Zápisky iracionální

Light-headed

5. června 2017 v 23:01 | lovitka
Postupně jsme se navzájem vytratili ze svých životů.
Není to ani tragické, ani romantické, ale přirozené.
A já jsem sama hrdá na to, jak moc velkou autonomii dokážu respektovat.

Noc před zápasem koukáme na Boobies and Kittens
a po zápase mám chuť se radostí rozbrečet.
Hodina flow, soustředění, spolupráce, endorfinů.

Po mega stresujícím období mám zase chuť na sex.
Když se vracíš po týdnu ze zahraničí, všechno je najednou tak dobrý,
až mám pocit, že bych tě mohla zahrnout do svého života
a zohledňovat tě ve svých plánech a rozhodnutích.

Ale zároveň je to přesně ten moment, kdy začínám utíkat a dělat píčoviny.
Mám ze sebe zase trochu strach.
Ale pak se slyším navrhovat, že spolu pojedeme na dovolenou,
což je věc, kterou jsem si x let kvůli privilegovaným výčitkám nedovolila.

Posouvám se opět trochu dál od prázdných pohledů a bolesti
ke svému vlastnímu životu.

Místo učení sleduju Eminemova videa,
poprvé v životě jsem si koupila gelové tužky,
všechny mé ponámky se lesknou,
na zkoušky si chodím popovídat
a jsem sama se sebou spokojená.

Abulie II

26. dubna 2017 v 22:52 | lovitka
Tolik se bojím psychického relapsu,
že mě ani nenapadne,
že můj několikadenní kolaps
by mohl být způsobený obyčejnou únavou.

Přetažení, přetížení, přepracování.
Vyčerpání.

Dělám si srandu z toho, že mi chybí pud sebezáchovy,
ale očividně mi toho chybí mnohem více.

Jít spát, když tělo potřebuje.
Najíst se, když tělo potřebuje.
Napít se, když tělo potřebuje.

"Poznáte vůbec, když začínáte být unavená?"
"Ale jo, vnímám, že mám mnohem méně flexibnilní myšlení."
"Já ale mluvím o nějakých tělesných příznacích."
"Aha. Jako třeba...?"
"Třeba bolest hlavy?"
"Ale... to mám pořád? Asi tak od základní školy...?"

Protože když chcete prakticky fungovat s chronickou únavou,
tak úplně neexistuje možnost věnovat pozornost svým potřebám
a odpočívat vždy, když se cítíte v nepohodě.

Protože je to pořád.

A nikdy mě asi nepřestane udivovat,
kolik toho v sobě mám ze svého otce.

Abulie

23. dubna 2017 v 22:39 | lovitka
Pořád ještě říkám "migréna" tomu,
když se mi prostě nepovede vstát z postele.
Protože pak to všichni pochopí.

A pravda je, že mě tak moc bolí hlava,
že ani nemám pocit, že bych moc mlžila.

Beru to tak, jak to je.
A čekám.

Zkouším přijít na to,
co si vlastně myslím
a co vlastně cítím,
ale pravda je,
že jsem plochá a prázdná.

Nic.

Pár dní, které jsou delší než měsíc.

A když se pak konečně zvednu,
osprchuju,
umyju si vlasy,
vyperu prádlo,
uklidím pokoj,
uvařím jídlo,
odpovím na maily,
vyjdu ven,
doplním si učení,
...

Tak zase věřím tomu,
že dávám svůj život do pořádku.

A snažím se přesvědčit sama sebe,
že ta celá epizoda není v ničem horší,
než kdybych měla skutečnou migrénu.

So much love

23. března 2017 v 15:47 | lovitka
V jakých jednotkách se měří kvalita lidského života?

Praxe v adiktologii,
praxe u pacientů s poruchou nálady,
schizofrenie, epilepsie, poruchy osobnosti.

A dělí nás jen velmi tenká hranice.

A když říkám nás, nemyslím tím sebe, ale vůbec všechny.

Křehkost a zranitelnost,
a dokonalost, která je jen nedosažitelnou iluzí.

Pořád to nedokážu správně uchopit.

Snažím se být v kontaktu sama se sebou,
se svou panickou hrůzou z vnitřní prázdnoty
a se svou úlevou v myšlenkách na smrt.

Ponořit se jen do té míry,
abych nad sebou stále ještě měla kontrolu.

Nerozložit se,
ale přestat narkotizovat.

Přiznat si, že podobné věci sami od sebe nezmizí pouze tím,
že je odstraním ze zorného pole.

A možná, že jsem na začátku něčeho úplně nového.

