Zápisky iracionální

Deep dark fears

Včera v 5:45 | lovitka

Jaký největší strach vás ovládá?

Že nikdy nebudete dost dobří,
že když nebudete dělat to, co se po vás chce a co se od vás očekává,
že když nebudete za všech okolností perfektní a dokonalí,
že si jinak nezasloužíte být přijati?
Že všechno na vaší existenci je ve skutečnosti špatně?

Je to jako když jste zamilovaní a máte pocit, že "navždy" bude skutečně trvat navždy.
"Dokud to tak budu cítit" je přeci jen o něco milosrdnější.

Nejvíc mne děsí situace, ve kterých se neumím orientovat.
Neschopnost určit konkrétní spouštěč, zmatek, ochromující strach z možnosti relapsu.

Co je "premorbidní úroveň", když vaše nemoc vyrůstala s vámi?

"Vždycky se zeptej na tři otázky:
Byla jsem teď někdy v Liberci?
Mám zrovna menstruaci?
Pila jsem alkohol?"

Trochu fail, když je k mému prožívání citlivější, než já sama dokážu být.

A tak začínáme znovu počítat.
Dva týdny abstinence.
Týden bez sebepoškozujících tendencí.
Tři měsíce absolutní finanční nezávislost.

Překvapivě vůbec nemám pocit, že by se v mém sebepojetí cokoliv změnilo.

A pokud po tom všem pořád ještě nedokážu sama sebe ocenit,
tak tedy skutečně nerozumím tomu, co jsem si tím tolik snažila dokázat.


.

It says home is where your heart is but what a shame

12. září 2017 v 16:07 | lovitka

I just want to cuddle and feel safe & warm.

Ztratila jsem toto léto příliš mnoho iluzí.
O svém otci, o své matce, o svých kamarádech, o sobě, o svých schopnostech a možnostech.
Nechci skončit s maskou jako můj otec.
Nechci skončit emotionally needy jako moje matka.

Zvláštní je, že v běžném životě mě to nijak neovlivňuje.
Chodím do práce, chodím za pacienty, chodím na tréninky.
Píšu žádanky, vyřizuji telefony, účastním se schůzí, dělám koordinátora.
Odmítám věci, na které nemám peníze, odmítám věci, na které nemám čas.
Píšu mail ohledně ukončení nájmu, i když se mi převrací žaludek, tak asertivní jsem.
Dokonce pomalu, ale jistě zařizuji i věci kolem školy.
Občas se ráno probouzím a vstávám dřív, než musím.
A všechno to dělám ráda.

Ale když přijde na jiné věci,
tak si najednou uděluji medaile za to, že se mi podaří vstát z postele a nepodřezat si zápěstí.

Potřebovala bych s někým probrat téma sebevraždy.

A taky to, jak dobrý nápad by byl už nikdy se nevrátit domů.







"Dvě identity v jedné mysli nebudou nikdy dělat dobrotu."



.

Pasivně agresivní všechno, pasivně agresivní já

8. září 2017 v 20:32 | lovitka

Snažím se vyhrabat poslední zbytky psychického zdraví.
Snažím se vyhrabat poslední zbytky motivace,
jiné než: "Musím být dobrá, abych obhájila svoji existenci."

Emocionální využívání je možná to, co vás napadne.
Minimálně by napadlo Rohra.

Snažím se dostat z role oběti, ale stejně cítím, jak v ní zůstávám dál.
I po omezení fyzických vztahů ve mne zůstávají věci, které mě rozežírají zevnitř.
Pasivně agresivní všechno, pasivně agresivní já.

Hrozně moc si nechci vynucovat pozornost,
hrozně moc nechci komunikovat v náznacích,
hrozně moc nechci, aby mě někdo litoval.
Ale zároveň mě stejně vždycky napadne, že potřebuju zachránit.

Mechanicky zaplňuju kalendář, na své narozeniny trávím třináct hodin v práci
a zase jednou si přeju, abych umřela. Jen k tomu tentokrát nemám to sfoukávání svíček.

