Zápisky iracionální

I don´t even know

8. ledna 2018 v 2:07 | lovitka
Nevím co chceš, nevím co chci.
Not here for your power-play.
Čtu, co jsem si napsala po našem rozhovoru,
a nejvíc se mi líbí to zakončení.
"I´m so fucking drunk right now."
A dál nic.

Tolik jsem se snažila všechno vytěsnit,
a teď se chytám každé vzpomínky.
Možná bych s tím nakonec měla zacházet úplně jinak.

Jenže jsem k tomu teď dost tired of feeling like a fucking babysitter.

Jsem naštvaná tolik, že si od O. půjčuju cigáro.

Docela se mi líbí nedržet vztek v sobě.
Taky novinka.

"Opilá L. je stejná jako střízlivá L., jenom o dost intenzivnější."
Asi nejtrefnější popsání mého vztahu s alkoholem.

"Ona v tom článku říká, že ty malý nedonošený miminka jsou hrozní bojovníci.
Že o svůj život bojují mnohem víc než dospělí."
Tak ne asi, když ještě nevědí, že to za to nestojí.

Po vánočním komatu přichází zkouškové koma.

Odkládám bakalářku, odkládám učení, odkládám motivační dopisy.

Finanční samostatnost 2.0.
Období dohod se pomalu a velmi nejistě mění na období úvazků.
Ale přivýdělek jako model figurální kresby?
Gimme that narcistic shit.

Světlým bodem zůstávají dvě až tři kočky,
garantované do konce měsíce.
Žádný další stěhování.
Alespoň do září, prosím pěkně.

Getting better at coping with my shits, I suppose?

28. prosince 2017 v 11:55 | lovitka
Už ani nevím, jestli mě víc serou moje existenciální, nebo existenční problémy.

Píšu další motivační dopisy and guess what?
Moje motivace je neumřít hlady?
A nemuset si říkat rodičům o sponzoring?

Velký úklid dětského pokoje.
Strhávám depresivní koláže jen proto, abych si vzpomněla,
že jsou pod nima depresivní nápisy přímo na zdech.

"Ty pičo, to budu muset vymalovat?"
"Jo, a předtím seškrábat, jestli je to fixou. Been there."

Lepím přes to obrázek jednorožce.

Maminka vaří kapra, husu a vepřo knedlo zelo.
Tak si dávám alespoň ten knedlík.

Říkám si, že je to ok,
protože stejně nemám žádné energetické výdaje.
Když čtyři dny jenom spím.

Ale ve skutečnosti pracuju na plné obrátky na své sebezáchově.
Žhavím všechny healthy coping mechanisms.

Zkoušky zadarmo a vysoké self-efficacy zcela odvály moji motivaci cokoliv dělat.
Skoro si až přeju dostat nějaké to Nko, abych narazila a začala pracovat.

Myslím na N. a na to, že bylo od začátku jasné, že je agresor.
(Protože takové to zvláštní kouzlo, víme?)
Ale vidět pak nekontrolovaný výbuch vzteku je něco jiného.

Víno & čaj,
víno & čaj & vodnice,
čaj & medovina.
A deskovky, deskovky everywhere.
Nový art project.
Na chvíli klid.

Neubráním se myšlence na to, how fucking great we were.
Když si odmyslíme všechny sračky kolem, samozřejmě.

Jako vždycky.

But the very next day you gave it away

19. prosince 2017 v 1:04 | lovitka
Fuck it.
Jsou Vánoce, tak co už.

Nechávám si zaplatit nájem
a užívám si volný víkend,
se spánkem a jídlem a vším tímhle.

Pedagogické minimum
aneb jak v jednom týdnu udělat tři zkoušky bez toho, abych otevřela materiály.
Protože: "Jak Průcha definuje šok z reality?" si přece vymyslet dokážu, ne?

"Tyjo, proč jsem tohle nešla studovat? Víš, kolik volného času bych měla?"

Protože by mi z toho mrdlo, jasně no.

