"To bych nikdy nečekal, že budu zrovna za tebou jezdit pro pozitivní inspiraci."

Já taky ne.

Ale v domě s kompostem, kde můžu hrabat listí, vařit pórkovou polévku a péct perník a zvát milé návštěvy na večeře i na snídaně, kde adopce kočky získává reálné a konkrétní obrysy, a kde můžu po večerech vydechnout a psát se zapálenou svíčkou na stole další bakalářku, a to všechno offline... just wow.

"Jsi hospodyňka, kluci to vyhráli."

A záchranná síť, která zase funguje.

Odvážím Timothyho zpátky do Liberce, protože ho už nepotřebuji.

Už netvoří domov.

Ale samozřejmě, že to není jenom růžový.

Je tu kurva zima a nemám přes pracovní vánoce a stěhování čas ani energii na druhou práci. A už vůbec ne na školu. U některých předmětů jsem dokonce zapomněla, že mám něco takového zapsaného. A při kvalitativní analýze občas zapomínám, na co se vlastně chci soustředit a na jaké teoretické pozadí navazuji. Takže nenavazuji. Cítím se jako useless piece of shit, když po mně nadřízený žádá mail, který vidím v odeslaných, protože třeba jsem na to opravdu klikla nějak špatně. Taky stále velmi těžko sbírám poslední zbytky energie na umytí nádobí a sprchu ve chvíli, kdy všechno utichne. Motá se mi hlava, v jedenáct usínám v oblečení a jo, je tu kurva zima.

Načerpávám síly,

a dostávám ze sebe šatné ven.

Vrací se mi noční můry o tom, že bydlím u rodičů.

Scény hádek a útěků z domova.

Potřeba všechno napravit a zachránit.

Potřeba postavit se do opozice a dovolit si být naštvaná a odejít.

A přes všechno taky potřeba zůstat a být prostě jenom přijatá.

Rainbow powers.

Vztek jako ultimátní ochrana.

Myslím, že už jsem podobný koncept dost nutně potřebovala.

Myslím, že velmi dobře fungujeme v krizových situacích.

Což je moc fajn, když je celý váš život jedna velká krizová situace.

.