Zápisky iracionální

Bee; leaf

Včera v 19:06 | lovitka
Todays little reminder
that if you went trough traumatic events
it will never go away

Even after years of therapy
After you learned how to accept it
as a part of your life
and part of who you are
After you became confident
and happy in your own skin
After you became able to talk about it
without anxiety, anger and despair

It will still be overwhelming sometimes

And thats ok
Because it doesn´t mean
you´re moving backwards

It can still hurt pretty badly sometimes

But now you know it doesn´t define you
And you know how to handle your emotions
without hurting yourself
or the others

Hold on
Pain ends

XYZ

26. září 2018 v 15:40 | lovitka
Jak jednoduché to nakonec bylo,
odevzdat stále ještě voňavé oblečení,
uložit hrnečky od Lady F do krabice
a vyhodit umírající ekosystém.

Jak dobře a lehce jsem se cítila měsíc poté.

Because I was so fucking scared
of not being good enough
of getting too attached
of losing my independence
of losing my beliefs
of getting hurt

"Feels like I'm the one sabotaging the relationship now."
"Was it any different in the past?"
Ne.

Kdykoliv jsem v úzkých, utíkám k němu.
Kdykoliv jsem v úzkých, utíkám k ní.

Of course I miss the magic,
and I miss the whole concept.

Zamilovávám se do idejí,
ale ideje nejsou lidi.

Not making me a better person.

"I can´t do relationships"
je úplně stejný shit jako všechna tvoje:
"Tohle se nikdy nezmění."

Všechny ty páry kolem mne,
které bych moc nechtěla,
aby se staly z nás.

Neumím opravdový.


On hold

9. srpna 2018 v 23:38 | lovitka
Někdy před třemi lety jsem si řekla,
že holt zatnu zuby a vydržím dalších pět let
pracovat a studovat, protože chci.

Někdy teď si říkám,
že bude super bydlet na koleji,
protože budu mít třeba peníze na to
jít občas do bazénu nebo do divadla.

Začátek druhého měsíce bez kofeinu.
Pomalu vstávám z mrtvých.

Po dovolené do práce, abych si připomněla,
jak strašně moc ráda mám režim,
práci s lidma, pocit, že jsem užitečná.

A Brno.

Nechávám si otevřené možnosti.
Potlačuji nutkání zajít za terapeutkou,
protože je mi předem jasné, že bych dala pětikilo za ujistění,
že se nemám bát udělat to, co jsem už stejně rozhodnutá udělat.

Pohled na Hendlovu statistiku mi odvahu nepřidává.

Říkám si, že když zvládnu do konce prázdnin dropnout rampu,
tak potom zvládnu všechno.
Zatím se mi vždycky, když stojím na kraji, zamotá hlava.

Drží náš pohromadě magie a sex.
Dost doufám, že to vydrží,
dost doufám, že to stačí.

Protože si chci zase připadat dobře ve chvílích,
kdy bych si jindy dobře připadala,
a nechci mít strach ze sdílení věcí,
které bych sdílela moc ráda.

"Napadlo tě někdy, že v tom vztahu můžeš být psychopat ty?"

11. června 2018 v 12:22 | lovitka
"Potřebuju jenom trochu prostoru.
Být chvíli sama se sebou.
V klidu."
A vím, že ten koncept neznáš.

Nepomáhá mi další stěhování,
fakt, že se zase nikde necítím jako doma
(i když mi říkáš, že je to normální),
liberecké krizové návštěvy,
depersonalizace a selektivní vnímání,
snaha o maximální snížení rušivých podnětů,
rozdýchávání úzkostných návalů,
přijímačky, obajoby, státnice,
posrané neparametrické statistické metody.
"Snažím se, co můžu. Vím, že to nezvládám.
Ale ano, chci i tak zvýšený úvazek,
protože potřebuji z něčeho vyžít."
Kašlu na zápisy a na dobrovolníky
a zapomínám, co všechno musím udělat.
Bojím se dalších prázdnin bez odpočinku,
protože i kdybych měla čas a finance,
tak si ho neumím dovolit.
Narušení bezpečné zóny
chvíli poté, co říkám:
"Potřebuju safe space."
Alternativní vnímání života,
osudy psychiatrických pacientů,
potenciálně nepřátelský svět,
protichůdné základní potřeby,
a jo, stejně vždycky skončím u Horneyové.
Nejistota dopadu snahy o zlepšení reality,
naivní představy J. Benthama,
které nezahrnují dodržování lidských práv a svobod,
ale zahrnuje je vůbec něco mimo utopii?
Odpor k pachu piva a cigaret.
Odpor ke kapitalismu.
Odpor k prvnímu světu.
Posrané neparametrické statistické metody.

