Zápisky iracionální

I believe

5. ledna 2013 v 18:40 | lovitka
Pořídili jsme si ledničku, utěrku a houbičky na nádobí.
Začínáme žít jako kultivovaní lidé.
Konec bohémství, nastává stepfordská idylka.
Haha.

Jsem šťastna.
Vařím tousty a kafe, jím olivy z obří sklenice, piji víno a vodku s džusem, válím se nahá po posteli, diskutuji o závažných politických tématech, chodím spát v pět ráno a vstávám v pět odpoledne, za měsíc jsem se našrotila tři roky středoškolské látky a oficiálně se ze mne stal "spící pacient", ačkoliv noční můry stále neodchází. Domů se vracím pouze pokud já potřebuji barevnou tiskárnu a oni vyžehlit prádlo. Tím se urovnávají spory s matkou, spory s otcem zase mým narůstajícím zájmem o architekturu. Navštěvuje se mnou muzea, půjčuje mi knížky a zřejmě si přestává myslet, že jsem naprostý idiot.

Nesouhlasím s tisíckrát omílanou teorií doktorů, že útěk není řešením.
Útěk byl řešením vždycky.
Jenom předtím nebylo kam utéct.

Seriously.
Až skončí prázdniny, tak umřu.

O tom, jak bylo

1. ledna 2013 v 23:41 | lovitka


Osobně považuji rok 2012 průlomový.
Tak nějak se nesl v duchu stručného červnového rozhovoru:
"Kdybych ti před pár lety řekl, že se tohle stane, věřila bys mi?"
"To asi těžko."
O minulém Silvestru mi hráblo a bůhví proč jsem si přála zábavný a záživný rok plný zvratů.
Prosím, prosím, prosím, ať je ten příští naprosto obyčejný.
Oddychový.
Amen.

Chvíli před tím, než usneš

27. prosince 2012 v 17:17 | lovitka
Spi.
Spi.
Vzala jsem žiletku a začala jemně obkružovat předloktí své levé ruky.
Spirálově.
Od konečků prstů po loket.
Tlukot srdce.
Spi!
A pak jsem zase u něj.
Myslíš na něj poslední dobou nějak často, ne?
Na oba.
Kousek melodie.
Přiletěl.
Přísný výraz a obrovská bílá křídla, která složil pohybem typickým pro orly.
Půjdu do pekla.
Má oči příliš daleko od sebe.
Rozdupána bílými koňmi.
Vlaje jim hříva, vzpínají se, potichu řvou a mezi kopyty jim poletují kusy masa a prach.

Kdy přijde Pierrot?

O varné spirálce, sexu, uplynulých dnech a básních na ubrouscích

25. prosince 2012 v 1:08 | lovitka
Vydržela jsem celý večer ignorovat babičku tak, aby si nevšimla, že ji ignoruji.
Za odměnu jsem od rodičů dostala varnou spirálku a mohu si vařit kafe ve škole.
Finální konec spánku a detoxikace.
Ne, že by alespoň jedno pořádně začalo.
Haha.

Hrozně moc bych potřebovala napsat článek o sexu, ale nepřipadám si bezpečně.
Jsem frustrována.
Mám mezi kamarádkami slečny, které si zakrývají ústa a se zvonivým smíchem říkají: "Fuj!" a "To je ale nechutný."
Bezva.
Nymfomanka.
Zvrácená.
Oh god.
Je to pro hodného chlapa opravdu tak těžký úkol, zmlátit dívku, kterou miluje?

Pracuji na shrnutí celého uplynulého roku.
Procházím data v počítači, v diářích a ve všemožných sešitech.
A je mi zvláštně.
"Den, kdy jsem řekla pravdu."
"Den, kdy jsem kreténovi neřekla, že je kretén."
"Den, kdy se mi chtělo zvracet, žít, odstěhovat se a neumírat."
"Den, kdy jsem chtěla být sama v posteli, daleko od světa, a místo toho jsem trpěla stejně sama a stejně daleko, ale s maskou fungujícího člověka."
Opravdu jsem si tehdy udělala z diáře viteál.
.
.
.
Co myslíte, proč už nikdo nepíše milostné básně na rohy ubrousků?

