Zápisky iracionální

Nikdy neskončit

Sobota v 23:54 | lovitka
"Pořád si říkám, že to přece není možný, mít pocit, že někoho miluju, po dvou týdnech."
"A fakt si myslíš, že je to jenom po dvou týdnech...?"

"Bojím se, co se stane, když si to všechno přiznám."
"Jestli to tam je, tak tě popření od bolesti stejně nezachrání."
"Asi jsme toho nejlepší příklad, že?"

Tříhodinnové každodenní telefonáty,
stará Praha, galerie, hovory o rodinném zázemí
a o hodnotě závazku.
Věci, co jsme nikomu neřekli.
Jsem zase jednou polopropustná membrána emocí,
brečím v autobuse dojetím,
zase jednou se nebojím použít "můj" a "tvoje"
a "spolu",
"Nikdy jsem nečekal, že od tebe tohle uslyším."
Hodnotíme minulé v ztahy z hlediska magického trojuhelníku,
a jo, je naprosto absurdní, že:
"Nikdy jsem si nemyslel, že bychom spolu mohli fungovat,"
to, jak moc rozdílní jsme,
a přitom vlastně naprosto stejní.
Fakt, že tě neustále udivuje, že s tebou chci být,
to, jak moc si nevěříš,
a já pak mluvím o tom,
jak moc insecure se vedle tebe cítím.
"Celou dobu jsem panikařila, že nakonec nepřijedeš."
"Hrozně jsem se bál, že dáš nakonec přednost někomu jinýmu."
Přicházím na to, co všechno v našem chování byly obranné mechanismy,
a jak to vypadá, když je vyhodíme oknem.

"Tuhle písničku s tebou mám spojenou."
"Cože? Já ji mám spojenou s tebou...
Ale nikdy by mě nenapadlo, že se mnou můžeš mít něco spojenýho."

Těžko uvěřitelné.

"Nechci, abys zase odjela."
"Pár dní zvládneme, vzhledem k tomu,
že před sebou máme celý společný život."
...

Spolu

17. dubna 2018 v 1:45 | lovitka
"Takže...?"

- y'all think about love?
--Every Single Waking Fucking Day Do I Think About Love

Surreálné je ten nejvýstižnější popis.

Řešíme minulost, řešíme budoucnost
(protože máme budoucnost),
ze všeho nejvíc řešíme přítomnost.

A je mi tak skvěle,
že i když jsem se to všechno snažila shrnout do okamžiků,
nedokážu to popsat slovy.

You & Me

12. dubna 2018 v 12:53 | lovitka
Po více než hodinovém rozhovoru s úzkostnou pacientkou
si mimo jiné (třeba toho, že fakt potřebujeme reformu systému)
říkám, že tohle už nechci.

Nechat pochybnosti, aby mi preventivně bránily v tom dělat věci,
které bych dělat chtěla/mohla.

Nechci dalších x let žít v protège-moi de mes désirs.
Chci se pustit naplno i do věcí, které mě nepředstavitelně děsí.
Právě proto.

Po dvou dnech zmatku, pláče, posedlosti a únavy
se mne terapeutka ptá, co bych teď potřebovala
a mě nenapadá nic jiného, než prostě být u něj.

A pak mi volá, že co kdyby přijel o den dříve.
A já se snažím ze všech sil připravit se na rozhovor
o všech trust issues a commitment issues
a o tom, že...

Is this really happening?

Říkáš mi, že nevíš, jestli mi můžeš věřit,
protože některé věci holt pod kontrolou mít neumím,
a mě zase neustále paralizuje strach,
že se na to každou chvíli vysereš,
jako předtím.

Zase si v zrcadle prohlížím modřiny
a představuju si to na všech místech našeho bytu.

A stejně to všechno působí naprosto nereálně.

Pěna dní.

"Řeknu to, co jsem řekla Tobě...

9. dubna 2018 v 19:00 | lovitka
... že si myslím, že to mezi náma nikdy nebude ukončené."

Červenec 2008.
A už tenkrát jsem se snažila být rozumná.
A tenkrát to ještě šlo.

Červenec 2012.
A spousta situací, které se nikdy nestaly.