Přemýšlím o tom, že se vzdám terapií, sportu, spánku a obstojného bydlení,
přemýšlím o tom, že zažádám o prodloužení studia,
jen abych dokázala, že všechno zvládám sama.
Protože nezvládám.

Navzájem se držíme s O., která taky věčně nemá peníze.
Dokud se nedozvím, že kokosové mléko je lepší než mandlové, k narozeninám jsem dostala pračku a do téhle kavárny moc ráda chodím na snídaně.
Tak jo.

Asi máme rozdílné definice.
Na druhou stranu, už jsem zažila horší rozdíly v definicích.

Po dvou vínech píšu opilecké zprávy, protože mi najednou připadá, že je všechno v pořádku.
A ráno všechno mažu, protože se na to nemůžu dívat.
Hahaha.

Snažím se přerámovat vlastní myšlenky.
Ve skutečnosti pořád existuje spousta věcí, které dělám skutečně ráda.
Obě své práce, všechno své dobrovolničení, volnost a progres v pohybu.

Moc ráda bych věřila tomu, že jsem ve skutečnosti mnohem silnější, než si připouštím.

I cry all night, but I wake up stronger.

Minimálně jsem po dvou měsících opět schopna komunikovat.

.

Well, nobody cares

2. září 2017 v 13:24 | lovitka

Ale na čem pak skutečně záleží mně?

Jedna věc je, že se cítím tak trochu sama a opuštěná.
Druhá věc je, že přesně tohle dělat nechci.

Co se týče dalších věci, tak mi odvahu dodává Alex,
který bez problémů přiznává, že i on je pořád finančně závislý na rodičích.
A slečna "The most badass chick in the world plus extremely hot" také.

Píšu zprávu o praxi a otevírám psychopatologii.
Sedím na baru u otevřeného notebooku,
dostávám k tomu nejlepší veganské tousty
a přednášku o promluvách Jana Husa.

Beru roli koordinátora dobrovolníků.
Back on the street.

Po týdnu mám radost, že mám opět denní směny a musím ráno vstát,
protože už jsem vyčerpaná z faktu, že když nemusím, tak se mi vstát nepovede.


.

Tonights

26. srpna 2017 v 1:00 | lovitka

"Jakože, mám se dobře, ale zároveň by mi asi vůbec nevadilo, kdybych teď umřela, víš jak."

Jsem obklopena Chmelíkovou kriminologií, můj bývalý spolubydlící z Jižního Súdánů sdílí informace o tom, co se děje u něj doma, a v Americe pochodujou náckové. Opilá maminka vypráví o rodinné historii. Ležím ve staré vaně a vrací se mi staré večery, kdy jsem tam do sebe řezala žiletkou. Schizoidní lidi zůstavájí schizoidní. Vztek a bezmoc, dokonalá dvojka. Pořád držím grudge, protože blbá podpora byla přesně to, co jsem potřebovala, a co jsem se sama předtím snažila dát. Nejsem schopna nikoho vidět, nejsem schopna komunikovat. Vysává ze mne energii, když potkávám x kamarády a chodím kolem x bývalé práce. Občas nedokážu uchopit, že jsi skutečný člověk a fyzicky cítím, jak kolem mne proudí realita, ale nedotýká se mě. Jsem konečně finančně nezávislá a schopná dělat velmi dobře svojí práci, ale nedokážu odpovědět na jedinou zprávu, která se týká školy a dalšího semestru. Někdy kolem roku 010 jsem si začala při sfoukávání svíček přát, abych přestala existovat. A tak každej rok několik týdnů před narozeninama úzkostlivě hodnotím, jestli je to pořád ještě aktuální a největší přání. Bůhvíproč jsem si myslela, že už by nemuselo. Personal victimhood, že se mi ze sebe chce zvracet.



