Rozplétám zamotané.
Střípky mikroagrese.
Jak moc zábavné může být fotit si bezmoc?
Protože "pak se budeš chtít podívat, jak směšně vypadáš."
Kolikrát může člověk od svých rodičů slyšet,
že je tak blbej, že nemůže být jejich dítě?
A kam až je potřeba zajít,
aby ho a jeho pocity začali brát vážně?
(Daleko.)
A jako vždy to ventiluji na úplně špatných místech.
Zbožné přání finanční nezávislosti, kterou už řeším milion let,
aniž by mě napadlo, že o ni samotnou nikdy nešlo.
Dobrovolné, ale přínosné praxe v oboru,
nebo placené místo mimo a výdej energie bez budoucnosti?
//A jenom pozdě v noci mě napadá,
jestli bych se opravdu cítila volná,
a přestala bych si připadat jako neschopná hromada sraček,
i když bych musela opustit všechno to, co dělám ráda.
wow nemám slov