Fakt, že se občas míjíme.

"Spáchal bys se mnou sebevraždu?"

"You are too much shine to not be felt. So when they have gotten a good look at everything you have to offer, when they have taken your skin your hair and your secrets with them, when they realize how real this is, how much of a storm you are, and it hits them, that is when the cowardice sets in. And they'll say something along the lines of i just had to try, i had to give it a chance, it was you after all. But that isn't romantic. It is'n sweet. The idea that they were so engulfed by your existence they had to risk breaking it for the sake of knowing they weren't the one missing out. Your existence meant that little next to their curiousity of you."

Snaha udělat to tentokrát doopravdy.
Necouvnout.
A možná je to na nás,
abychom si nastavili nové paradigma.

This.

3. května 2018 v 14:57 | lovitka
"Vždycky jsem si myslela, ze když dostanu to, co chci, tak mě to přestane bavit."

Tolik práce jsem věnovala tomu, abych sama nad sebou získala kontrolu,
a teď se jí dobrovolně vzdávám.
Možná právě proto, že jsem konečně ready.

Čtu si Needy Ann, a mám pocit, že to je přesně ono.
- Já se bojím, ty ne?
- Ne. Čeho se bojíš?
- Je to veliký. Hrozně intimní. Intenzivní.
- Máš pravdu. Je to děsivý, ale já tě utéct nenechám.

A očividně to fungovat může.
Velmi dobře.

Obrázky od Bianky, který vždycky byly to, co jsem chtěla.
Slzí mi oči na záchodě, v autobuse, cestou městem.
Najednou to není "až budu mít čas",
ale "chci si udělat čas"
a hlavně "udělám si čas".

I když s ničím nebojuju tolik jako s časem.
A s únavou.
A s potřebou být perfektní.

Usínám v autobuse cestou do práce, do školy, do knihovny.
Usmívám se a myslím na nás.

Učím se chápat tvojí ADHD,
to, jak funguješ mezi lidma,
to, jak křehký a krásný vlastně všechno je.

To, proč jsem nikdy nerozuměla tomu, proč mi píšeš, co po mně chceš,
proč se vzdaluješ vždycky, když se přiblížíš,
proč nedokážeš říct některý věci narovinu,
proč máš tendence mě někam pasivně manipulovat.

Nenapadlo mě, že by to mohlo být vlastně tak jednoduchý.

A že ani tys vůbec nerozuměl tomu, co jsem dělala já.

Odkrýváme čím dál hlubší insecurities,
"To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat."
"A co je to největší?"
...

"Ale kdybychom nevěřili tomu, že to společně zvládneme, tak tady nejsme, ne?"

A za některý vztahy stojí za to bojovat.

Nikdy neskončit

21. dubna 2018 v 23:54 | lovitka
"Pořád si říkám, že to přece není možný, mít pocit, že někoho miluju, po dvou týdnech."
"A fakt si myslíš, že je to jenom po dvou týdnech...?"

"Bojím se, co se stane, když si to všechno přiznám."
"Jestli to tam je, tak tě popření od bolesti stejně nezachrání."
"Asi jsme toho nejlepší příklad, že?"