But I no longer hear the music

15. března 2017 v 0:00 | lovitka
Ujíždím na vlně omnipotence
a říkám si, jak je to super,
že na sebevraždu myslím už jen tak jednou za měsíc,
ale je úplně jedno, jaký progres udělám,
protože vždycky všechno skončí na:

"Mne to zní tak, že kdybyste měla možnost volby mezi tím,
zda se vůbec narodit, nebo ne,
tak byste si pořád ještě zvolila druhou možnost."

A celý můj život je jen o tom srovnat se s faktem, že zvolit nemůžu.
Začlenit se.
Narkotizovat.
Být užitečná.
Být samostatná.
Fungovat.
Odčinit.

A když pan x generalizuje,
jak hrozně super jsou studentská léta,
kdy se člověk nemusí vůbec o nic starat,
zase se jenom usmívám a kývu.

A zase si v koutku přemýšlím nad antidepresivama,
protože by bylo moc fajn, kdyby za mne chvilku bojoval někdo jiný.

"Normal, average day"

2. března 2017 v 0:12 | lovitka
Od té doby, co zase chodím na terapie,
nemám takovou potřebu psát.
Všechno se mění příliš rychle.

Pořád ještě nekontrolovatelně brečím ve chvílich,
kdy dojde na to, že "nikdy nebudete úplně v pořádku".

Přestože se teď tolik snažím a tolik na sobě pracuju.

Otec mě odváží na nádraží,
podáváme si na rozloučení ruku,
a já panikařím natolik,
že si chvíli poté nedokážu vzpomenout,
co vlastně říkal.

I když vím, že to tentokrát bylo pozitivní.

Depersonalizace, výpadky paměti a panika.

A tak mluvím a paní doktorka říká: "Z toho mě úplně zamrazilo,"
a já říkám: "Eh...?", protože mi to přijde jako úplně běžná věc.

Jdeme s M. do sauny a vydržím tam asi tak pět minut,
protože mi ztížené dýchání až příliš připomíná úzkostné záchvaty.

Tradiční oběd, při kterém mám poprvé po x letech konečně pocit,
že k sobě nutně nemusíme patřit.

Je přesně rok po tom, co se všechno seběhlo tak rychle a intenzivně,
a všechno mi tě tu připomíná,
a tak ti dávám signály,
a ty mi opravdu píšeš,
a co bude dál...

Další ne

3. února 2017 v 16:51 | lovitka
//A jenom pozdě v noci mě napadá,
jestli bych se opravdu cítila volná,
a přestala bych si připadat jako neschopná hromada sraček,
i když bych musela opustit všechno to, co dělám ráda.

A tak si beru další částečný úvazek.

Samozřejmě, že ne v oboru, protože to už by mě zabilo.
Samozřejmě, že ne přes den, protože to už není kam vecpat.

Ale hýbu se. Nestojím na místě, kde mi není dobře.
Připadám si zase o něco silnější.

Měsíc intenzivní přípravy na další z tradičních rozhovorů s rodiči.
"Tvoje priorita je studium a o všechno ostatní se postaráme."

Ne.
Se vším, co je s tím spojené, už prostě ne.

Taky už vím, že moje neschopnost odpočívat absolutně nesouvisí s nedostatkem času.
Protože když ležím celý den v posteli, není to proto, abych načerpala nové síly.
Je to čistě proto, že nemám dostatek motivace vstát.
A nové síly nepřichází.

Víkendové deprese.

Bude líp.

Co děláš se svým životem, co děláš se svým životem...???

25. ledna 2017 v 20:22 | lovitka
Cestou na přednášku o partnerském násilí jsem zabloudila do pánského klubu.
Na svou vlastní přednášku o partnerském násilí.

Pán se světlem v očích.
Automaticky a bezmyšlenkovitě lidem důvěřuji
a vnímám to jako svou nejmilejší vlastnost.

"Rok jsem žil na ulici."
"Jak jste se z toho dostal ven?"
"Člověk si musí odpustit a začít mít sám sebe rád.
Všechno ostatní přijde potom."

Dlouhá cesta.

Nasírají mne sexistické reklamy.
Nasírají mne zavádějící filmové reprezentace duševních poruch.
Do tří do rána koukám na videa o disociativní poruše osobnosti.
Zapojuji se do projektu destigmatizace.
Usmívám se a přeji hodně sil.

"Každý bojujeme své vlastní bitvy."

Děsí mne, že většina lidí do svého běžného uvažování
absolutně nezahrnuje etické, ekologické a sociální dimenze.

Hledám cesty k integrování self.
Zase pochybuji o tom, že well-being je něco jiného než vymyšlený ideál.
Přeci už mi není zle, ne?
Is this all there is?
Je subdepresivita normální stav i při absenci problému?