Nekonečný boj

19. srpna 2017 v 18:33 | lovitka

Chronická únava je v devět ráno vstát a vyrazit do města,
a ve dvanáct už zase ležet v posteli, protože dál to prostě nejde.
Chronická únava je schopnost usnout kdekoliv a kdykoliv, ale nikdy se nevyspat.
Chronická únava je naivní doufání, že když si odpočinu, tak se budu cítit odpočatá.
Chronická únava je neustále se zaměstnávat, protože vím, že delší spánek mi stejně nic nedá.
Chronická únava je nekonečná řada déja vu, depersonalizace,
a sny živější než realita, kterou často vnímám jenom tak napůl.
Chronická únava je být na sebe v práci nonstop naštvaná, protože nemůžu dávat maximum.
Chronická únava je taky chronická bolest hlavy.
Chronická únava je prádlo v pračce, čínské nudle k obědu a žlutá skvrna na zdi.
Chronická únava je důvod, proč se bojím vychovávat děti.

A ty mi říkáš, že: "Byli bychom na to dva,"
což je snad nejhezčí věc, kterou mi kdy kdo řekl.

Nesnažíš se mi nalhávat, že budu v pořádku.
Nenutíš mne k perfektnímu výkonu.

A představa, že na všechno nemusím být sama,
mne zaskočila tak, že jsem chvíli jenom stála s otevřenou pusou.

Můj ideální vztah vypadá asi tak, že mne necháš ležet v posteli a bavit se dadaistickým humorem, který nechápeš (a já se ti nedivím). Ale budeš ležet vedle mě, a budeš tam ležet rád. A budeš tam ležet rád, i když ti zrovna nemůžu nic nabídnout.


Take no shit, do no harm

15. srpna 2017 v 0:35 | lovitka
Dílčí úspěchy.

To, že večer po endless party zůstávám sama na apartmánu
a načerpávám další síly, i když bych ještě mohla.
Jasně, že mě mrzí, že nejsem součástí fun skupiny,
ale vím, že potřebuju chvíli o samotě.

To, že večer po pohřbu nesu babičce léky a jídlo, i když se chová jako kráva.
A to, že jí pak stopnu s: "Já tady nejsem ten, kdo by se měl omlouvat,"
ve chvíli, kdy znova začíná omílat všechna svá abusive shits.

To, že jsem schopna konfrontovat otce, jestli mu to všechno připadá v pořádku.
Nepřipadá. Ale: "Stejně nemá cenu jí cokoliv říkat."
Nemá. Ale alespoň by bylo vidět, že mu stojí za to zastat se vlastní rodiny i za cenu konfliktu.

Naštvaná a zklamaná.
Některé věci stále bolí a bolet budou.

"Víš, z čeho mám největší strach?"
"Ze smrti?"
"Z toho, že teď najednou zase dostanu hlad."

Zase měním postoj k aktivismu.

Nelíbí se mi duševní zdraví zarámované jako spotřební zboží.
Nelíbí se mi žádné ideje zarámované jako spotřební zboží.
Nechci si kupovat tričko s mírovými hesly, když ho vyráběly děti v Číně
a barva je testovaná na zvířatech.
A když ho nepotřebuju.

Nelíbí se mi bílý feminismus.
Nelíbí se mi argumenty založené na evolučním procesu, protože to je prostě bullshit.
Čím dál tím víc začínám přemýšlet o tom, že i když odsuzujeme pravicový supermachismus,
stejně nám přináší výhody.
Protože dokud jsme ve většině, máme moc, kontrolu, jistotu, bezpečí a privilegia.
Nevím, jestli je těžší se jich vzdát, nebo si to vůbec celé přiznat.

Zmlácením nácka se nic nevyřeší, společenskou reformou ano.
But then again, you can die trying.
(And you probably will.)

99 problems

8. srpna 2017 v 0:40 | lovitka
Vlastně už mě ani nepřekvapuje,
že je mi víc zle z výletu do zahraničí,
než z úmrtí v rodině.

Asi jsem se smrtí moc ok na to, abych se nějak vzrušovala.

Ale vynaložit prostředky na něco, co považuji za luxus,
ve chvíli, kdy patřím mezi velmi privilegovanou část světa
a vím, že bych s nimi mohla naložit o něco méně sobecky...

Snažím se vrhat do situací, které mi nejsou příjemné.
Překonávání panické úzkosti, expozice, víš jak.
Ale co když mi nejsou příjemné z dobrých důvodů?