Tříhodinnové každodenní telefonáty,
stará Praha, galerie, hovory o rodinném zázemí
a o hodnotě závazku.
Věci, co jsme nikomu neřekli.
Jsem zase jednou polopropustná membrána emocí,
brečím v autobuse dojetím,
zase jednou se nebojím použít "můj" a "tvoje"
a "spolu",
"Nikdy jsem nečekal, že od tebe tohle uslyším."
Hodnotíme minulé v ztahy z hlediska magického trojuhelníku,
a jo, je naprosto absurdní, že:
"Nikdy jsem si nemyslel, že bychom spolu mohli fungovat,"
to, jak moc rozdílní jsme,
a přitom vlastně naprosto stejní.
Fakt, že tě neustále udivuje, že s tebou chci být,
to, jak moc si nevěříš,
a já pak mluvím o tom,
jak moc insecure se vedle tebe cítím.
"Celou dobu jsem panikařila, že nakonec nepřijedeš."
"Hrozně jsem se bál, že dáš nakonec přednost někomu jinýmu."
Přicházím na to, co všechno v našem chování byly obranné mechanismy,
a jak to vypadá, když je vyhodíme oknem.

"Tuhle písničku s tebou mám spojenou."
"Cože? Já ji mám spojenou s tebou...
Ale nikdy by mě nenapadlo, že se mnou můžeš mít něco spojenýho."

Těžko uvěřitelné.

"Nechci, abys zase odjela."
"Pár dní zvládneme, vzhledem k tomu,
že před sebou máme celý společný život."
...

Spolu

17. dubna 2018 v 1:45 | lovitka
"Takže...?"

- y'all think about love?
--Every Single Waking Fucking Day Do I Think About Love

Surreálné je ten nejvýstižnější popis.

Řešíme minulost, řešíme budoucnost
(protože máme budoucnost),
ze všeho nejvíc řešíme přítomnost.

A je mi tak skvěle,
že i když jsem se to všechno snažila shrnout do okamžiků,
nedokážu to popsat slovy.

You & Me

12. dubna 2018 v 12:53 | lovitka
Po více než hodinovém rozhovoru s úzkostnou pacientkou
si mimo jiné (třeba toho, že fakt potřebujeme reformu systému)
říkám, že tohle už nechci.

Nechat pochybnosti, aby mi preventivně bránily v tom dělat věci,
které bych dělat chtěla/mohla.

Nechci dalších x let žít v protège-moi de mes désirs.
Chci se pustit naplno i do věcí, které mě nepředstavitelně děsí.
Právě proto.

Po dvou dnech zmatku, pláče, posedlosti a únavy
se mne terapeutka ptá, co bych teď potřebovala
a mě nenapadá nic jiného, než prostě být u něj.

A pak mi volá, že co kdyby přijel o den dříve.
A já se snažím ze všech sil připravit se na rozhovor
o všech trust issues a commitment issues
a o tom, že...

Is this really happening?

Říkáš mi, že nevíš, jestli mi můžeš věřit,
protože některé věci holt pod kontrolou mít neumím,
a mě zase neustále paralizuje strach,
že se na to každou chvíli vysereš,
jako předtím.

Zase si v zrcadle prohlížím modřiny
a představuju si to na všech místech našeho bytu.

A stejně to všechno působí naprosto nereálně.

Pěna dní.

"Řeknu to, co jsem řekla Tobě...

9. dubna 2018 v 19:00 | lovitka
... že si myslím, že to mezi náma nikdy nebude ukončené."

Červenec 2008.
A už tenkrát jsem se snažila být rozumná.
A tenkrát to ještě šlo.

Červenec 2012.
A spousta situací, které se nikdy nestaly.

Říjen 2015.
A možná ani ten tvůj vztah o sexu
není tak úplně o sexu.

Září 2016.
A dobrá zpráva je,
že když jsem pak stála v sedmém patře v otevřeném okně,
nakonec jsem chtěla jenom hrozně moc jet domů.

Červen 2017.
A o čem chceš mluvit?

Prosinec 2017
A čím víc si čtu zpetně konverzace,
tím větší mám pocit, že jsem se chovala jako píča.
Nebo prostě jenom nerozhodná?

Únor 2018.
A vždycky když mi zvoní telefon, tak čekám, že jsi to ty.
I když je to samozřejmě píčovina,
protože náš kontakt je omezen asi tak na tři hovory ročně.

Přemýšlím nad tím, jestli pořád ještě občas posloucháš to samé co já,
a jestli si taky říkáš, jak moc jsme to všechno posrali.

Možná si teď konečně zasloužíme nějaké closure.