M. tvrdí, že ano, že člověku přeci nemůže být pořád dobře.
Ale M. je ve svých sračkách taky zahrabaná až po uši.

Jedu domů hlavně proto, abych mohla hrát the Sims.

Staré dobré pravidlo n. 1 - nemluvit se svým otcem o věcech, které mne baví.
Schválně, jestli se někdy poučím.

Snažím se vypadat motivovaně,
ale ve skutečnosti jsem jenom uzlíček sebe-pochybností.

//pozdě v noci

19. ledna 2017 v 3:12 | lovitka
Rozplétám zamotané.
Střípky mikroagrese.

Jak moc zábavné může být fotit si bezmoc?
Protože "pak se budeš chtít podívat, jak směšně vypadáš."

Kolikrát může člověk od svých rodičů slyšet,
že je tak blbej, že nemůže být jejich dítě?

A kam až je potřeba zajít,
aby ho a jeho pocity začali brát vážně?

(Daleko.)

A jako vždy to ventiluji na úplně špatných místech.

Zbožné přání finanční nezávislosti, kterou už řeším milion let,
aniž by mě napadlo, že o ni samotnou nikdy nešlo.

Dobrovolné, ale přínosné praxe v oboru,
nebo placené místo mimo a výdej energie bez budoucnosti?

//A jenom pozdě v noci mě napadá,
jestli bych se opravdu cítila volná,
a přestala bych si připadat jako neschopná hromada sraček,
i když bych musela opustit všechno to, co dělám ráda.

Ne.

4. ledna 2017 v 21:57 | lovitka
"Moc tě miluju."
"Já tebe víc."
"Jo, to asi jo."
"Ty jsi fakt píča."

Vítejte v mém světě.

Píšu článek místo toho, abych psala práci,
kterou mám do půlnoci odevzdat.

Vyjasnění rolí.

Abych mohla někomu pomoct,
potřebuju vědět, že je to možné.

It's ok to miss people you no longer want in your life.

Ale není ok si je tam pořád zpátky tahat.

A tak zavírám další dveře
a zbavuju se dalších rolí.

"Co vlastně chcete?"
Vždycky se mi líp hledalo, co vlastně nechci.

Začátek roku opět ve znamení zlatých hvězdiček za dílčí úspěchy.

Jako když jsem přestávala pít alkohol, jíst maso, řezat do sebe, jako když jsem nepsala a nevovala,
tisíckrát předtím,
a stejně mám pořád v hrudi pocit, že nemůžu zvládnout ani to, co už jsem zvládla.

Čas k odjezdu

29. prosince 2016 v 4:36 | lovitka
"Máš hrozně mělkej dech, občas tě ani není slyšet.
Byl bych asi radši, kdybych věděl, že tu jsi."

Všechno to, co bych si chtěla pamatovat.
Momenty, který nejdou popsat.

"Tak zase za rok."

Přes všechnu paniku se cítím dobře, protože mi začíná docházet,
že jsem schopna mít věci pod kontrolou tak, aby byly hezký.

Koukám se do zrcadla a musím to říkat nahlas, abych uvěřila.

Locus of control.
Self-efficacy.

"There are healthy ways to fill the emptiness."

//Věřím tomu skutečně, nebo je to jenom blud, který mne přivede k vyhoření?

Zajímavý je, že se mi udělalo špatně ještě před tím, než jsem vešla dovnitř.
Jako kdybych mohla vědět.

Nekontroluju telefon a usínám s kocourem v náručí.

Procházím se nočním městem a snažím se rozlišit, co je nové a co je staré.
Tmavě modrá a teen spirit.
Orientace na minulost.

Sedíme v autě na příjezdové cestě a brečíme obě dvě,
protože sometimes love is not enough.

A svět zkrátka není černobílý.
A některé problémy nemají jednoduché řešení.

Plánování

20. prosince 2016 v 18:55 | lovitka
Jsem výborný diagnostik poruch osobnosti.
Stabilita vs. intenzita.
Dokonalost vs. limity.
Dobro vs. zlo.

Integrovat dvě dějové linie.
Panický strach.
⁓⁓⁓
Jsem kompetentní k tomu mít situaci pod kontrolou.
Dva roky už mám situaci pod kontrolou.
Pojmenovávám a reflektuju a držím si prioritu,
kterou je mé psychické zdraví.

A chyby děláme všichni.

"Dokážete se dnes za něco pochválit?"

Potřeba a odhodlání.
⁓⁓⁓
Zavírám dveře.