A ve výsledku je to všechno stejně jen o předvídání, rozhodnutí a mindsetu.

Protože ve skutečnosti jsem se už dlouho neměla tak dobře.

Jen vynecháme tu část, kdy je mi ve společnosti fajn zase jenom když jsem opilá.
A všechny disociace a déja vu a sny, které jsou realističtější než skutečná realita.

Prázdniny po kolika letech?

Nevím nic.

Jsem schopna nezaujatě naslouchat Hitlerovu příznivci i aktivistce bojující za zákaz potratů
a snažit se jim být podporou v boji s osudem.

Ale v celkovém pohledu mi je z lidí pořád na blití.

I got 99 problems and being trapped in a decaying body
in a money hungry society
on a dying planet
in a mysterious dimension
may be one.

A moc nechci přijít o věci, díky kterým mám pocit, že má můj život nějakou hodnotu.

Getting better at feeling better

27. července 2017 v 17:47 | lovitka
Hodně brečím. Jako obvykle.

Ale začínám konečně rozumět tomu,
že člověk, který ze své vlastní podstaty
není schopen navazovat citová pouta,
vás nebude milovat ani ve chvíli,
kdy se ze všech sil budete snažit být perfektní.

A čím víc po něm budete vřelost požadovat,
tím víc se bude stahovat.

Tak jednoduchá dynamika,
a přitom je tak těžké ji pochopit.
A přijmout.

"Nezapomeň, že má takovou moc jenom proto,
že mu ji dáváš."

Ve skutečnosti je dost možná sám behind the wall
a stahuje se od nároků, se kterými neví, jak naložit.

Cornered the boy kicked out at the world,
the world kicked back alot fuckin' harder now.

A "Sorry I can´t be perfect" dost možná není můj handicap.

"Co byste potřebovala?"
Vidět, že je mu to upřímně líto.

Taky mi ten vzorec nepříjemně připomíná věci,
které jsou zatím pohřbené jen ve velmi mělkém hrobě.

Mám radost z toho, že už se neubíjím myšlenkama,
jaké motivy by se mohly skrývat
za jednoznačně mnohoznačnými zprávami.
I don´t give a fuck.

A připadám si zase o něco více sama sebou.

Do no harm

19. července 2017 v 12:13 | lovitka
Pořád ještě se považuji za odborníka na svůj život.

A teď je to "Yes, I am changing" víc než kdy jindy.

A když jen tak uprostřed konverzace podotkneš:
"Leničko, ty jsi úplně odhodila svůj strach,"
je to mnohem víc než deset tisíc ujištění.

Něco už je holt na obtíž.
Něco už nemám potřebu řešit.
Něco už není důležité (a nikdy nebylo).

Rozhoduji se, že kurz za šestnáct tisíc teď zas tak moc nepotřebuji.
Že to zas tak moc dělat nechci.
A padá ze mne další kámen.

Nemuset si říkat rodičům o pomoc,
a zároveň ani nepadnout vyčerpáním.

Pomalu plánuju.
Zatím jsem nešáhla ani na zápis, ani na bakalářku.

"I arise in the morning torn between
a desire to improve (or save) the world
and a desire to enjoy (or savor) the world.
This makes it hard to plan the day."

Hledám střed.
Jako vždycky.

Pořád se trochu nakláním doleva
a pořád jsem na to trochu hrdá.

Můžu se cítit vinna jestli chci,
ale v konečném důsledku je to každý individuální člověk,
který je zodpovědný za své volby a za svůj život.

A já to chci dělat tak, jak nejlépe umím,
ne kvůli výčitkám,
ale kvůli sobě.

This too shall pass

13. července 2017 v 20:19 | lovitka
"Slyšíš mě? Uklidni se, dýchej. Nádech, výdech...
Vůbec nezáleží na tom jestli spolu budeme nebo ne,
důležitý je, abys byla v pohodě."

//

Po praxi u dětí stáž v tvrdě paliativní péči.
Alternativní svět, kde čas plyne jinak.

A každej ví, že jsem zasranej existencialista,
kterej myslí na smrt každodenně,
ale tohle je něco jiného.