Jdeme na koncert a připomíná mi to staré Časy,
jednu z prvních skupin v novém městě, ve které jsem se cítila dobře.

A taky taková ta holka, vedle který se chci ráno probudit.
Pořád mě očividně přitahují lidi, co vypadají jako fetky
(a už od pohledu je jasné, jak moc by na mě srali).

"You just need to love me, you don´t need to listen to hat I say,"
zní jako super základ vztahu.

Posloucháme Last Christmas pořád dokola a je to fajn.
A "jdeme na výlet", dokud mi nezačne být zima.

Hodinový telefonát s otcem.

Po dlouhé době Silvestr, na který se skutečně těším,
a Vánoce, které třeba zvládnu.

Nebudu masochista
a nebudu si to ztěžovat.

Do not forget

10. prosince 2017 v 23:22 | lovitka
"Máme patnáct minut, než nám pojede vlak, stihne se to za patnáct minut? Rychle, nakresli mi tam... třeba srdíčko."
Lovely memories inked for life.

Nevím, co dělám se svým životem,
jsem na pokraji vyčerpání,
ale některý věci jsou tak sakra dobře.

What about us?

1. prosince 2017 v 20:31 | lovitka
Mental breakdown z toho, že mi bez jakékoliv předcházející konverzace
rodiče po půl roce poslali peníze.

A teď jako co?
Zavolat a poděkovat?
Nakoupit z toho vánoční dárky?
Zůstat v módu "nechci pomoc"?
Dělat jakože nic?

Protože ve skutečnosti jo, dost mi to pomůže, cause the rent is so fucking high.
BUT.

Mental breakdown z toho, že nezvládám vlastní život.
Mental breakdown z toho, že jsem neskutečně vyčerpaná.
Mental breakdown z toho, že i tak pořád patřím mezi pár privilegovaných procent,
a odmítám se vzdát příspěvků a dobrovolničení v oblastech, které vnímám jako potřebné a důležité.

Krize intelektuálního optimismu a západních hodnot.
Zase.

Mental breakdown z toho, že i když si udělám volný večer, protože už nemůžu,
stejně nakonec skončím u prokrastinace místo reálného odpočinku.

Odkládám poslání životopisu do nové práce na dobu,
kdy budu mít reálně čas alespoň na to jít na pohovor.

T. říká, že jsem na sebe příliš tvrdá.

A na ostatní taky.

Pořád nevěřím v askezi a v sebeobětování.

Nevěřím v to, že by byl život sv. Alypia o něco plnohodnotnější jenom proto, že vydržel stát přes šedesát let na sloupu.
Něvěřím v to, že by Mary Magdalene De'Pazzi měla být uznávána za očištování ran malomocných jazykem o něco víc, než kdyby je prostě jenom omývala vodou.

Fucking masochists.

Taky se chci prostě jenom mít dobře.

Světlé okamžiky.

Houževnatost, univerzitní debaty, zpětná vazba, make the world a better place.

X Grrrrl: "By mě nikdy nenapadlo, kolik síly můžeš v tom svým mini těle mít."

Nejlepší M., která se mě opět snaží přesvědčit, že nejsem useless piece of shit,
ale beautiful piece of useful human.
A že holky s krátkýma vlasama jsou její typ.

Nadšení a nervozita z prvního real zápasu.
"It lets me pretend to be a strong, indestructible badass during these times in "real life" when I'm anything but."

Let it sink in

28. listopadu 2017 v 17:46 | lovitka
Probírám svou bezmoc s malou Emily na jednotce intenzivní péče,
a ve stavu poloprobuzení jsem zmatená tím, koho reprezentuje in real life.
A přitom to je tak jasné.

Pořád se snažím najít východisko,
v noci šeptám I just want to feel alive,
a zase koukám na svoje konečky prstů,
jestli ještě nevybledly.

Sere mě, že to tolik řeším a že jsem zase zahlcena sama sebou.

Záchranná síť pořád ještě funguje.

Výlety do minulosti mě ujišťují,
že je mi ve skutečnosti lépe než kdykoliv předtím.