Říjen 2015.
A možná ani ten tvůj vztah o sexu
není tak úplně o sexu.

Září 2016.
A dobrá zpráva je,
že když jsem pak stála v sedmém patře v otevřeném okně,
nakonec jsem chtěla jenom hrozně moc jet domů.

Červen 2017.
A o čem chceš mluvit?

Prosinec 2017
A čím víc si čtu zpetně konverzace,
tím větší mám pocit, že jsem se chovala jako píča.
Nebo prostě jenom nerozhodná?

Únor 2018.
A vždycky když mi zvoní telefon, tak čekám, že jsi to ty.
I když je to samozřejmě píčovina,
protože náš kontakt je omezen asi tak na tři hovory ročně.

Přemýšlím nad tím, jestli pořád ještě občas posloucháš to samé co já,
a jestli si taky říkáš, jak moc jsme to všechno posrali.

Možná si teď konečně zasloužíme nějaké closure.

Duben 2018.
A "Moc jsi mi chyběla."
"Tohle. Jenom tohle."
"Možná..."
"Mě to taky kurva děsí."
"Už nechci věci, který se nikdy nestaly."
"Nevím, jestli to teď zvládnu vyřešit."
"Musím to do té doby zpracovat."
"To asi musíme oba."

A fakt je, že jsem nikdy nebyla šťastnější,
než ten měsíc s kouzelnou M.

Ale tohle je buď prokletí,
nebo skutečnost.


A co teď?

Happiness Will Come To You

5. dubna 2018 v 9:09 | lovitka
Avokádo a meloun z kontejneru.
Žijeme si skoro tak,
jako bychom měly normální příjem
a mohly si dovolit víc než čínskou polívku.
Vysedáváme na "balkoně",
koukáme na uschlý kytky v plastových kýblech
a na prasklý prádelní šňůry
a na zapadající brněnský slunce.
Pijeme černý kafe z hrnků, který ničí nejsou,
opíráme o sebe navzájem nohy
a všechno je zase najednou dobře.

Říkám ti, kde jsem zaseknutá,
a ty se jenom směješ,
protože jsi na úplně stejným bodě.

Můžu odjet s čistou hlavou.

Jenom chvíli předtím telefonuju domů,
a zase poslouchám věci, které by měl poslouchat psycholog,
ne dcera.

Jenom chvíli předtím tě vidím v tvé bývalé práci.
Mám dokonce nutkání jít dovnitř, jako by nic.
Zase mi všechno dochází se zpožděním.
I emoce.

Jenom chvíli předtím ti tajně ubrečená píšu,
protože je toho najednou moc,
a potřebuju někoho, kdo mě zná
i ve chvílích, kdy nemám potřebu být perfektní.

Jenom chvíli předtím se vracíme z baru stejným směrem,
a já říkám, že jsem unavená a že to dneska nevidím,
ale vlastně jenom potřebuju někoho, kdo mě zná
i ve chvílích, kdy nemám potřebu být perfektní.

A jenom chvíli potom si uvědomuju,
že mi vlastně začínají měsíčky,
že se po čtvrt roce vracím na návštěvu,
že i slam poetry může být transfobická
a stigmatizovat duševní poruchy.

A že je normální a v pořádku,
že za daných okolností
holt perfektní nebudu.

Mimo jiné

2. dubna 2018 v 0:47 | lovitka
Když se dívám zpátky, jsem dneska ráda, že jsem neumřela.

Nakonec to chtělo jenom xy let v terapii, kompletní změnu sebepojetí, odstěhovat se z rodného města, naučit se zdravé copingové mechanismy, získat smysluplnou práci v rámci které se lze posouvat a vidět zlepšení vlastních kompetencí, zkušenosti s dobrovolničením a pocit, že můžu někomu pomoci, a kolem sebe fungující komunitu lidí. Pocit, že jsem někde doma. Sebejistotu.
Vytrvalost a trpělivost.

Mám se ráda. Necítím se jako prázdná skořápka. Bez imposter syndromu. Bez paralyzujícího strachu, že nezvládám a nikdy nezvládnu svůj život. Bez pocitu viny za to, že jsem naživu.

Mám konečně pocit, že nejsem jenom stabilizovaná,
ale že jsem skutečně v pořádku.