Přes všechnu bolest a strach a nemoc umí být umírající lidé krásní.
A já mám najednou pocit, že bych chtěla být taky tak krásná, až jednou budu umírat.

Volání Sirén po letech ustává.

Pokora.

Odcházím a dýchám docela jiný vzduch.

A když se nakláním ke křehkému pánovi s otázkou, zda něco nepotřebuje,
a on mi zpátky sotva slyšitelně, ale s úsměvem odpovídá: "Pivo,"
mám zase jednou pocit, že tohle je to, co chci dělat.
Pevná půda pod nohama.
Tvrdá práce.

A tak jdu pro pivo.

Non stop se tu usmívají pouze pacienti s kongnitivní disfunkcí.

Díky, které si zatím ještě nezasloužím,
ale budu se snažit co nejvíce, aby to tak bylo.

Řeším potřebu Boha jako zástupce potřeby odpuštění.
Řeším Nietzscheho pohled na křesťanství jako přípravu na smrt.
A řeším, jak se sakra stalo, že jsem stoprocentní ateista, když odpuštění pořád ještě potřebuju víc než cokoliv jiného.

The road is long and if you stay strong you're better man than I

3. července 2017 v 12:48 | lovitka
Místo nákupu letenek panická ataka.

Zdálo se mi, že je mi zase všechno úplně jedno.
Dokonce jsem i jedla maso, které chutnalo tak reálně,
že jsem to po probuzení musela chvíli zpracovávat.

Doma jsem vylezla až na samý okraj zábrany Mostu.
Jen tak z nostalgie.
Jako za starých časů.
Jen abych se ujistila, že je to pořád tak snadno dosažitelné.

Volání Sirén po letech ustává.

Přála bych si mít z toho více radosti
a méně realného náhledu na to, že pravděpodobně zase přijde.

A čím dál tím víc vnímám, že se nezvládnu zachránit sama.

Chybí mi trochu:
"Budu tě podporovat ať se rozhodneš jakkoliv,"
i ve chvíli, kdy se rozhoduju ne podle plánu.

"Všechny mé kamarádky mě za to hrozně hejtujou."
"Já tě nehejtuju."

New lajf.

Vyčerpání.

A přes to všechno si připadám,
že společně to dokážeme.

Zvláště proto, že už nemám blok říct ti cokoliv.

Akorát pořád nevím, na čí stranu se v bitvě bohů ve Wonder Woman postavit.

Light-headed

5. června 2017 v 23:01 | lovitka
Postupně jsme se navzájem vytratili ze svých životů.
Není to ani tragické, ani romantické, ale přirozené.
A já jsem sama hrdá na to, jak moc velkou autonomii dokážu respektovat.

Noc před zápasem koukáme na Boobies and Kittens
a po zápase mám chuť se radostí rozbrečet.
Hodina flow, soustředění, spolupráce, endorfinů.

Po mega stresujícím období mám zase chuť na sex.
Když se vracíš po týdnu ze zahraničí, všechno je najednou tak dobrý,
až mám pocit, že bych tě mohla zahrnout do svého života
a zohledňovat tě ve svých plánech a rozhodnutích.

Ale zároveň je to přesně ten moment, kdy začínám utíkat a dělat píčoviny.
Mám ze sebe zase trochu strach.
Ale pak se slyším navrhovat, že spolu pojedeme na dovolenou,
což je věc, kterou jsem si x let kvůli privilegovaným výčitkám nedovolila.

Posouvám se opět trochu dál od prázdných pohledů a bolesti
ke svému vlastnímu životu.

Místo učení sleduju Eminemova videa,
poprvé v životě jsem si koupila gelové tužky,
všechny mé ponámky se lesknou,
na zkoušky si chodím popovídat
a jsem sama se sebou spokojená.

Abulie II

26. dubna 2017 v 22:52 | lovitka
Tolik se bojím psychického relapsu,
že mě ani nenapadne,
že můj několikadenní kolaps
by mohl být způsobený obyčejnou únavou.

Přetažení, přetížení, přepracování.
Vyčerpání.

