Zápisky iracionální

Karamelový popkorn

24. června 2011 v 0:22 | lovitka
• Umístění portrétu Karla Havlíčka Borovského vedle dveří na dámské záchody je geniální.
• Brian Molko je neuvěřitelně sexy.
• Nejhezčí barva pro jídelní židle je modrá.
• Žaludovci jsou definitivně nejodpornější zvířata ever.
• Začínám se nepříjemně poangličtinovávat. Jak říct česky, že někdo "sucks"?
• Ona si opravdu myslí, že si je přidám do přátel poté, co označí Pokemony za kýč, který nabádá děti k násilí.
• Mrzí mě, že se s některými nestihnu rozloučit. Neuvěřitelně moc.
• Stejně mu ty boty na vysokém podpatku slušely.

A vůbec na vás nikdo nekouká divně, když si kupujete sto osmdesát intimek.

24. června 2011 v 0:07 | lovitka
Huf.
Musím někomu dát své facebook heslo, aby po mé smrti postoval tajemné vzkazy ze záhrobí.
To až mě sežerou komáři, varani, nebo kanibalové.
J. zjistí, že jsem neschopná a úplně blbá, prodá mě majiteli ropné společnosti a odletí zpátky sám.
Až mě zadupou sloni.
A pokoušou žraloci.
A spláchnu se do suchého záchodu.
A ztratím gumovou kachničku.
A dostanu onu nemoc, při které tak bolí hlava, že si ji sami rozmlátíte o zeď.
A pak tu, kde musíte pít denně deset litrů vody.
A pak se napiju vody nebalené a... už nevím, třeba přijdou lidožravé veverky.

Těším se.
Na celé dva a půl měsíce.
Hrozně, hrozně, hrozně moc!
--> .,•*•,. <--

Kapitáne Hooku - chcípněte, prosím.

21. června 2011 v 20:11 | lovitka
Hromadí se mi věci, které potřebuji vykřičet do světa.
Nemám odvahu řešit je naživo, ani chuť cpát je na facebook.

"Nehýbe se loď, ale vesmír okolo."
Jako malá jsem odolávala pokušení dávat lidem kolem pěstí do břicha, abych se přesvědčila, jestli také cítí. Zda mají též emoce a vnímají svět kolem. Nebo jestli jsou jen iluze a já žiju hýčkaná v daleké budoucnosti, právě teď připoutaná na křesle s brýlemi umělé reality.
Naštěstí mě vždy napadlo, že bych nic nezjistila, páč by byli naprogramováni i na předvedení bolesti.
A navíc, v realitě pro mě vytvořené by hrála hudba v pozadí.
*nyan nyan nyan nyan nyan nyan nyan nyan nyan...*

Šla jsem prázdnou, šedivě namodralou nemocniční chodbou, bylo sedm hodin ráno a klapaly mi boty.
Musela jsem jí projít třikrát, abych se toho pocitu nabažila.

Záleží mi na mých kamarádech.
Můžou mi říkat Captain Hook do skonání časů, stejně si nepřeji nic jiného, než aby se našli.
Často se představuji jejich svatbu, na které mají po boku milou hodnou ženušku, na kterou se můžou správně usmívat. Bez všeho toho usazeného bahna, ve kterém se plácáme.

Občas se až divím, co ze mě vyrostlo.
Nicméně pořád dokáži spadnout ze schodů třikrát za sebou během půl hodiny.
To je úspěch.
Nebo ne?

*I’ve had better days but i don’t care*

24. května 2011 v 16:11 | lovitka


BWAAAAH!

"Sorry, I am the worst cook ever" "Yea"

4. dubna 2011 v 17:21 | lovitka
Výměnní studenti jsou vtipní.
Vstávám ráno dříve, aby mohla Žánlukovi připravit svačinku a on na oplátku beze slova jí mé úděsné výtvory. I když, on beze slova dělá vše. Většina našich konverzací končí na: "Sorry, I did´n understand you", ovšem musím uznat, že tuto větu pronáší s dokonalým přízvukem. Ach. Vždy si vzpomenu na Fish Called Wanda.