Z královny chaosu na ataraxovou princeznu

21. prosince 2012 v 14:30 | lovitka
Zajímalo by mě, jakými jednotkami se měří štěstí.
A podle čeho lidé určují, kdo má na štěstí nárok a kdo ne.
Provinilost.
Rozkládám se.
Ještě je to dobré.
Zatím jsem obyčejný puberťák pod tlakem vlastní reality.
Zatím se nevrátily.
Už týden se mi nezdá o ničem jiném než o brutálních vraždách.
Není to děsivé.
Nejsou to noční můry.
Je to jen spousta krve.
I když se snažím, stále je to ve mně. Uvnitř.

Jíst, pít, spát. Detoxikovat.
Ne že bych se o něco takového nesnažila od dvanácti let.

Prší

9. prosince 2012 v 21:10 | lovitka
"Kdybych tě neměla, asi si tě budu muset vymyslet."
"Já kdybych tě neměla, asi bych vůbec nebyla schopna vymyslet něco takového."

"Jsi unavená?"
"Spíš vyčerpaná."

"Každá změna je náročná. I změna k lepšímu."

"Chceš čaj?"

"Ono to asi nějaký efekt má... vezmi si středověk, vždycky ti naordinovali pustit žilou."

"Zdálo se mi, žes dostala měsíčky a přes noc vykrvácela."

"Bu."
"To je asi ta nejlepší reakce, kterou jsem kdy slyšela."

"A neválela jsem se na zemi."
"To protože je zima."
"Ale stejně jsem šikovná."

"Jsi ideální."

Neprší, ale líbí se mi zvuk toho slova.
Nikdy nebudu sluníčková.
Melounový cukr a cukrová vata a lávová lampa a zkurvené Rakousko a chudák ryba, které teď nevyměním vodu.

X

3. prosince 2012 v 17:47 | lovitka
Chtěla bych dělat něco, co mne naplňuje.
Naplňuje mne přítomnost osob, se kterými jsem ráda.
Jenže to není činnost.
A nepřináší výsledky.

O tom, co se děje

29. listopadu 2012 v 16:29 | lovitka
Omylem sypu kočce do misky místo granulí sůl na mytí nádobí.
Chodím s dekadentním německy mluvícím fotbalistou, který neumí vyjadřovat emoce.
Vzrušuje mne čtení Mechanického pomeranče.
Došel nám čaj, a tak si neustále vařím pouze kafe.
Zajímalo by mne, jak dlouho člověk vydrží na kafi, toustech, kuskusu s olivami a čínských polévkách.
Hraji si s myšlenkou, že se opět začnu věnovat fireshow.
Spím v oblečení z předchozího dne a probouzím se se slovy: "Sráči."
Náš matikář byl dnes milý.
Již dlouho jsem se necítila tolik černobíle.
I všichni lidé v mém okolí jsou buď neskutečně dementní, nebo božsky nedosažitelní.

Konečně se učím na tužku přitlačit a nebát se použít třeba i barvy.
A motivační dopis.
Uch uch.

Hořkosladké

19. listopadu 2012 v 23:48 | lovitka
Modřiny a jizvy.
"Nebudu přeci litovat, že jsem se snažil vyřešit své problémy... i když špatně."

V hořkosladkém je vždy více sladké, to jen tu hořkost vnímáme intenzivněji.

Z mé někdejší velké lásky se vyklubal homosexuál.
Má antidepresivní rybička mne straší ve snech.
Nedivím se jí.
Odnaučuji se mluvit o všem.
Nikdy není dobré, když se navzájem zná příliš velká skupina lidí.
Na některých místech navíc nedostanu jinou odpověď než:
"Mlč, šoupej nohama a zvykej si."
"Už jsi vyžehlila prádlo?"
"Musíš zase začít chodit na psychoterapie!"
Haha.
Did you know you used to be my hero?