Snažím se vše pohltit praktickým životem.
Chodit do práce, psát maily, doučovat, studovat, vařit, platit nájem.
Každé ráno se probudit.

Zahřívací objetí, když jsem zmrzlá a vyčerpaná,
a pravidelná týdenní dávka endorfinů.

Vypadá to, že jsme našli správnou úroveň intimity, na které můžeme fungovat.
= Nulovou.

Co jiného dělat.
Při veškeré snaze nedokážu pochopit naprostou priorizaci partnerství a rodiny.
A je mi z toho fyzicky zle.
A moje nejdůležitější životní oblast?
Like, you can't even pretend to be interested.

Odstřihávací tendence,
utíkací tendence.

Not proud of myself.

Jedeme dál.

Rainbow powers

13. listopadu 2017 v 15:07 | lovitka

"To bych nikdy nečekal, že budu zrovna za tebou jezdit pro pozitivní inspiraci."

Já taky ne.

Ale v domě s kompostem, kde můžu hrabat listí, vařit pórkovou polévku a péct perník a zvát milé návštěvy na večeře i na snídaně, kde adopce kočky získává reálné a konkrétní obrysy, a kde můžu po večerech vydechnout a psát se zapálenou svíčkou na stole další bakalářku, a to všechno offline... just wow.

"Jsi hospodyňka, kluci to vyhráli."

A záchranná síť, která zase funguje.

Odvážím Timothyho zpátky do Liberce, protože ho už nepotřebuji.
Už netvoří domov.

Ale samozřejmě, že to není jenom růžový.

Je tu kurva zima a nemám přes pracovní vánoce a stěhování čas ani energii na druhou práci. A už vůbec ne na školu. U některých předmětů jsem dokonce zapomněla, že mám něco takového zapsaného. A při kvalitativní analýze občas zapomínám, na co se vlastně chci soustředit a na jaké teoretické pozadí navazuji. Takže nenavazuji. Cítím se jako useless piece of shit, když po mně nadřízený žádá mail, který vidím v odeslaných, protože třeba jsem na to opravdu klikla nějak špatně. Taky stále velmi těžko sbírám poslední zbytky energie na umytí nádobí a sprchu ve chvíli, kdy všechno utichne. Motá se mi hlava, v jedenáct usínám v oblečení a jo, je tu kurva zima.

Načerpávám síly,
a dostávám ze sebe šatné ven.

Vrací se mi noční můry o tom, že bydlím u rodičů.
Scény hádek a útěků z domova.
Potřeba všechno napravit a zachránit.
Potřeba postavit se do opozice a dovolit si být naštvaná a odejít.
A přes všechno taky potřeba zůstat a být prostě jenom přijatá.

Rainbow powers.

Vztek jako ultimátní ochrana.
Myslím, že už jsem podobný koncept dost nutně potřebovala.
Myslím, že velmi dobře fungujeme v krizových situacích.

Což je moc fajn, když je celý váš život jedna velká krizová situace.


.

Uh

21. října 2017 v 16:10 | lovitka
"Doneseš mi něco k jídlu?"
"A to nemůžeš sama?"
"Ne. Bořím genderové stereotypy."
"Tím, že jsi píča?"
"Ano."
"Ale to už taky stereotyp, ne?"

Feel the love.

Měsíc na gauči, ale zase nemusím platit nájem.
Nad vodou mě drží plány na adopci kočky,
hned, jak bude kam ji adoptovat.

Chronická únava, dysfunkční mitochondrie,
neustálé pochybnosti o vlastních kompetencích.

...

Chybíš mi, když odjedu na víkend volit.

I když jsem ve starém počítači našla všechny videa z období,
kdy jsem všude chodila s kamerou a všechno natáčela

I když mám mravenčení v břiše z náhodných (?) doteků, když saháme pro skleničky s pitím,
a tak trochu žárlím a tak trochu panikařím a tak trochu vím, že ty víš,
a tak trochu to všichni držíme lowkey, protože stejně odjedeš.

