuješ psychologii už druhý rok, mohla bys uznat, že prášky nejsou prohra."

A přese všechno pořád ještě funguju mnohem lépe, než kdysi.

Návraty

23. října 2016 v 16:29 | lovitka |  Zápisky iracionální





Opět googlím presuicidální syndrom,
a možná, že je na čase přiznat si, že není v mých vlastních silách, aby bylo lépe..?

Xyz

17. října 2016 v 13:59 | lovitka |  Zápisky iracionální
Čtyřicet osm hodin spánku je buďto best weekend ever,
nebo ultimátní důkaz toho, že vás ten život zas až tolik nebere.

"Je toho jenom moc najednou."
"Občas mívám migrény."
"Jsem jen unavená."
"Nic se neděje."

Na hranici deprivace a přetížení.

Zdálo se mi, že ze mě vyndali všechny moje orgány,
a když zjistili, že jsou v pořádku,
vyndali ještě moji duši.

Bavím se na přednáškách o neuroaktivitě v kontextu psychohygieny,
stejně tak, jako se bavím na přednáškách o psychologii osobnosti.

"No, se kterou dispoziční vlastností souvisí defenzivní pesimismus...?"
S úzkostností, jak jinak.

A usmívám se, když v mé oblíbené restauraci hraje Placebo.

"Něco je špatně."
"Ale zlatíčko, to bude vždycky. Už se na to vyser."
Oh god, don't you patronize me.

"Zaměřme se na to, v jakém kontrastu vnímá autor pojem dokonalosti.
Pro mne je protikladem dokonalosti v podstatě všechno v běžném světě, určitá všednost.
Pro něj je protikladem dokonalosti hnus.
A to je velmi intenzivní reakce."

Už se na to vyser.

Fuck you for what you did to me.
Fuck you, fuck you, fuck you.
Tak.

Dnes večer

15. října 2016 v 1:11 | lovitka |  Zápisky iracionální
Sedím si na terase a nemohu se rozhodnout, jestli je mi zima nebo horko, asi tak od každýho trochu
a piju veganské kakao, protože proč se nesnažit alespoň trochu zachránit svět
a bůhví proč si v hlavě přehrávám všechny ty breakdowny lidí, kteří mi kdy byli blízcí
x hodin strávených v peřinách a v objetí a ticho, když už není co říct
vlastně je mi dobře z toho, že jsme na tom všichni stejně
vlastně je to všechno fajn

Žádné mentorské sračky, prostě jenom
"You'll figure it out."

Dostačující

11. října 2016 v 19:54 | lovitka |  Zápisky iracionální
Dávám K. číst svá oblíbená díla od Palahniuka
a je mi z toho trochu smutno,
skoro jako bych ničila jeho pure soul,
too good for this world.

Osobní setkání s mistrem sebedestrukce.

Nechám si napsat věnování do knihy,
kterou jsem koupila jako dárek na rozloučenou
a nestačila předat.

Vesmír A, vesmír B, vesmír C.

Takový to, když skupina s průvodcem odejde
a my úplně sami kráčíme xy metrů dlouhou
hlavní lodí prázdného chrámu.

"Budeš se mnou mít velkou pěstounskou rodinu?"
"Kolik dětí?"
"Eeeee... sedm?"
"Ale začneme postupně, že jo?"

Po dvanácti hodinách v práci vyřizovat maily a dohánět učení.
Jsem ve svém živlu.

"Když zůstanete lidmi, tak to bude dostačující."

Nice thing to remember.

Energie

3. října 2016 v 17:08 | lovitka |  Zápisky iracionální
Je až neskutečné, že po více než pěti letech
střídavého a konstantního padání do sraček
jsme se opět sešly za situace,
kdy bylo najednou všechno v pořádku.

Unicorn magic.

Svět v pohybu.

Opět cítit všechny ty pozitivní emoce,
kterých jsem tak dlouho nebyla schopna,
a kvůli kterým jsem se tak dlouho nenáviděla,
protože bych je přece měla cítit.

A možná to byla jenom náhodná konstelace.

A určitě to nebyla definitivní konstelace.

Ale přesně tohle chci zažít se všemi lidmi, které mám ráda.