Jo.
A kdyby to nebylo poznat, toto je optimistický článek o mé produktivitě.
Učím se.
Poprve za svůj život se doopravdy vzdělávám.
O to více mne mrzí, že stále ještě musím tolik zbytečných hodin denně trávit ve škole.

Je smutné sledovat, jak se lidem mozek mění v růžové marshmallow.

14. listopadu 2012 v 19:49 | lovitka
Z prvního zážitku s touto infekcí (cca 2009) jsem se stále ještě nedostala.
Případy z posledních dob již přecházím celkem otupěle.

Chtěla jsem přijet na víkend.
Jako největší debil, aby se ona nemusela tu necelou stovku kilometrů obtěžovat. Pár dní před akcí mi přišlo omluvné: "Zůstávám u přítele."
Fajn. Nemusím už jezdit.

Celých deset minut, co jsme spolu hovořili, jsem neslyšela nic jiného, než: "Moje přítelkyně... Já a moje přítelkyně... To moje přítelkyně... S přítelkyní... Ne, nepůjdu vám na maturiťák, jsem teď hrozně dospělý a zkušený a navíc moje přítelkyně... Blah blah blah... Přítelkyně!"
Fajn. Nemusíme spolu už hovořit.

Jsem spokojena s tím, že seznam mých přátel obsahuje asi tak jednoho člověka.
Ale je smutné sledovat, jak se i seznam kamarádů neustále úží.
Zřejmě jsem elitářká bitch.
A zřejmě začnu být ještě větší, protože tohle mne už opravdu nebaví.


Ilustrační píseň a videoklip.
Ten alespoň končí rozumně.

"You´re right, actually. I am pretty troubled and I´m pretty confused... and I´m afraid. Really, really afraid."

11. listopadu 2012 v 14:20 | lovitka
Nakonec je úplně jedno, co otec říká.
To, že v něčem nejsem dobrá, neznamená, že v tom dobrá nebudu nikdy.

Škoda, že jsem se probudila tak pozdě.


See when I didn´t start
that was because of my fear
I had another idea
it almost brought me a tear
as I follow my dreams
realize all my dreams

O realitě, snech a podivném prostoru mezi nimi

5. listopadu 2012 v 23:51 | lovitka
Poslední dobou čím dál tím hůře rozeznávám realitu.
Během přednášky upadnu do mikrospánku a věřím, že mi ten člověk místo Alžírské války vykládá o růžových medvědech.
Přejedu psa. Pes se na zemi cuká a krvácí, mně je zle, v panickém záchvatu se snažím dovolat pomoc a najednou sedím v posteli s telefonem v ruce.
Nacházím své starší kresby poházené po pokoji, divím se, chci je uspořádat do desek a když desky vytáhnu ze skříně, vše je tak jako vždy.

Dnes se mi zdál sen o tom, co se děje, když spím.
Jak se hýbou předměty, jak se hýbu já, jak se objevují, hýbou a opět mizí duše lidí (zejména batolat), kteří tam ve skutečnosti vůbec nejsou.
Také se mi zdálo o tom, co se mi zrovna zdá.
O požárech, o pádu do bílého prázdna, o Petru Panovi.
Vše vyvrcholilo snovou scénou, ve které jsem se bála usnout.

A pak stojím uprostřed místnosti, držím si hlavu a sama sebe přesvědčuji, že se to všechno teď nemůže opakovat.

Bylo to tu již dlouhou dobu, bobtnalo to a nabíhalo jako nádor, čím více to v sobě držela, tím více to v ní hnilo a snažilo se prodrat si cestu na povrch. Ven. Dostat se ven!

Není to o budoucnosti.
Vůbec to není o tom, zda jít, či nejít na vysokou školu.
Je to pouze o tom neprohrát v soutěži "Zdalipak moje dcera taky za něco stojí".