Duben 2018.
A "Moc jsi mi chyběla."
"Tohle. Jenom tohle."
"Možná..."
"Mě to taky kurva děsí."
"Už nechci věci, který se nikdy nestaly."
"Nevím, jestli to teď zvládnu vyřešit."
"Musím to do té doby zpracovat."
"To asi musíme oba."

A fakt je, že jsem nikdy nebyla šťastnější,
než ten měsíc s kouzelnou M.

Ale tohle je buď prokletí,
nebo skutečnost.


A co teď?

Happiness Will Come To You

5. dubna 2018 v 9:09 | lovitka
Avokádo a meloun z kontejneru.
Žijeme si skoro tak,
jako bychom měly normální příjem
a mohly si dovolit víc než čínskou polívku.
Vysedáváme na "balkoně",
koukáme na uschlý kytky v plastových kýblech
a na prasklý prádelní šňůry
a na zapadající brněnský slunce.
Pijeme černý kafe z hrnků, který ničí nejsou,
opíráme o sebe navzájem nohy
a všechno je zase najednou dobře.

Říkám ti, kde jsem zaseknutá,
a ty se jenom směješ,
protože jsi na úplně stejným bodě.

Můžu odjet s čistou hlavou.

Jenom chvíli předtím telefonuju domů,
a zase poslouchám věci, které by měl poslouchat psycholog,
ne dcera.

Jenom chvíli předtím tě vidím v tvé bývalé práci.
Mám dokonce nutkání jít dovnitř, jako by nic.
Zase mi všechno dochází se zpožděním.
I emoce.

Jenom chvíli předtím ti tajně ubrečená píšu,
protože je toho najednou moc,
a potřebuju někoho, kdo mě zná
i ve chvílích, kdy nemám potřebu být perfektní.

Jenom chvíli předtím se vracíme z baru stejným směrem,
a já říkám, že jsem unavená a že to dneska nevidím,
ale vlastně jenom potřebuju někoho, kdo mě zná
i ve chvílích, kdy nemám potřebu být perfektní.

A jenom chvíli potom si uvědomuju,
že mi vlastně začínají měsíčky,
že se po čtvrt roce vracím na návštěvu,
že i slam poetry může být transfobická
a stigmatizovat duševní poruchy.

A že je normální a v pořádku,
že za daných okolností
holt perfektní nebudu.

Mimo jiné

2. dubna 2018 v 0:47 | lovitka
Když se dívám zpátky, jsem dneska ráda, že jsem neumřela.

Nakonec to chtělo jenom xy let v terapii, kompletní změnu sebepojetí, odstěhovat se z rodného města, naučit se zdravé copingové mechanismy, získat smysluplnou práci v rámci které se lze posouvat a vidět zlepšení vlastních kompetencí, zkušenosti s dobrovolničením a pocit, že můžu někomu pomoci, a kolem sebe fungující komunitu lidí. Pocit, že jsem někde doma. Sebejistotu.
Vytrvalost a trpělivost.

Mám se ráda. Necítím se jako prázdná skořápka. Bez imposter syndromu. Bez paralyzujícího strachu, že nezvládám a nikdy nezvládnu svůj život. Bez pocitu viny za to, že jsem naživu.

Mám konečně pocit, že nejsem jenom stabilizovaná,
ale že jsem skutečně v pořádku.

Poslední rok jsem strávila bojem s PTSD a bojem s vlastníma reakcema na negativní emoce.
Po zkušenostech ze začátku roku mám konečně pocit, že dokážu být "ve stresu" a být "smutná" bez toho, abych propadala nekontrolovatelné panice, že "se to vrací všechno zpátky". A suicidal thoughts, samozřejmě. Jako Stan z IT, protože představa, že tím budu muset projít znovu je naprosto šílená.

Protože upřímně, když se dívám zpátky, někdy nechápu, jak se mi v tom povedlo tak dlouho přežít.

I'm still breathing. For me, sometimes, that will have to be enough

"God what the fuck I used to feel this bad every single day how am I even still alive that's so impressive"


...

"Bude dobře, vole."

Probably Late March

26. března 2018 v 1:38 | lovitka
The smell of blood oranges in my hair,
The taste of honey on my lips.

"Čubky mi nosí kytky."