Dělám si srandu z toho, že mi chybí pud sebezáchovy,
ale očividně mi toho chybí mnohem více.

Jít spát, když tělo potřebuje.
Najíst se, když tělo potřebuje.
Napít se, když tělo potřebuje.

"Poznáte vůbec, když začínáte být unavená?"
"Ale jo, vnímám, že mám mnohem méně flexibnilní myšlení."
"Já ale mluvím o nějakých tělesných příznacích."
"Aha. Jako třeba...?"
"Třeba bolest hlavy?"
"Ale... to mám pořád? Asi tak od základní školy...?"

Protože když chcete prakticky fungovat s chronickou únavou,
tak úplně neexistuje možnost věnovat pozornost svým potřebám
a odpočívat vždy, když se cítíte v nepohodě.

Protože je to pořád.

A nikdy mě asi nepřestane udivovat,
kolik toho v sobě mám ze svého otce.

Abulie

23. dubna 2017 v 22:39 | lovitka
Pořád ještě říkám "migréna" tomu,
když se mi prostě nepovede vstát z postele.
Protože pak to všichni pochopí.

A pravda je, že mě tak moc bolí hlava,
že ani nemám pocit, že bych moc mlžila.

Beru to tak, jak to je.
A čekám.

Zkouším přijít na to,
co si vlastně myslím
a co vlastně cítím,
ale pravda je,
že jsem plochá a prázdná.

Nic.

Pár dní, které jsou delší než měsíc.

A když se pak konečně zvednu,
osprchuju,
umyju si vlasy,
vyperu prádlo,
uklidím pokoj,
uvařím jídlo,
odpovím na maily,
vyjdu ven,
doplním si učení,
...

Tak zase věřím tomu,
že dávám svůj život do pořádku.

A snažím se přesvědčit sama sebe,
že ta celá epizoda není v ničem horší,
než kdybych měla skutečnou migrénu.

So much love

23. března 2017 v 15:47 | lovitka
V jakých jednotkách se měří kvalita lidského života?

Praxe v adiktologii,
praxe u pacientů s poruchou nálady,
schizofrenie, epilepsie, poruchy osobnosti.

A dělí nás jen velmi tenká hranice.

A když říkám nás, nemyslím tím sebe, ale vůbec všechny.

Křehkost a zranitelnost,
a dokonalost, která je jen nedosažitelnou iluzí.

Pořád to nedokážu správně uchopit.

Snažím se být v kontaktu sama se sebou,
se svou panickou hrůzou z vnitřní prázdnoty
a se svou úlevou v myšlenkách na smrt.

Ponořit se jen do té míry,
abych nad sebou stále ještě měla kontrolu.

Nerozložit se,
ale přestat narkotizovat.

Přiznat si, že podobné věci sami od sebe nezmizí pouze tím,
že je odstraním ze zorného pole.

A možná, že jsem na začátku něčeho úplně nového.

But I no longer hear the music

15. března 2017 v 0:00 | lovitka
Ujíždím na vlně omnipotence
a říkám si, jak je to super,
že na sebevraždu myslím už jen tak jednou za měsíc,
ale je úplně jedno, jaký progres udělám,
protože vždycky všechno skončí na:

"Mne to zní tak, že kdybyste měla možnost volby mezi tím,
zda se vůbec narodit, nebo ne,
tak byste si pořád ještě zvolila druhou možnost."

A celý můj život je jen o tom srovnat se s faktem, že zvolit nemůžu.
Začlenit se.
Narkotizovat.
Být užitečná.
Být samostatná.
Fungovat.
Odčinit.

A když pan x generalizuje,
jak hrozně super jsou studentská léta,
kdy se člověk nemusí vůbec o nic starat,
zase se jenom usmívám a kývu.

A zase si v koutku přemýšlím nad antidepresivama,
protože by bylo moc fajn, kdyby za mne chvilku bojoval někdo jiný.

"Normal, average day"

2. března 2017 v 0:12 | lovitka
Od té doby, co zase chodím na terapie,
nemám takovou potřebu psát.
Všechno se mění příliš rychle.