Poslední rok jsem strávila bojem s PTSD a bojem s vlastníma reakcema na negativní emoce.
Po zkušenostech ze začátku roku mám konečně pocit, že dokážu být "ve stresu" a být "smutná" bez toho, abych propadala nekontrolovatelné panice, že "se to vrací všechno zpátky". A suicidal thoughts, samozřejmě. Jako Stan z IT, protože představa, že tím budu muset projít znovu je naprosto šílená.

Protože upřímně, když se dívám zpátky, někdy nechápu, jak se mi v tom povedlo tak dlouho přežít.

I'm still breathing. For me, sometimes, that will have to be enough

"God what the fuck I used to feel this bad every single day how am I even still alive that's so impressive"


...

"Bude dobře, vole."

Probably Late March

26. března 2018 v 1:38 | lovitka
The smell of blood oranges in my hair,
The taste of honey on my lips.

"Čubky mi nosí kytky."

Padám do toho víc a víc.
Bazén, provazy, volnost.
Ležím na žíněnce a je mi prostě jenom dobře.
Společná vana a to, jak jsi mne poprvé nutila počítat.
Naše: "to vyřešíme, si o tom promluvíme,"
které už se stává interním vtipem.
Fakt, že nás berou stejný věci.
Týpek se smažákem v nočním rozjezdu.
Maraton psaní bakalářky.
Pauzy, kdy mi ležíš na klíně
a všechno je neuvěřitelně hebké a voňavé.
Jíme červenou řepu z kelímku jako největší humusačky,
máminy špagety dostávají nový význam,
směju se tvé nákonnosti k Adéle
a půjčuju ti Deník dívky, která hledala Egona Bondyho
a taky Lady Fuckingham.
A ty mi pouštíš nejlepší trailery,
protože nemáme čas koukat na celé filmy.
V sobotu večer už nemáme energii ani na sex:
"Já jsem byla nadržená,
a normálně bych si to ještě sama rychle udělala,
ale s tebou chci, aby to bylo plnohodnější,"
a tak spíme jedenáct hodin,
nehneme se od hrnků s čajem a od hrnků s kafem,
a drží nás plány na: "až pro to dojedu domů,"

a největší plány na: "až bude po státnicích,"
a: "až budeme chvíli jenom chodit do práce."

"Tak já ti utrhnu tuhle větev."
"Hmmm...? A pak mi s ní uděláš co...?"
"Pak ti jí dám naklíčit, vole."

Naposledy jsem jenom ve svém pokoji napočítala dvacet rostlin,
které žijí, zakořeňují se a kvetou.

Nechápu.

All those pretty things

11. března 2018 v 22:38 | lovitka
Oddychové tvoření po práci
Výlet vlakem
Vyzuté nohy odložené na sedačkách
Odpoledne ve skateparku
Umění padat
Po týdnu dostačující spánek
První jarní den
Procházka v teniskách
Hrabání listí
Přehazování kompostu
Přesazování bylinek
Kytka, která mi vykvetla
Smirkování a natírání starého nábytku
Stěhování skříně
Repráky a čaj na venkovním stole
Nová červená porno rohožka v koupelně
Společné učení terminologie
Společné hatování
L., která umí hrát na flétnu nosem slovenskou hymnu
"Když si dáte do boty alobal, tak vám nebude zima."
Portrét N. s velkýma prsama na lednici
Youtube videa ze čtrnácti let
Tmavá rtěnka
Nahé fotky
Velké jarní plány na vernisáž a grilování a hand poke tattoo
Bleší trhy a káva s nejroztomilejší M.
Propojené vztahy
Souznění
Kapitánská čepice

A taky: "Tyvole, ty pro mě pečeš?"
"Když nemám na to koupit žádné jídlo, tak musím péct, no."
"Jak nemám? Jsi vše propila, mně je to jasné!"
"Jsem utratila za kurvy."
"To je slovo chlapa!"

Hit me like a man, love me like a woman

6. března 2018 v 16:51 | lovitka
Někdy na začátku ledna jsem psala,
že chci, abys mě v noci držela za ruku
a mluvila se mnou o nalezení sebe sama.