Plus i kdyby ne, tak je to jenom jedna velká destrukce věcí, na kterých mi záleží,
včetně našeho něco-jako přátelství

Tired of drama,
so fucking tired of drama

Ale když mi pak i můj přítel začne říkat "ty moje malá lesbičko",
je to tak trochu vtipné a tak trochu to odlehčuje situaci
a tak trochu
...

Fuck.

Doprovázíme babičku k urnám, aby si tam mohla hodit hlas komunistům
a najednou mi je zase na zvracení

Ležím v posteli a koukám na všechny ty věci, které byly každodenní realitou

Trochu se uklidňuji tím, že pro mne spousta věcí nabyla významu,
že dělám věci, které mají smysl

A snažím se sama sebe uzemnit.
Snažím se utlumit svou schopnost cítit všechno najednou.
Děsím se schizofrenního pseudofilozofování a generalizovaných myšlenek,
ze kterého plyne, že nic nemá cenu, všichni jsme v prdeli a můžu se rovnou jít zabít

I'm upset because I want to change the world but the world is too big and people are too mean

...

Alespoň mám od té doby, co daruju plazmu, reálnou představu o tom,
jak moc krve by ze mě evetuálně muselo vytéct.

Deep dark fears

19. září 2017 v 5:45 | lovitka

Jaký největší strach vás ovládá?

Že nikdy nebudete dost dobří,
že když nebudete dělat to, co se po vás chce a co se od vás očekává,
že když nebudete za všech okolností perfektní a dokonalí,
že si jinak nezasloužíte být přijati?
Že všechno na vaší existenci je ve skutečnosti špatně?

Je to jako když jste zamilovaní a máte pocit, že "navždy" bude skutečně trvat navždy.
"Dokud to tak budu cítit" je přeci jen o něco milosrdnější.

Nejvíc mne děsí situace, ve kterých se neumím orientovat.
Neschopnost určit konkrétní spouštěč, zmatek, ochromující strach z možnosti relapsu.

Co je "premorbidní úroveň", když vaše nemoc vyrůstala s vámi?

"Vždycky se zeptej na tři otázky:
Byla jsem teď někdy v Liberci?
Mám zrovna menstruaci?
Pila jsem alkohol?"

Trochu fail, když je k mému prožívání citlivější, než já sama dokážu být.

A tak začínáme znovu počítat.
Dva týdny abstinence.
Týden bez sebepoškozujících tendencí.
Tři měsíce absolutní finanční nezávislost.

Překvapivě vůbec nemám pocit, že by se v mém sebepojetí cokoliv změnilo.

A pokud po tom všem pořád ještě nedokážu sama sebe ocenit,
tak tedy skutečně nerozumím tomu, co jsem si tím tolik snažila dokázat.


.

It says home is where your heart is but what a shame

12. září 2017 v 16:07 | lovitka

I just want to cuddle and feel safe & warm.

Ztratila jsem toto léto příliš mnoho iluzí.
O svém otci, o své matce, o svých kamarádech, o sobě, o svých schopnostech a možnostech.
Nechci skončit s maskou jako můj otec.
Nechci skončit emotionally needy jako moje matka.

Zvláštní je, že v běžném životě mě to nijak neovlivňuje.
Chodím do práce, chodím za pacienty, chodím na tréninky.
Píšu žádanky, vyřizuji telefony, účastním se schůzí, dělám koordinátora.
Odmítám věci, na které nemám peníze, odmítám věci, na které nemám čas.
Píšu mail ohledně ukončení nájmu, i když se mi převrací žaludek, tak asertivní jsem.
Dokonce pomalu, ale jistě zařizuji i věci kolem školy.
Občas se ráno probouzím a vstávám dřív, než musím.
A všechno to dělám ráda.

Ale když přijde na jiné věci,
tak si najednou uděluji medaile za to, že se mi podaří vstát z postele a nepodřezat si zápěstí.

Potřebovala bych s někým probrat téma sebevraždy.

A taky to, jak dobrý nápad by byl už nikdy se nevrátit domů.