Pořádek v hlavě

31. října 2012 v 20:43 | lovitka
Rozhodla jsem se, že přestanu nenávidět školu.
Budu potřebovat obrovskou dávku sebezapření a autosugesce, ale ve výsledku by mi to mohlo ulehčit život.

Také jsem zahnala představu rybolovu a našla vhodnou vysokou školu.
Pravděpodobně pojedu do Ústí, protože na jejich webu se dá jako na jednom z mála vyznat.
I když to podle Ká v Ústí smrdí.
Budu muset vyslat na průzkum Ondřeje, který má zázračnou schopnost přiřazovat místům pachy.
Tvrdí, že Olomouc voní po sýru, Praha po moči a Liberec po horách.
Fascinující.

Už druhý den se věnuji intenzivnímu studiu francouzštiny a dějin výtvarného umění.
Potřebovala bych se s někým vsadit.
Sama mám vůli zakrnělou, ale jakmile chci někomu něco dokázat, podávám neuvěřitelné výkony.

Co se posledního rozhodnutí týče, nic měnit nebudu.
Na to je On příliš jedinečný a J. příliš často přispívá na fejsbůk.
Navíc je pěkné, že stále stačí pouze: "Včera to bylo divný." "To teda." a vše máme vyříkané.

Tak.

Seš malej ýmo a já jsem princezna

29. října 2012 v 16:12 | lovitka
Je mi na zvracení z lidí, kteří si jako úvodní fotku nastaví obrovský růžový nápis In love a základem jejich příspěvků jsou výrazy ňuníííííí, mitínek, nejňunínkovatější miláček a <333.
Na druhou stranu se takoví lidé alespoň nemusí prodírat seriálovým klišé: "Máš pouze strach si někoho připustit k tělu."
Samozřejmě, že mám strach.
Děsí mě to!

Děsivý je i fakt, že za chvíli začne listopad.
Vím, že nemám talent ani píli, jen nevím, zda to chci potvrdit oficiálně.

Nemám ráda, když mě někdo nutí přebírat zodpovědnost za má rozhodnutí.
Jako bych snad byla svépravná nebo co.

Mé svědomí je přetížené a brzy mu spadne systém.

Jsou chvíle dobře načasované a špatně načasované.
Tahle patří k těm horším.

A vsadím se, že jste ještě neviděli rajče s kloboučkem.

Smoking cigarettes and watching Captain Kangaroo

21. října 2012 v 22:19 | lovitka
Některé události se holt staly pouze v alternativní realitě.
To, že se nestaly v této realitě neznamená, že se nestaly vůbec.
Takže vám nemusí chybět, nemusíte o nich přemýšlet a nemusí vám působit nepříjemnosti.

Když stojíte na rozcestí a nemáte ani ponětí, kam která cesta vede, je úplně nesmyslné lámat si hlavu s tím, kterou si zvolíte.
A proč si připisovat další duše do seznamu lidí, které jsem zklamala, že.

Možná jsem nenáročná, ale je to velmi příjemné, moci v neděli říct: "Uvidíme se zítra."

Nikdy bych nevěřila, že i třídní akce mohou být tolik fajn.
Přestávám pít alkohol a začínám pít ve velkém Red Bull.
Přísahala bych, že mne pronásledovaly zombie listy.

"Asi bych tě nemohl stalkovat. Nebavilo by mě běhat desetkrát sem a tam po mostě."

Opilá stará loď a špatné kytky

17. října 2012 v 15:09 | lovitka
Pokud cítíte potřebu udělat něco, co zcela odporuje zdravému rozumu a všichni ve vašem okolí vás od tohoto činu zrazují, udělejte to.
Jinak to ve vás zůstane hnít a dočista se uvnitř rozložíte.
Samozřejmě, že je mi to líto.

Ale já jim přeci nic nezakazuji.
Nebýt náhody, ani bych o tom nevěděla.

