Post blue

25. října 2016 v 19:09 | lovitka |  Zápisky iracionální
Zdá se mi o tom, že skáču z okna.
Pak už sama na sebe jenom tak koukám a cítím se dobře. Klidně.
A vždycky, když se trochu probudím, přehraju si to celé znova.
A pak do sebe škrábu a koušu, abych se vůbec dokázala probudit úplně.
V jedenáct ráno, když už jsem zaspala dvě přednášky.
Alespoň na tu fakt povinnou, aby mě nevyhodili z dream school.
Alespoň na směnu do práce, aby mě nevyhodili z dream job.
All I´ve ever wanted.
Protože jsem jeden z těch lidí, co "toho tolik zvládá".
A nemusím si objektivně připadat jako troska, když mluvím o svém životě.
Ale po skvělém večeru v kavárně si stejně představuji svou novou kolegyni,
jak bude zklamaná, až přijde na to, že ve skutečnosti stojím úplně za hovno.
"Vypadás unaveně."
"Jsem unavena životem."
A K. říká, že mě lidi přeci nepřestanou mít rádi, když zjistí, že jsem naprosto neschopná.
A zabírá to mnohem lépe, než kdyby se mi snažil vymlouvat má jádrová přesvědčení,
protože se ho alespoň nesnažím iracionálním a sebedestruktivním způsobem přesvědčit,
že mám prostě pravdu.
Taky si osvojuji koncept, že vztahy nefungují podle toho, kdo si co zaslouží.
Ale že se mnou někdo může být čistě proto, že chce.
A není to přes všechny chyby, ale i s nima.
"Každý jsme tak trochu zmrd."

"Omg, studuješ psychologii už druhý rok, mohla bys uznat, že prášky nejsou prohra."

A přese všechno pořád ještě funguju mnohem lépe, než kdysi.
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 25. října 2016 v 20:24 | Reagovat

Buď sama sebou, mě taky nejde spousta věcí a nestydím se za to ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.