"Dvě identity v jedné mysli nebudou nikdy dělat dobrotu."



.

Pasivně agresivní všechno, pasivně agresivní já

8. září 2017 v 20:32 | lovitka

Snažím se vyhrabat poslední zbytky psychického zdraví.
Snažím se vyhrabat poslední zbytky motivace,
jiné než: "Musím být dobrá, abych obhájila svoji existenci."

Emocionální využívání je možná to, co vás napadne.
Minimálně by napadlo Rohra.

Snažím se dostat z role oběti, ale stejně cítím, jak v ní zůstávám dál.
I po omezení fyzických vztahů ve mne zůstávají věci, které mě rozežírají zevnitř.
Pasivně agresivní všechno, pasivně agresivní já.

Hrozně moc si nechci vynucovat pozornost,
hrozně moc nechci komunikovat v náznacích,
hrozně moc nechci, aby mě někdo litoval.
Ale zároveň mě stejně vždycky napadne, že potřebuju zachránit.

Mechanicky zaplňuju kalendář, na své narozeniny trávím třináct hodin v práci
a zase jednou si přeju, abych umřela. Jen k tomu tentokrát nemám to sfoukávání svíček.

Přemýšlím o tom, že se vzdám terapií, sportu, spánku a obstojného bydlení,
přemýšlím o tom, že zažádám o prodloužení studia,
jen abych dokázala, že všechno zvládám sama.
Protože nezvládám.

Navzájem se držíme s O., která taky věčně nemá peníze.
Dokud se nedozvím, že kokosové mléko je lepší než mandlové, k narozeninám jsem dostala pračku a do téhle kavárny moc ráda chodím na snídaně.
Tak jo.

Asi máme rozdílné definice.
Na druhou stranu, už jsem zažila horší rozdíly v definicích.

Po dvou vínech píšu opilecké zprávy, protože mi najednou připadá, že je všechno v pořádku.
A ráno všechno mažu, protože se na to nemůžu dívat.
Hahaha.

Snažím se přerámovat vlastní myšlenky.
Ve skutečnosti pořád existuje spousta věcí, které dělám skutečně ráda.
Obě své práce, všechno své dobrovolničení, volnost a progres v pohybu.

Moc ráda bych věřila tomu, že jsem ve skutečnosti mnohem silnější, než si připouštím.

I cry all night, but I wake up stronger.

Minimálně jsem po dvou měsících opět schopna komunikovat.

.

Well, nobody cares

2. září 2017 v 13:24 | lovitka

Ale na čem pak skutečně záleží mně?

Jedna věc je, že se cítím tak trochu sama a opuštěná.
Druhá věc je, že přesně tohle dělat nechci.

Co se týče dalších věci, tak mi odvahu dodává Alex,
který bez problémů přiznává, že i on je pořád finančně závislý na rodičích.
A slečna "The most badass chick in the world plus extremely hot" také.

Píšu zprávu o praxi a otevírám psychopatologii.
Sedím na baru u otevřeného notebooku,
dostávám k tomu nejlepší veganské tousty
a přednášku o promluvách Jana Husa.

Beru roli koordinátora dobrovolníků.
Back on the street.

Po týdnu mám radost, že mám opět denní směny a musím ráno vstát,
protože už jsem vyčerpaná z faktu, že když nemusím, tak se mi vstát nepovede.


.

Tonights

26. srpna 2017 v 1:00 | lovitka

"Jakože, mám se dobře, ale zároveň by mi asi vůbec nevadilo, kdybych teď umřela, víš jak."