101 cílů, opět po půl roce

11. prosince 2016 v 16:02 | lovitka
Mile pozitivní záležitost.

Pořád ještě jsem na ten projekt nezapomněla.
Pořád ještě je fajn připomínat si, co vlastně chci se svým životem dělat teď a tady a v praktické rovině.
I když už mám zase trochu jiné priority.
A nevyžívám se v tom jako prvních pár měsíců.
Zde odkaz na původní seznam cílů a celkový stav výzvy.

Let's do this.

Blue suede shoes

27. listopadu 2016 v 22:22 | lovitka
100 % vegan.
Let's do this.
Užívám si společné nákupy.
Užívám si společné vaření.
Posílám maily. Komunikuju. Chodím na kurzy.
Přebírám iniciativu.
Provázet děti na vědeckém dni?
Let's do this.
Užívám si práci.
Velká vánoční upcyklace.
Ručně pletený svetr od paní D.
Koncert pana R.
A svět je na chvíli v pořádku.
Dávám si jedno pivo, protože nemusím.
Po noci probrečené v objetí si dávám vinný střik
a ty říkáš: "Vždyť jsi opilá i bez toho!"
a pak tancujeme a mně je skvěle.
Roční smlouva na nájem?
Let's do this.
"Jé, tohle je moc pěkný."
"Tak nechceš si to koupit?"
"Nechci."
A já vážně nechci.
Velká vánoční minimalizace.
A stěhování se skvěle hodí.
Let's do this.

Pořád nechodím do školy,
pořád si zakazuju retrospekci,
pořád nevím, jestli to je o mně nebo to není o mně.

A lepší zítřky jsou důležité proto,
že poskytují zdroj naděje a motivace.
Tak.

FU

18. listopadu 2016 v 0:31 | lovitka
Nesnáším, když mi oblečení smrdí kouřem,
protože nemám čas ho prát.
Jsem frustrovaná z toho, že mi chybí věci, které nechci.
Jsem frustrovaná ze školy, která nenabízí to, co jsem čekala.
Nebo to možná jen neumím vidět.
Nebo na to nemám sílu.

Plním si čas praxí a stáží a dobrovolničením,
držím se svého malého místa v oboru,
a když říkám: "Asi se přestěhuju do práce,"
tak to myslím naprosto vážně,
protože se tam cítím přijímaná a schopná a užitečná
a DOBRÁ v tom, co dělám.

Taky jsem tak trochu zahnaná do kouta
a vlastně úplně nevím kde jinde bydlet,
kam jít a co dělat.

Snažím se o finanční samostatnost,
jenže to nikdo nechápe, nejméně moji rodiče,
a já nemůžu říct: "Nemám peníze,"
když je ve skutečnosti mám, ALE...

Nosím si do vany teplou vodu z varné konvice
a ze všeho nejvíc si přeju BÝT sama, ale NECÍTIT se tak.

Počítám slova a stránky a kapitoly
a jsem tak ve skluzu, že je to asi úplně v prdeli,
protože se mi to nechce dohánět.

Všechno je najednou tak moc otevřené
a já vlastně úplně nevím, co chci.

Občas mám pocit, že by mi stačilo jenom to,
kdyby někdo POCHOPIL, jak hrozně moc trpím.
Jenže trpíme všichni.
Izolovaně.

Asi tak jako když ti napíšu,
jestli je možné, že jsem pořád ještě v prdeli z toho,
co bylo před rokem,
a ty mi odpovíš, že:
"Asi jo?"

Ok.

Be good

11. listopadu 2016 v 18:26 | lovitka
Obrovské déja vu.
//Skoro, jako bychom snad Bohu nebyli ukradení.//
Jenomže tentokrát jsme.

Optimismus je prokázaně kognitivní chyba.
Nejreálněji vidí svět subdepresivní pacienti.
Iluze potřebná k životu.
Bez schopnosti sebeklamu jste patologičtí a stagnující.

"Měli byste se sebou něco dělat."

Učím se dovolit si odplavit úzkosti.

Ne: "Vždyť je to iracionální, přece víš, že tě mají rádi,"
ale: "Dovol si cítit to, že tě mají rádi."

Ne: "Víš, že na sebe musíš dávat pozor a nepřetěžovat se,"
ale "Dovol si na chvíli si odpočinout."

Odevzdat se druhému člověku i jindy, než při sexu.

Jde to pomalu.

Nořím se do studia poruch attachmentu. Zas mě to baví.
Trávím čím dál tím více času s dětmi z SOS vesniček
a učím se vnímat všechna jejich specifika.

Now that you don't have to be perfect, you can be good.

Věřím v lepší zítřky.