Padám do toho víc a víc.
Bazén, provazy, volnost.
Ležím na žíněnce a je mi prostě jenom dobře.
Společná vana a to, jak jsi mne poprvé nutila počítat.
Naše: "to vyřešíme, si o tom promluvíme,"
které už se stává interním vtipem.
Fakt, že nás berou stejný věci.
Týpek se smažákem v nočním rozjezdu.
Maraton psaní bakalářky.
Pauzy, kdy mi ležíš na klíně
a všechno je neuvěřitelně hebké a voňavé.
Jíme červenou řepu z kelímku jako největší humusačky,
máminy špagety dostávají nový význam,
směju se tvé nákonnosti k Adéle
a půjčuju ti Deník dívky, která hledala Egona Bondyho
a taky Lady Fuckingham.
A ty mi pouštíš nejlepší trailery,
protože nemáme čas koukat na celé filmy.
V sobotu večer už nemáme energii ani na sex:
"Já jsem byla nadržená,
a normálně bych si to ještě sama rychle udělala,
ale s tebou chci, aby to bylo plnohodnější,"
a tak spíme jedenáct hodin,
nehneme se od hrnků s čajem a od hrnků s kafem,
a drží nás plány na: "až pro to dojedu domů,"

a největší plány na: "až bude po státnicích,"
a: "až budeme chvíli jenom chodit do práce."

"Tak já ti utrhnu tuhle větev."
"Hmmm...? A pak mi s ní uděláš co...?"
"Pak ti jí dám naklíčit, vole."

Naposledy jsem jenom ve svém pokoji napočítala dvacet rostlin,
které žijí, zakořeňují se a kvetou.

Nechápu.

All those pretty things

11. března 2018 v 22:38 | lovitka
Oddychové tvoření po práci
Výlet vlakem
Vyzuté nohy odložené na sedačkách
Odpoledne ve skateparku
Umění padat
Po týdnu dostačující spánek
První jarní den
Procházka v teniskách
Hrabání listí
Přehazování kompostu
Přesazování bylinek
Kytka, která mi vykvetla
Smirkování a natírání starého nábytku
Stěhování skříně
Repráky a čaj na venkovním stole
Nová červená porno rohožka v koupelně
Společné učení terminologie
Společné hatování
L., která umí hrát na flétnu nosem slovenskou hymnu
"Když si dáte do boty alobal, tak vám nebude zima."
Portrét N. s velkýma prsama na lednici
Youtube videa ze čtrnácti let
Tmavá rtěnka
Nahé fotky
Velké jarní plány na vernisáž a grilování a hand poke tattoo
Bleší trhy a káva s nejroztomilejší M.
Propojené vztahy
Souznění
Kapitánská čepice

A taky: "Tyvole, ty pro mě pečeš?"
"Když nemám na to koupit žádné jídlo, tak musím péct, no."
"Jak nemám? Jsi vše propila, mně je to jasné!"
"Jsem utratila za kurvy."
"To je slovo chlapa!"

Hit me like a man, love me like a woman

6. března 2018 v 16:51 | lovitka
Někdy na začátku ledna jsem psala,
že chci, abys mě v noci držela za ruku
a mluvila se mnou o nalezení sebe sama.

A pak mi říkáš:
"Vždycky jsi mi přišla sexy,
ale nikdy by mě nenapadlo,
že to skončí takhle."

A já se jenom usmívám,
protože upřímně, já to věděla hned od začátku.
(Kolikrát už jsem v životě zažila tuhle konverzaci?)

Všechno je intuitivní, všechno je přirozený,
všechno je transparentní, všechno je naprosto neskutečný.

Vím, že budu za nějakou chvíli potřebovat rámec, do kterého to zasadit,
ale nechci upadnout do stereotypu, nechci na tobě začít lpět,
nechci, aby mi vadilo, že vážeš a spíš s jinýma lidma
nechci ztratit upřímnost a komunikaci.
A ze všeho nejvíc tě rozhodně nechci vycreepovat.

Jenže teď zrovna si připadám až provinile, že je mi tak dobře.

Chci s tebou jít do posilovny a pak mít sex ve velkých veřejných sprchách,
chci s tebou trávit líná dopoledne se skicáky a navzájem trénovat figurální kresbu,
chci se smát našim šíleným vztahovým historkám, které vlastně nejsou vůbec vtipné,
chci s tebou poslouchat Nicka Cavea a zkoušet scénický tanec,
a líbat se na rohu ulice,
a však víš.