Jsem obklopena Chmelíkovou kriminologií, můj bývalý spolubydlící z Jižního Súdánů sdílí informace o tom, co se děje u něj doma, a v Americe pochodujou náckové. Opilá maminka vypráví o rodinné historii. Ležím ve staré vaně a vrací se mi staré večery, kdy jsem tam do sebe řezala žiletkou. Schizoidní lidi zůstavájí schizoidní. Vztek a bezmoc, dokonalá dvojka. Pořád držím grudge, protože blbá podpora byla přesně to, co jsem potřebovala, a co jsem se sama předtím snažila dát. Nejsem schopna nikoho vidět, nejsem schopna komunikovat. Vysává ze mne energii, když potkávám x kamarády a chodím kolem x bývalé práce. Občas nedokážu uchopit, že jsi skutečný člověk a fyzicky cítím, jak kolem mne proudí realita, ale nedotýká se mě. Jsem konečně finančně nezávislá a schopná dělat velmi dobře svojí práci, ale nedokážu odpovědět na jedinou zprávu, která se týká školy a dalšího semestru. Někdy kolem roku 010 jsem si začala při sfoukávání svíček přát, abych přestala existovat. A tak každej rok několik týdnů před narozeninama úzkostlivě hodnotím, jestli je to pořád ještě aktuální a největší přání. Bůhvíproč jsem si myslela, že už by nemuselo. Personal victimhood, že se mi ze sebe chce zvracet.



Nekonečný boj

19. srpna 2017 v 18:33 | lovitka

Chronická únava je v devět ráno vstát a vyrazit do města,
a ve dvanáct už zase ležet v posteli, protože dál to prostě nejde.
Chronická únava je schopnost usnout kdekoliv a kdykoliv, ale nikdy se nevyspat.
Chronická únava je naivní doufání, že když si odpočinu, tak se budu cítit odpočatá.
Chronická únava je neustále se zaměstnávat, protože vím, že delší spánek mi stejně nic nedá.
Chronická únava je nekonečná řada déja vu, depersonalizace,
a sny živější než realita, kterou často vnímám jenom tak napůl.
Chronická únava je být na sebe v práci nonstop naštvaná, protože nemůžu dávat maximum.
Chronická únava je taky chronická bolest hlavy.
Chronická únava je prádlo v pračce, čínské nudle k obědu a žlutá skvrna na zdi.
Chronická únava je důvod, proč se bojím vychovávat děti.

A ty mi říkáš, že: "Byli bychom na to dva,"
což je snad nejhezčí věc, kterou mi kdy kdo řekl.

Nesnažíš se mi nalhávat, že budu v pořádku.
Nenutíš mne k perfektnímu výkonu.

A představa, že na všechno nemusím být sama,
mne zaskočila tak, že jsem chvíli jenom stála s otevřenou pusou.

Můj ideální vztah vypadá asi tak, že mne necháš ležet v posteli a bavit se dadaistickým humorem, který nechápeš (a já se ti nedivím). Ale budeš ležet vedle mě, a budeš tam ležet rád. A budeš tam ležet rád, i když ti zrovna nemůžu nic nabídnout.


Take no shit, do no harm

15. srpna 2017 v 0:35 | lovitka
Dílčí úspěchy.

To, že večer po endless party zůstávám sama na apartmánu
a načerpávám další síly, i když bych ještě mohla.
Jasně, že mě mrzí, že nejsem součástí fun skupiny,
ale vím, že potřebuju chvíli o samotě.

To, že večer po pohřbu nesu babičce léky a jídlo, i když se chová jako kráva.
A to, že jí pak stopnu s: "Já tady nejsem ten, kdo by se měl omlouvat,"
ve chvíli, kdy znova začíná omílat všechna svá abusive shits.

To, že jsem schopna konfrontovat otce, jestli mu to všechno připadá v pořádku.
Nepřipadá. Ale: "Stejně nemá cenu jí cokoliv říkat."
Nemá. Ale alespoň by bylo vidět, že mu stojí za to zastat se vlastní rodiny i za cenu konfliktu.

Naštvaná a zklamaná.
Některé věci stále bolí a bolet budou.

"Víš, z čeho mám největší strach?"
"Ze smrti?"
"Z toho, že teď najednou zase dostanu hlad."

Zase měním postoj k aktivismu.