Pořád ještě nekontrolovatelně brečím ve chvílich,
kdy dojde na to, že "nikdy nebudete úplně v pořádku".

Přestože se teď tolik snažím a tolik na sobě pracuju.

Otec mě odváží na nádraží,
podáváme si na rozloučení ruku,
a já panikařím natolik,
že si chvíli poté nedokážu vzpomenout,
co vlastně říkal.

I když vím, že to tentokrát bylo pozitivní.

Depersonalizace, výpadky paměti a panika.

A tak mluvím a paní doktorka říká: "Z toho mě úplně zamrazilo,"
a já říkám: "Eh...?", protože mi to přijde jako úplně běžná věc.

Jdeme s M. do sauny a vydržím tam asi tak pět minut,
protože mi ztížené dýchání až příliš připomíná úzkostné záchvaty.

Tradiční oběd, při kterém mám poprvé po x letech konečně pocit,
že k sobě nutně nemusíme patřit.

Je přesně rok po tom, co se všechno seběhlo tak rychle a intenzivně,
a všechno mi tě tu připomíná,
a tak ti dávám signály,
a ty mi opravdu píšeš,
a co bude dál...

Další ne

3. února 2017 v 16:51 | lovitka
//A jenom pozdě v noci mě napadá,
jestli bych se opravdu cítila volná,
a přestala bych si připadat jako neschopná hromada sraček,
i když bych musela opustit všechno to, co dělám ráda.

A tak si beru další částečný úvazek.

Samozřejmě, že ne v oboru, protože to už by mě zabilo.
Samozřejmě, že ne přes den, protože to už není kam vecpat.

Ale hýbu se. Nestojím na místě, kde mi není dobře.
Připadám si zase o něco silnější.

Měsíc intenzivní přípravy na další z tradičních rozhovorů s rodiči.
"Tvoje priorita je studium a o všechno ostatní se postaráme."

Ne.
Se vším, co je s tím spojené, už prostě ne.

Taky už vím, že moje neschopnost odpočívat absolutně nesouvisí s nedostatkem času.
Protože když ležím celý den v posteli, není to proto, abych načerpala nové síly.
Je to čistě proto, že nemám dostatek motivace vstát.
A nové síly nepřichází.

Víkendové deprese.

Bude líp.

Co děláš se svým životem, co děláš se svým životem...???

25. ledna 2017 v 20:22 | lovitka
Cestou na přednášku o partnerském násilí jsem zabloudila do pánského klubu.
Na svou vlastní přednášku o partnerském násilí.

Pán se světlem v očích.
Automaticky a bezmyšlenkovitě lidem důvěřuji
a vnímám to jako svou nejmilejší vlastnost.

"Rok jsem žil na ulici."
"Jak jste se z toho dostal ven?"
"Člověk si musí odpustit a začít mít sám sebe rád.
Všechno ostatní přijde potom."

Dlouhá cesta.

Nasírají mne sexistické reklamy.
Nasírají mne zavádějící filmové reprezentace duševních poruch.
Do tří do rána koukám na videa o disociativní poruše osobnosti.
Zapojuji se do projektu destigmatizace.
Usmívám se a přeji hodně sil.

"Každý bojujeme své vlastní bitvy."

Děsí mne, že většina lidí do svého běžného uvažování
absolutně nezahrnuje etické, ekologické a sociální dimenze.

Hledám cesty k integrování self.
Zase pochybuji o tom, že well-being je něco jiného než vymyšlený ideál.
Přeci už mi není zle, ne?
Is this all there is?
Je subdepresivita normální stav i při absenci problému?

M. tvrdí, že ano, že člověku přeci nemůže být pořád dobře.
Ale M. je ve svých sračkách taky zahrabaná až po uši.

Jedu domů hlavně proto, abych mohla hrát the Sims.

Staré dobré pravidlo n. 1 - nemluvit se svým otcem o věcech, které mne baví.
Schválně, jestli se někdy poučím.

Snažím se vypadat motivovaně,
ale ve skutečnosti jsem jenom uzlíček sebe-pochybností.
 
 

Reklama