A pak mi říkáš:
"Vždycky jsi mi přišla sexy,
ale nikdy by mě nenapadlo,
že to skončí takhle."

A já se jenom usmívám,
protože upřímně, já to věděla hned od začátku.
(Kolikrát už jsem v životě zažila tuhle konverzaci?)

Všechno je intuitivní, všechno je přirozený,
všechno je transparentní, všechno je naprosto neskutečný.

Vím, že budu za nějakou chvíli potřebovat rámec, do kterého to zasadit,
ale nechci upadnout do stereotypu, nechci na tobě začít lpět,
nechci, aby mi vadilo, že vážeš a spíš s jinýma lidma
nechci ztratit upřímnost a komunikaci.
A ze všeho nejvíc tě rozhodně nechci vycreepovat.

Jenže teď zrovna si připadám až provinile, že je mi tak dobře.

Chci s tebou jít do posilovny a pak mít sex ve velkých veřejných sprchách,
chci s tebou trávit líná dopoledne se skicáky a navzájem trénovat figurální kresbu,
chci se smát našim šíleným vztahovým historkám, které vlastně nejsou vůbec vtipné,
chci s tebou poslouchat Nicka Cavea a zkoušet scénický tanec,
a líbat se na rohu ulice,
a však víš.

Jsme největší trope blondýnky a brunetky,
ultimátní Sedmikrásky.

Píšu psychopatovi a poprve za dva roky mi je vlastně úplně ukradenej.
Nijak mě netíží jeho náznaky střídané s ignorem.
Konečně vidím všechny nevýhody jako naprosté faily
a všechny výhody jako něco, co skutečně můžu zažít i s někým jiným.

Děje se toho moc, a tohle je nejvíc neskutečný.

"Trochu epic."

Energy saving mode

24. února 2018 v 9:36 | lovitka
Jedu v sebezáchovném režímu.

Každé rozhodnutí zcela chladně zvažuju podle toho,
kolik energie mne budou dané možnosti stát.

Drží se mne úvahy o sobeckém a nesobeckém,
opravdu moc se snažím neotupit empatii,
ale fakt je, že jsem vyčerpala všechny rezervy
a nemůžu investovat něco, co nemám.

A nikdy by mne nenapadlo,
kolik větších rozhodnutí budu muset udělat
během pár týdnů.

Řetězová reakce neustávajících změn,
naprosto nejasná budoucnost.

Víš, tohohle jsem se bála.

Jasně, že to zvládám dobře.
Nemám sebevražedné tendence,
nemám sebepoškozující tendence,
nepropadám obsesivnímu pití,
nezůstávám celý den ležet v posteli
nebo u počítačových her.

Pomalu se dostávám i z panického tunelu strachu,
že ztratím home place feeling chvíli poté, co se mi ho povedlo najít.

A víš, opravdu ty věci řeším.
Vykládám karty na stůl,
přebírám zodpovědnost za vlastní rozhodnutí.

Ale: "Pokud se chceš stát citlivým dospělým,
tak tě to holt bude bolet."

Výdech

18. února 2018 v 22:25 | lovitka
Tak jasně, že je mi smutno.

Ale je to dobré smutno,
ve kterém se vyznám,
které má jasnou příčinu,
a které se časem spraví.

Po x letech generalizované úzkosti a dystymie příjemná změna.

Stejně jako minule si některých věcí neskutečně vážím,
zvlášť proto, že jsem sama weak emotional shit.
Ale tentokrát to nestačí.

Nejhorší jsou přerušené automatismy.

A staronová insomnie.

Snažím se na sebe nebýt naštvaná,
když jdeme se spolubydlící spát ve stejný čas
a já nejsem schopna vstát dřív než dvě hodiny po ní.

Jsem vyčerpaná.
Potřebuju nabrat energii.
Časem se to spraví.

Po víc než měsíci volám rodičům a utvrzuju se v tom,
že pokud se chci skutečně dát dohromady,
musím si udržet klidně ještě větší odstup.

Jasně, že útěk není řešením,
ale nejdřív se musím dostat do stavu,
kdy budu nějakého řešení vůbec schopná.

A teď je řešením práce na sobě.