Nelíbí se mi duševní zdraví zarámované jako spotřební zboží.
Nelíbí se mi žádné ideje zarámované jako spotřební zboží.
Nechci si kupovat tričko s mírovými hesly, když ho vyráběly děti v Číně
a barva je testovaná na zvířatech.
A když ho nepotřebuju.

Nelíbí se mi bílý feminismus.
Nelíbí se mi argumenty založené na evolučním procesu, protože to je prostě bullshit.
Čím dál tím víc začínám přemýšlet o tom, že i když odsuzujeme pravicový supermachismus,
stejně nám přináší výhody.
Protože dokud jsme ve většině, máme moc, kontrolu, jistotu, bezpečí a privilegia.
Nevím, jestli je těžší se jich vzdát, nebo si to vůbec celé přiznat.

Zmlácením nácka se nic nevyřeší, společenskou reformou ano.
But then again, you can die trying.
(And you probably will.)

99 problems

8. srpna 2017 v 0:40 | lovitka
Vlastně už mě ani nepřekvapuje,
že je mi víc zle z výletu do zahraničí,
než z úmrtí v rodině.

Asi jsem se smrtí moc ok na to, abych se nějak vzrušovala.

Ale vynaložit prostředky na něco, co považuji za luxus,
ve chvíli, kdy patřím mezi velmi privilegovanou část světa
a vím, že bych s nimi mohla naložit o něco méně sobecky...

Snažím se vrhat do situací, které mi nejsou příjemné.
Překonávání panické úzkosti, expozice, víš jak.
Ale co když mi nejsou příjemné z dobrých důvodů?

A ve výsledku je to všechno stejně jen o předvídání, rozhodnutí a mindsetu.

Protože ve skutečnosti jsem se už dlouho neměla tak dobře.

Jen vynecháme tu část, kdy je mi ve společnosti fajn zase jenom když jsem opilá.
A všechny disociace a déja vu a sny, které jsou realističtější než skutečná realita.

Prázdniny po kolika letech?

Nevím nic.

Jsem schopna nezaujatě naslouchat Hitlerovu příznivci i aktivistce bojující za zákaz potratů
a snažit se jim být podporou v boji s osudem.

Ale v celkovém pohledu mi je z lidí pořád na blití.

I got 99 problems and being trapped in a decaying body
in a money hungry society
on a dying planet
in a mysterious dimension
may be one.

A moc nechci přijít o věci, díky kterým mám pocit, že má můj život nějakou hodnotu.

Getting better at feeling better

27. července 2017 v 17:47 | lovitka
Hodně brečím. Jako obvykle.

Ale začínám konečně rozumět tomu,
že člověk, který ze své vlastní podstaty
není schopen navazovat citová pouta,
vás nebude milovat ani ve chvíli,
kdy se ze všech sil budete snažit být perfektní.

A čím víc po něm budete vřelost požadovat,
tím víc se bude stahovat.

Tak jednoduchá dynamika,
a přitom je tak těžké ji pochopit.
A přijmout.

"Nezapomeň, že má takovou moc jenom proto,
že mu ji dáváš."

Ve skutečnosti je dost možná sám behind the wall
a stahuje se od nároků, se kterými neví, jak naložit.

Cornered the boy kicked out at the world,
the world kicked back alot fuckin' harder now.

A "Sorry I can´t be perfect" dost možná není můj handicap.

"Co byste potřebovala?"
Vidět, že je mu to upřímně líto.

Taky mi ten vzorec nepříjemně připomíná věci,
které jsou zatím pohřbené jen ve velmi mělkém hrobě.

Mám radost z toho, že už se neubíjím myšlenkama,
jaké motivy by se mohly skrývat
za jednoznačně mnohoznačnými zprávami.
I don´t give a fuck.

A připadám si zase o něco více sama sebou.

Do no harm

19. července 2017 v 12:13 | lovitka
Pořád ještě se považuji za odborníka na svůj život.

A teď je to "Yes, I am changing" víc než kdy jindy.

A když jen tak uprostřed konverzace podotkneš:
"Leničko, ty jsi úplně odhodila svůj strach,"
je to mnohem víc než deset tisíc ujištění.