Jsme největší trope blondýnky a brunetky,
ultimátní Sedmikrásky.

Píšu psychopatovi a poprve za dva roky mi je vlastně úplně ukradenej.
Nijak mě netíží jeho náznaky střídané s ignorem.
Konečně vidím všechny nevýhody jako naprosté faily
a všechny výhody jako něco, co skutečně můžu zažít i s někým jiným.

Děje se toho moc, a tohle je nejvíc neskutečný.

"Trochu epic."

Energy saving mode

24. února 2018 v 9:36 | lovitka
Jedu v sebezáchovném režímu.

Každé rozhodnutí zcela chladně zvažuju podle toho,
kolik energie mne budou dané možnosti stát.

Drží se mne úvahy o sobeckém a nesobeckém,
opravdu moc se snažím neotupit empatii,
ale fakt je, že jsem vyčerpala všechny rezervy
a nemůžu investovat něco, co nemám.

A nikdy by mne nenapadlo,
kolik větších rozhodnutí budu muset udělat
během pár týdnů.

Řetězová reakce neustávajících změn,
naprosto nejasná budoucnost.

Víš, tohohle jsem se bála.

Jasně, že to zvládám dobře.
Nemám sebevražedné tendence,
nemám sebepoškozující tendence,
nepropadám obsesivnímu pití,
nezůstávám celý den ležet v posteli
nebo u počítačových her.

Pomalu se dostávám i z panického tunelu strachu,
že ztratím home place feeling chvíli poté, co se mi ho povedlo najít.

A víš, opravdu ty věci řeším.
Vykládám karty na stůl,
přebírám zodpovědnost za vlastní rozhodnutí.

Ale: "Pokud se chceš stát citlivým dospělým,
tak tě to holt bude bolet."

Výdech

18. února 2018 v 22:25 | lovitka
Tak jasně, že je mi smutno.

Ale je to dobré smutno,
ve kterém se vyznám,
které má jasnou příčinu,
a které se časem spraví.

Po x letech generalizované úzkosti a dystymie příjemná změna.

Stejně jako minule si některých věcí neskutečně vážím,
zvlášť proto, že jsem sama weak emotional shit.
Ale tentokrát to nestačí.

Nejhorší jsou přerušené automatismy.

A staronová insomnie.

Snažím se na sebe nebýt naštvaná,
když jdeme se spolubydlící spát ve stejný čas
a já nejsem schopna vstát dřív než dvě hodiny po ní.

Jsem vyčerpaná.
Potřebuju nabrat energii.
Časem se to spraví.

Po víc než měsíci volám rodičům a utvrzuju se v tom,
že pokud se chci skutečně dát dohromady,
musím si udržet klidně ještě větší odstup.

Jasně, že útěk není řešením,
ale nejdřív se musím dostat do stavu,
kdy budu nějakého řešení vůbec schopná.

A teď je řešením práce na sobě.

Pracuju na grafice, platím účty, vařím oběd, krmím kočky, začínám praktickou část bakalářky.
Myju si vlasy, maluju oči, beru si na sebe nejlepší šaty.
A jdu sama do kina.

Pomalu překonávám dlouhodobou neschopnost věnovat kvalitní čas sama sobě,
pasivitu volných a prázdných dnů.

A vím, že tohle je to, co chci.

What needs to be done

11. února 2018 v 20:18 | lovitka
To, že jsem obrečela what needs to be done je jedna věc.
Počítám s tím, že bude ještě chvíli trvat,
než to všechno přestane bolet,
než se přestanu těšit,
než přestanu cítit.

"Bylo mi už lépe,"
říkám ubrečená v koupelně
a skvělá L. mi vaří čaj.

K. píše: "Musíš hodně mazlit kočičky,"
a jo, je to to nejlepší řešení.

Ale představa, že se budu muset vzdát i kousku místa,
kde se cítím doma,
je úplně stejně heartbreaking.

Tak, jako jsem u O. squatovala ještě půl roku poté.
Protože to bylo doma.