Pracuju na grafice, platím účty, vařím oběd, krmím kočky, začínám praktickou část bakalářky.
Myju si vlasy, maluju oči, beru si na sebe nejlepší šaty.
A jdu sama do kina.

Pomalu překonávám dlouhodobou neschopnost věnovat kvalitní čas sama sobě,
pasivitu volných a prázdných dnů.

A vím, že tohle je to, co chci.

What needs to be done

11. února 2018 v 20:18 | lovitka
To, že jsem obrečela what needs to be done je jedna věc.
Počítám s tím, že bude ještě chvíli trvat,
než to všechno přestane bolet,
než se přestanu těšit,
než přestanu cítit.

"Bylo mi už lépe,"
říkám ubrečená v koupelně
a skvělá L. mi vaří čaj.

K. píše: "Musíš hodně mazlit kočičky,"
a jo, je to to nejlepší řešení.

Ale představa, že se budu muset vzdát i kousku místa,
kde se cítím doma,
je úplně stejně heartbreaking.

Tak, jako jsem u O. squatovala ještě půl roku poté.
Protože to bylo doma.

Pamatuju si, jak jsi nám koupil lávovou lampu,
jen tak, protože nám to přišlo super.

A já byla v tu chvíli naprosto ohromená možností,
že můžu finance investovat i do něčeho jiného,
než jsou základní životní potřeby a alkohol.

Tolik věcí je jinak, tolik věcí je úplně stejně.

Vybírám si prémie,
odvážím z OBI velkou krabici fíkusů, sukulentů a bylinek
(a taky nové, ne hnusné oranžové komunistické závěsy),
trochu flirtuju s prodavačem,
a sama sobě slibuju, že mi ty kytky tentokrát neumřou.

S vypětím všech sil překonávám období stagnace,
jdu na poslední termíny zkoušek s prvním pokusem,
a přestože jsem natolik lidsky vyčerpaná,
že odvolávám všechny domluvené schůzky
a odkládám veškerou zodpovědnost,
začínám se zase trochu cítit jako ve své kůži.
A neskutečně mě mrzí, že to nešlo předtím,

i když mi dává velkou naději,
že mnoho věcí šlo lépe, než kdykoliv předtím.

It will be alright

7. února 2018 v 11:05 | lovitka
"Life sucks. I just want to lie on the floor and do nothing."
"Yes. I did that yesterday. I fell and then I was like: It's not so bad down there.
And then I stayed there for a couple more minutes."

*I tried so hard and got so far,
but in the end it doesn't even matter*

"You know it matters, right?"

Right.

ok

26. ledna 2018 v 2:56 | lovitka
čtu si o tom, jak ti je zle,
a říkám si: "tyjo, vždyť já jsem na tom úplně stejně,"
ale místo toho, abychom tu byly pro sebe...

zase si připadám daleko,
od všeho a od všech,
a tak se to snažím dohonit
prázdnýma gestama
prázdnýma konverzacema
alkoholem
obsesivním hraním
koukám po místnosti a vím, s kým by to šlo,
tlacháním, po kterým si připadám jako piča,
signálama, po kterých si připadám jako piča

a jo, prostě si jenom připadám jako piča

myslím na supervizi a na:
"možná to nevypovídá o vašich schopnostech,
ale o tom, jak sama se sebou zacházíte."

asi tak před deseti lety jsem si řekla,
že bych se od toho měla držet dál,
že by z toho mohl být průser

a teď zase myslim jenom na všechny ty praktický věci,
který bych musela zařizovat

a na obrovskou nejistotu

přemýšlím, proč vlastně některé věci ve svém životě potřebuju,
co je to za tím, které základní věci mi opravdu chybí

tolik moc by chtěla

a proč mi vůbec připadá, že to někdy bylo lepší

I don´t even know

8. ledna 2018 v 2:07 | lovitka
Nevím co chceš, nevím co chci.
Not here for your power-play.
Čtu, co jsem si napsala po našem rozhovoru,
a nejvíc se mi líbí to zakončení.
"I´m so fucking drunk right now."
A dál nic.

Tolik jsem se snažila všechno vytěsnit,
a teď se chytám každé vzpomínky.
Možná bych s tím nakonec měla zacházet úplně jinak.