Něco už je holt na obtíž.
Něco už nemám potřebu řešit.
Něco už není důležité (a nikdy nebylo).

Rozhoduji se, že kurz za šestnáct tisíc teď zas tak moc nepotřebuji.
Že to zas tak moc dělat nechci.
A padá ze mne další kámen.

Nemuset si říkat rodičům o pomoc,
a zároveň ani nepadnout vyčerpáním.

Pomalu plánuju.
Zatím jsem nešáhla ani na zápis, ani na bakalářku.

"I arise in the morning torn between
a desire to improve (or save) the world
and a desire to enjoy (or savor) the world.
This makes it hard to plan the day."

Hledám střed.
Jako vždycky.

Pořád se trochu nakláním doleva
a pořád jsem na to trochu hrdá.

Můžu se cítit vinna jestli chci,
ale v konečném důsledku je to každý individuální člověk,
který je zodpovědný za své volby a za svůj život.

A já to chci dělat tak, jak nejlépe umím,
ne kvůli výčitkám,
ale kvůli sobě.

This too shall pass

13. července 2017 v 20:19 | lovitka
"Slyšíš mě? Uklidni se, dýchej. Nádech, výdech...
Vůbec nezáleží na tom jestli spolu budeme nebo ne,
důležitý je, abys byla v pohodě."

//

Po praxi u dětí stáž v tvrdě paliativní péči.
Alternativní svět, kde čas plyne jinak.

A každej ví, že jsem zasranej existencialista,
kterej myslí na smrt každodenně,
ale tohle je něco jiného.

Přes všechnu bolest a strach a nemoc umí být umírající lidé krásní.
A já mám najednou pocit, že bych chtěla být taky tak krásná, až jednou budu umírat.

Volání Sirén po letech ustává.

Pokora.

Odcházím a dýchám docela jiný vzduch.

A když se nakláním ke křehkému pánovi s otázkou, zda něco nepotřebuje,
a on mi zpátky sotva slyšitelně, ale s úsměvem odpovídá: "Pivo,"
mám zase jednou pocit, že tohle je to, co chci dělat.
Pevná půda pod nohama.
Tvrdá práce.

A tak jdu pro pivo.

Non stop se tu usmívají pouze pacienti s kongnitivní disfunkcí.

Díky, které si zatím ještě nezasloužím,
ale budu se snažit co nejvíce, aby to tak bylo.

Řeším potřebu Boha jako zástupce potřeby odpuštění.
Řeším Nietzscheho pohled na křesťanství jako přípravu na smrt.
A řeším, jak se sakra stalo, že jsem stoprocentní ateista, když odpuštění pořád ještě potřebuju víc než cokoliv jiného.

The road is long and if you stay strong you're better man than I

3. července 2017 v 12:48 | lovitka
Místo nákupu letenek panická ataka.

Zdálo se mi, že je mi zase všechno úplně jedno.
Dokonce jsem i jedla maso, které chutnalo tak reálně,
že jsem to po probuzení musela chvíli zpracovávat.

Doma jsem vylezla až na samý okraj zábrany Mostu.
Jen tak z nostalgie.
Jako za starých časů.
Jen abych se ujistila, že je to pořád tak snadno dosažitelné.

Volání Sirén po letech ustává.

Přála bych si mít z toho více radosti
a méně realného náhledu na to, že pravděpodobně zase přijde.

A čím dál tím víc vnímám, že se nezvládnu zachránit sama.

Chybí mi trochu:
"Budu tě podporovat ať se rozhodneš jakkoliv,"
i ve chvíli, kdy se rozhoduju ne podle plánu.

"Všechny mé kamarádky mě za to hrozně hejtujou."
"Já tě nehejtuju."

New lajf.

Vyčerpání.

A přes to všechno si připadám,
že společně to dokážeme.

Zvláště proto, že už nemám blok říct ti cokoliv.

Akorát pořád nevím, na čí stranu se v bitvě bohů ve Wonder Woman postavit.

 
 

Reklama