Duben 2017

Abulie II

26. dubna 2017 v 22:52 | lovitka |  Zápisky iracionální
Tolik se bojím psychického relapsu,
že mě ani nenapadne,
že můj několikadenní kolaps
by mohl být způsobený obyčejnou únavou.

Přetažení, přetížení, přepracování.
Vyčerpání.

Dělám si srandu z toho, že mi chybí pud sebezáchovy,
ale očividně mi toho chybí mnohem více.

Jít spát, když tělo potřebuje.
Najíst se, když tělo potřebuje.
Napít se, když tělo potřebuje.

"Poznáte vůbec, když začínáte být unavená?"
"Ale jo, vnímám, že mám mnohem méně flexibnilní myšlení."
"Já ale mluvím o nějakých tělesných příznacích."
"Aha. Jako třeba...?"
"Třeba bolest hlavy?"
"Ale... to mám pořád? Asi tak od základní školy...?"

Protože když chcete prakticky fungovat s chronickou únavou,
tak úplně neexistuje možnost věnovat pozornost svým potřebám
a odpočívat vždy, když se cítíte v nepohodě.

Protože je to pořád.

A nikdy mě asi nepřestane udivovat,
kolik toho v sobě mám ze svého otce.

Abulie

23. dubna 2017 v 22:39 | lovitka |  Zápisky iracionální
Pořád ještě říkám "migréna" tomu,
když se mi prostě nepovede vstát z postele.
Protože pak to všichni pochopí.

A pravda je, že mě tak moc bolí hlava,
že ani nemám pocit, že bych moc mlžila.

Beru to tak, jak to je.
A čekám.

Zkouším přijít na to,
co si vlastně myslím
a co vlastně cítím,
ale pravda je,
že jsem plochá a prázdná.

Nic.

Pár dní, které jsou delší než měsíc.

A když se pak konečně zvednu,
osprchuju,
umyju si vlasy,
vyperu prádlo,
uklidím pokoj,
uvařím jídlo,
odpovím na maily,
vyjdu ven,
doplním si učení,
...

Tak zase věřím tomu,
že dávám svůj život do pořádku.

A snažím se přesvědčit sama sebe,
že ta celá epizoda není v ničem horší,
než kdybych měla skutečnou migrénu.