Jenže jsem k tomu teď dost tired of feeling like a fucking babysitter.

Jsem naštvaná tolik, že si od O. půjčuju cigáro.

Docela se mi líbí nedržet vztek v sobě.
Taky novinka.

"Opilá L. je stejná jako střízlivá L., jenom o dost intenzivnější."
Asi nejtrefnější popsání mého vztahu s alkoholem.

"Ona v tom článku říká, že ty malý nedonošený miminka jsou hrozní bojovníci.
Že o svůj život bojují mnohem víc než dospělí."
Tak ne asi, když ještě nevědí, že to za to nestojí.

Po vánočním komatu přichází zkouškové koma.

Odkládám bakalářku, odkládám učení, odkládám motivační dopisy.

Finanční samostatnost 2.0.
Období dohod se pomalu a velmi nejistě mění na období úvazků.
Ale přivýdělek jako model figurální kresby?
Gimme that narcistic shit.

Světlým bodem zůstávají dvě až tři kočky,
garantované do konce měsíce.
Žádný další stěhování.
Alespoň do září, prosím pěkně.

Getting better at coping with my shits, I suppose?

28. prosince 2017 v 11:55 | lovitka
Už ani nevím, jestli mě víc serou moje existenciální, nebo existenční problémy.

Píšu další motivační dopisy and guess what?
Moje motivace je neumřít hlady?
A nemuset si říkat rodičům o sponzoring?

Velký úklid dětského pokoje.
Strhávám depresivní koláže jen proto, abych si vzpomněla,
že jsou pod nima depresivní nápisy přímo na zdech.

"Ty pičo, to budu muset vymalovat?"
"Jo, a předtím seškrábat, jestli je to fixou. Been there."

Lepím přes to obrázek jednorožce.

Maminka vaří kapra, husu a vepřo knedlo zelo.
Tak si dávám alespoň ten knedlík.

Říkám si, že je to ok,
protože stejně nemám žádné energetické výdaje.
Když čtyři dny jenom spím.

Ale ve skutečnosti pracuju na plné obrátky na své sebezáchově.
Žhavím všechny healthy coping mechanisms.

Zkoušky zadarmo a vysoké self-efficacy zcela odvály moji motivaci cokoliv dělat.
Skoro si až přeju dostat nějaké to Nko, abych narazila a začala pracovat.

Myslím na N. a na to, že bylo od začátku jasné, že je agresor.
(Protože takové to zvláštní kouzlo, víme?)
Ale vidět pak nekontrolovaný výbuch vzteku je něco jiného.

Víno & čaj,
víno & čaj & vodnice,
čaj & medovina.
A deskovky, deskovky everywhere.
Nový art project.
Na chvíli klid.

Neubráním se myšlence na to, how fucking great we were.
Když si odmyslíme všechny sračky kolem, samozřejmě.

Jako vždycky.

But the very next day you gave it away

19. prosince 2017 v 1:04 | lovitka
Fuck it.
Jsou Vánoce, tak co už.

Nechávám si zaplatit nájem
a užívám si volný víkend,
se spánkem a jídlem a vším tímhle.

Pedagogické minimum
aneb jak v jednom týdnu udělat tři zkoušky bez toho, abych otevřela materiály.
Protože: "Jak Průcha definuje šok z reality?" si přece vymyslet dokážu, ne?

"Tyjo, proč jsem tohle nešla studovat? Víš, kolik volného času bych měla?"

Protože by mi z toho mrdlo, jasně no.

Jdeme na koncert a připomíná mi to staré Časy,
jednu z prvních skupin v novém městě, ve které jsem se cítila dobře.

A taky taková ta holka, vedle který se chci ráno probudit.
Pořád mě očividně přitahují lidi, co vypadají jako fetky
(a už od pohledu je jasné, jak moc by na mě srali).

"You just need to love me, you don´t need to listen to hat I say,"
zní jako super základ vztahu.

Posloucháme Last Christmas pořád dokola a je to fajn.
A "jdeme na výlet", dokud mi nezačne být zima.

Hodinový telefonát s otcem.

Po dlouhé době Silvestr, na který se skutečně těším,
a Vánoce, které třeba zvládnu.