A pak brečím schovaná pod peřinou frustrací z faktu,
jak velké množství lidí doopravdy oslovily Trumpovy projevy.

Mrtvej pták a záchranná síť

28. října 2016 v 12:53 | lovitka
Na neskutečném množství úrovní je naprosto absurdní a paradoxní,
že paní domácí vnímala mé odklizení mrtvého ptáka z terasy
skoro jako hrdinský čin, který je třeba obdivovat.

"Ty ještě k tomu vlastně ani nejíš maso!"
Jono, možná bys taky neměla, když nedokážeš snést pohled na mrtvý zvíře.

Jasně, koukat na nadouvající se bříško mi taky nedělá úplně dobře (evoluce, neasi).
A už to ani nevnímám tak esteticky, jako v baudelairovské pubertě.
Taky čím dál tím víc rozlišuju mezi mrtvým a neživým.

Třeba když jdu v noci domů prázdným podchodem
a rutinně se ptám sama sebe, jestli by mi vadilo, kdyby mě teď někdo zabil.
Byla jsem až překvapená, že vlastně kurva jo.
Neexistovat a umřít je totiž pořádnej rozdíl.

Jsem ráda, že K. odjel na víkend pryč, aby si odpočinul.
Můžu si řešit sračky bez toho, abych měla zmatek v tom, jestli ho náhodou někam nemanipuluju.
(Protože to dost pravděpodobně dělám...?)
Můžu si brečet ve vaně jak dlouho chci bez pocitu, že se v něm jenom snažím vyvolat lítost.

Jsem ráda, že jsem se s velkým přemáháním dostavila na sešlost v hospodě,
přestože jsem většinu času akorát pokyvovala hlavou a usmívala se
(a snažila se nevypadat jako úplná troska).
Ale jsem pořád součástí týmu.

A dneska se mi dokonce povedlo vstát.

Hluboce oceňuji, jakým způsobem funguje blogová záchranná síť.
Protože je pořád ještě těžké mluvit o problémech explixitně.
A připadám si blízko.

Damaged goods

27. října 2016 v 13:00 | lovitka
"Jú, tys přišel brzo."
"Zlato, je šest hodin ráno."
"Ah. Takže zase nespím...?"

Cool.

Tento týden jsem dokázala dojít pouze na jednu přednášku,
ze které si navíc vůbec nic nepamatuju.

High school all over again.

Vadilo by mi to mnohem méně,
kdybych nevěděla, že mi to mé tělo dělá naschvál.

Stejně jako veškeré tendence k sebepoškozování.

Protože k tomu, abych vyhledala pomoc,
přeci potřebuju mít důkaz,
že na to mám právo.

Post blue

25. října 2016 v 19:09 | lovitka
Zdá se mi o tom, že skáču z okna.
Pak už sama na sebe jenom tak koukám a cítím se dobře. Klidně.
A vždycky, když se trochu probudím, přehraju si to celé znova.
A pak do sebe škrábu a koušu, abych se vůbec dokázala probudit úplně.
V jedenáct ráno, když už jsem zaspala dvě přednášky.
Alespoň na tu fakt povinnou, aby mě nevyhodili z dream school.
Alespoň na směnu do práce, aby mě nevyhodili z dream job.
All I´ve ever wanted.
Protože jsem jeden z těch lidí, co "toho tolik zvládá".
A nemusím si objektivně připadat jako troska, když mluvím o svém životě.
Ale po skvělém večeru v kavárně si stejně představuji svou novou kolegyni,
jak bude zklamaná, až přijde na to, že ve skutečnosti stojím úplně za hovno.
"Vypadás unaveně."
"Jsem unavena životem."
A K. říká, že mě lidi přeci nepřestanou mít rádi, když zjistí, že jsem naprosto neschopná.
A zabírá to mnohem lépe, než kdyby se mi snažil vymlouvat má jádrová přesvědčení,
protože se ho alespoň nesnažím iracionálním a sebedestruktivním způsobem přesvědčit,
že mám prostě pravdu.
Taky si osvojuji koncept, že vztahy nefungují podle toho, kdo si co zaslouží.
Ale že se mnou někdo může být čistě proto, že chce.
A není to přes všechny chyby, ale i s nima.
"Každý jsme tak trochu zmrd."

"Omg, studuješ psychologii už druhý rok, mohla bys uznat, že prášky nejsou prohra."

A přese všechno pořád ještě funguju mnohem lépe, než kdysi.

Návraty

23. října 2016 v 16:29 | lovitka





Opět googlím presuicidální syndrom,
a možná, že je na čase přiznat si, že není v mých vlastních silách, aby bylo lépe..?
 
 

Reklama