A celou dobu jsem to byla já.
Žádná nemoc, žádné pomatení smyslů, pouze já ve své nejčistší (nebo nejšpinavější?) podobě.

Občas si přeji začít kouřit jen proto, abych mohla špičky cigaret elegantně típat o své levé zápěstí.
Všechno je krásné a smutné.
Ale spím. Docela lehce, abych se občas mohla samovolně probudit, letmo políbit ležícího vedle mne a opět usnout. Bez převalování, sedání, přeskakování na druhou stranu postele, věčného upravování polštáře a peřiny, vzdychání, vytí a únavy.
Je to hrozně fajn pocit, nechtít umřít.
A miluji, jak se na všech fotkách tváří otráveně.

Seznam pro horší časy

13. října 2012 v 17:13 | lovitka
Poslední dobou mne těší:

• Fernando, který chodí po školní budově s červeným boa.
• Fakt, že již mám natolik dlouhé vlasy, abych je svázala do culíku á la Juno.
• Koupě růžové, třpytkované lávové lampy.
• Návštěvy velkoobchodů s nábytkem a válení se v nabízených postelích.
• Legandary Duff Beer.
• Má historicky první účast ve volebním procesu.
• "I like you so much better when you´re naked."
• Chaos.
• Ještě větší chaos.


Cornered the boy kicked out at the world

7. října 2012 v 13:47 | lovitka
"Nikdo jiný by s ním nevydržel."
"Princezničko, jsi nejproblematičtější holka, kterou jsem kdy měl."
A krev není dobrá.
Krev není nikdy dobrá.
Zvlášť když je na týdenním pořádku a následuje po ní hysterický výlev s jednoduchým sdělením: "Něco se mnou není v pořádku, nevím co, nevím proč a nevím, co s tím mám dělat."
Jo.
Zabrala jsem mu osobní prostor svým zubním kartáčkem a v podnapilém stavu uklízela obsah jeho žaludku.
Level up.
"Don´t you hear me when I say I´m lonely?"
Ono je vlastně vše v pořádku, kromě neustálého vtíravého pocitu, že v pořádku není vůbec nic.
Přála bych si to vše svést na zkurvené Rakousko.

Když mám mít splněno 75% docházky, kde potom vezmu čas na to, abych ležela v posteli, koukala do stropu a předstírala, že jsem už po smrti?
A pokud přijdu o víkendové úniky, co dalšího mi zbyde?



The world kicked back a lot fucking harder.

Idiotsky zpracovaný idiotský článek s idiotským tématem

3. října 2012 v 23:28 | lovitka
TO DO LIST:
• Neudělat maturitu.
• Nedostat se na žádnou z vysokých škol.
• Upadnout do depresí.
• Odjet na Havaj a živit se rybolovem nebo prostitucí (možné obojí najednou).

I kdybych díky božímu zásahu prošla skrze talentovky, opravdu nemám nejmenší ponětí, které významné dílo stvořil Mistr Litoměřický a kdo je autorem filmu Křižník Potěmkin.

Ani nevím, zda při čekání v dopravní zácpě dochází k deprivaci, habituaci nebo frustraci. Natož abych si mohla odškrtnout seznam šedesáti doporučených knížek.

Nejhorší na tom všem je pocit, že jsem studiem gymnázia ztratila čtyři roky svého života, veškerou motivaci a chuť do vzdělávání se (a do života vůbec). Žádné znalosti jsem zde nenabyla, naopak jich spousta leží pod vrstvou prachu, stejně jako selský rozum, logické myšlení a schopnost soustředit se.

Jsem idiot.

"Uděláme si tousty a pohřební atmosféru."

30. září 2012 v 13:25 | lovitka
Zamilovala jsem si tradici přihodit na konci nákupu k nezbytně nutným potravinám jednu random položku.
Pohřební svíčky zatím vedou.
Příště k nim přidáme i věnec.


"Už ten Red Bull nepij."
 
 

Reklama