Nebudu masochista
a nebudu si to ztěžovat.

Do not forget

10. prosince 2017 v 23:22 | lovitka
"Máme patnáct minut, než nám pojede vlak, stihne se to za patnáct minut? Rychle, nakresli mi tam... třeba srdíčko."
Lovely memories inked for life.

Nevím, co dělám se svým životem,
jsem na pokraji vyčerpání,
ale některý věci jsou tak sakra dobře.

What about us?

1. prosince 2017 v 20:31 | lovitka
Mental breakdown z toho, že mi bez jakékoliv předcházející konverzace
rodiče po půl roce poslali peníze.

A teď jako co?
Zavolat a poděkovat?
Nakoupit z toho vánoční dárky?
Zůstat v módu "nechci pomoc"?
Dělat jakože nic?

Protože ve skutečnosti jo, dost mi to pomůže, cause the rent is so fucking high.
BUT.

Mental breakdown z toho, že nezvládám vlastní život.
Mental breakdown z toho, že jsem neskutečně vyčerpaná.
Mental breakdown z toho, že i tak pořád patřím mezi pár privilegovaných procent,
a odmítám se vzdát příspěvků a dobrovolničení v oblastech, které vnímám jako potřebné a důležité.

Krize intelektuálního optimismu a západních hodnot.
Zase.

Mental breakdown z toho, že i když si udělám volný večer, protože už nemůžu,
stejně nakonec skončím u prokrastinace místo reálného odpočinku.

Odkládám poslání životopisu do nové práce na dobu,
kdy budu mít reálně čas alespoň na to jít na pohovor.

T. říká, že jsem na sebe příliš tvrdá.

A na ostatní taky.

Pořád nevěřím v askezi a v sebeobětování.

Nevěřím v to, že by byl život sv. Alypia o něco plnohodnotnější jenom proto, že vydržel stát přes šedesát let na sloupu.
Něvěřím v to, že by Mary Magdalene De'Pazzi měla být uznávána za očištování ran malomocných jazykem o něco víc, než kdyby je prostě jenom omývala vodou.

Fucking masochists.

Taky se chci prostě jenom mít dobře.

Světlé okamžiky.

Houževnatost, univerzitní debaty, zpětná vazba, make the world a better place.

X Grrrrl: "By mě nikdy nenapadlo, kolik síly můžeš v tom svým mini těle mít."

Nejlepší M., která se mě opět snaží přesvědčit, že nejsem useless piece of shit,
ale beautiful piece of useful human.
A že holky s krátkýma vlasama jsou její typ.

Nadšení a nervozita z prvního real zápasu.
"It lets me pretend to be a strong, indestructible badass during these times in "real life" when I'm anything but."

Let it sink in

28. listopadu 2017 v 17:46 | lovitka
Probírám svou bezmoc s malou Emily na jednotce intenzivní péče,
a ve stavu poloprobuzení jsem zmatená tím, koho reprezentuje in real life.
A přitom to je tak jasné.

Pořád se snažím najít východisko,
v noci šeptám I just want to feel alive,
a zase koukám na svoje konečky prstů,
jestli ještě nevybledly.

Sere mě, že to tolik řeším a že jsem zase zahlcena sama sebou.

Záchranná síť pořád ještě funguje.

Výlety do minulosti mě ujišťují,
že je mi ve skutečnosti lépe než kdykoliv předtím.

Snažím se vše pohltit praktickým životem.
Chodit do práce, psát maily, doučovat, studovat, vařit, platit nájem.
Každé ráno se probudit.

Zahřívací objetí, když jsem zmrzlá a vyčerpaná,
a pravidelná týdenní dávka endorfinů.

Vypadá to, že jsme našli správnou úroveň intimity, na které můžeme fungovat.
= Nulovou.

Co jiného dělat.
Při veškeré snaze nedokážu pochopit naprostou priorizaci partnerství a rodiny.
A je mi z toho fyzicky zle.
A moje nejdůležitější životní oblast?
Like, you can't even pretend to be interested.

Odstřihávací tendence,
utíkací tendence.

Not proud of myself.

Jedeme dál.
 
 

Reklama