Pamatuju si, jak jsi nám koupil lávovou lampu,
jen tak, protože nám to přišlo super.

A já byla v tu chvíli naprosto ohromená možností,
že můžu finance investovat i do něčeho jiného,
než jsou základní životní potřeby a alkohol.

Tolik věcí je jinak, tolik věcí je úplně stejně.

Vybírám si prémie,
odvážím z OBI velkou krabici fíkusů, sukulentů a bylinek
(a taky nové, ne hnusné oranžové komunistické závěsy),
trochu flirtuju s prodavačem,
a sama sobě slibuju, že mi ty kytky tentokrát neumřou.

S vypětím všech sil překonávám období stagnace,
jdu na poslední termíny zkoušek s prvním pokusem,
a přestože jsem natolik lidsky vyčerpaná,
že odvolávám všechny domluvené schůzky
a odkládám veškerou zodpovědnost,
začínám se zase trochu cítit jako ve své kůži.
A neskutečně mě mrzí, že to nešlo předtím,

i když mi dává velkou naději,
že mnoho věcí šlo lépe, než kdykoliv předtím.

It will be alright

7. února 2018 v 11:05 | lovitka
"Life sucks. I just want to lie on the floor and do nothing."
"Yes. I did that yesterday. I fell and then I was like: It's not so bad down there.
And then I stayed there for a couple more minutes."

*I tried so hard and got so far,
but in the end it doesn't even matter*

"You know it matters, right?"

Right.

ok

26. ledna 2018 v 2:56 | lovitka
čtu si o tom, jak ti je zle,
a říkám si: "tyjo, vždyť já jsem na tom úplně stejně,"
ale místo toho, abychom tu byly pro sebe...

zase si připadám daleko,
od všeho a od všech,
a tak se to snažím dohonit
prázdnýma gestama
prázdnýma konverzacema
alkoholem
obsesivním hraním
koukám po místnosti a vím, s kým by to šlo,
tlacháním, po kterým si připadám jako piča,
signálama, po kterých si připadám jako piča

a jo, prostě si jenom připadám jako piča

myslím na supervizi a na:
"možná to nevypovídá o vašich schopnostech,
ale o tom, jak sama se sebou zacházíte."

asi tak před deseti lety jsem si řekla,
že bych se od toho měla držet dál,
že by z toho mohl být průser

a teď zase myslim jenom na všechny ty praktický věci,
který bych musela zařizovat

a na obrovskou nejistotu

přemýšlím, proč vlastně některé věci ve svém životě potřebuju,
co je to za tím, které základní věci mi opravdu chybí

tolik moc by chtěla

a proč mi vůbec připadá, že to někdy bylo lepší

I don´t even know

8. ledna 2018 v 2:07 | lovitka
Nevím co chceš, nevím co chci.
Not here for your power-play.
Čtu, co jsem si napsala po našem rozhovoru,
a nejvíc se mi líbí to zakončení.
"I´m so fucking drunk right now."
A dál nic.

Tolik jsem se snažila všechno vytěsnit,
a teď se chytám každé vzpomínky.
Možná bych s tím nakonec měla zacházet úplně jinak.

Jenže jsem k tomu teď dost tired of feeling like a fucking babysitter.

Jsem naštvaná tolik, že si od O. půjčuju cigáro.

Docela se mi líbí nedržet vztek v sobě.
Taky novinka.

"Opilá L. je stejná jako střízlivá L., jenom o dost intenzivnější."
Asi nejtrefnější popsání mého vztahu s alkoholem.

"Ona v tom článku říká, že ty malý nedonošený miminka jsou hrozní bojovníci.
Že o svůj život bojují mnohem víc než dospělí."
Tak ne asi, když ještě nevědí, že to za to nestojí.

Po vánočním komatu přichází zkouškové koma.

Odkládám bakalářku, odkládám učení, odkládám motivační dopisy.

Finanční samostatnost 2.0.
Období dohod se pomalu a velmi nejistě mění na období úvazků.
Ale přivýdělek jako model figurální kresby?
Gimme that narcistic shit.

Světlým bodem zůstávají dvě až tři kočky,
garantované do konce měsíce.
Žádný další stěhování.
Alespoň do září, prosím pěkně.
 
 

Reklama