Někteří jsou moc roztomilí, někteří jsou sakra hezcí a někteří jsou trochu zhulení.
Většinou v kombinaci.
Můj není ani jedno, zato je velmi sympatický.
Bohužel i to mu je k ničemu, páč neumí anglicky.
"So... what do you wanna do now?"
"Yes"
Smích :D

První hodina odbila a lampa ještě svítila...

2. dubna 2011 v 1:14 | lovitka
... a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela.

Zajímavé. Nikdy mě nenapadlo, že Krvavé Koleno by mohlo mít nějakou spojitost s Kyticí.
Co už. Múzy se nocí toulají a hledají světélko ve tmě. Nebo taky na konci tunelu.
Příště se na vodovky opravdu vykašlu - rozpíjí se to, nekryje se to, dlouho se to míchá a nikdy to neudělá stejný odstín. Navíc bych potřebovala být naštvaná, abych se nebála tvrdých tahů a sytých barev.
Jsem lama.
Nechápu, proč všechny děti ve školce nutí malovat zrovna tímhle ďáblovým nástrojem :D

Work in progress. A to nalevo je můj mobil a jsem na něj hrdá! Chá!

• Také vás v noci navštěvují Múzy?
• Nebo jste to vy, kdo se toulá?
• A co na to Jan Tleskač?

Lovely one

28. března 2011 v 21:18
Je hezké, když se z vašeho jména snaží udělat zdrobnělinu cizinec.
Lenkinka či Lenkouška zní úžasně.

Navigátor ze mě zřejmě nebude

26. března 2011 v 20:42 | Lovitka
"A teď zahneš... hmmm, zahneš..."
"Kam?"
"Já nevím! Někam jeď!"

"Tak kolikrát musím obkroužit ten kruhovej objezd, než se rozhodneš?"

Smích.
Dostala jsem nepřekonatelnou chuť na sušenky, takže jsme museli vyrazit nakoupit sušenky.
A mimochodem, mám užasného přítele, který umí úžasně zaparkovat. I když mi zakázal chlubit se tím na facebooku.
"Chcíplo ti to."
...

Můžu mít jakkoli velké výčitky svědomí ohledně mužských myšlenkových pochodů, stačí se vydat do nákupního centra a je ze mě dokonalá Stepfordská panička.
Oblečení, doplňky, jídlo, nádobí, whatever. Dnes jsem si domů přinesla tabletky na posílení imunity, prášky proti bolení v krku a bylinkový čaj.
Trochu mě to děsí. O to více s faktem, že ten čaj byl pytlíkový.

Pod tlakem vnějších vlivů pomalu měním svůj životní styl.
"Live fast" je fajn, dokud nepříjde "Die young"
V. měla pravdu (haha, miluji lidi, kteří mají vždy pravdu) a má fyzická schránka mě začíná nakopávat.
Několika denní migrény, permanentní únava a příznaky chřipky. Jo, rýmička. A za tou si stojím dokud mě nedostanete do nákupního centra.
Chodím brzy spát.
Poprve od svých dvanácti let chodím brzy spát.
Žádné psaní seminární práce přes jednu noc, žádné hraní počítačových her do dvou ráno, ani telefonáty do čtyř.
Omezila jsem dobu strávenou na počítači a nahradila jí dobou proleženou v posteli s malým přehrávačem a spoustou DVD s How I Met Your Mother.
Není tam Richmond, ale je to fajn.
Mají tam ananas.


Chá!

"A vůbec, miluji tě."
"Fajn. Můžu sníst všechny sušenky?"

Huuu, I am an owl!

17. března 2011 v 15:51
"Má fyzická schránka přestává akceptovat můj životní styl."
"Kdybych já byla tvá fyzická schránka, tak tě nakopu do zadku. A že by to vypadalo hodně záživně."


I tak to jde.

14. března 2011 v 0:33 | lovitka
"Jak se, sakra, ty dveře otevírají?" zeptala se mírně zoufalým tónem a trochu s nimi zalomcovala.
"Ne, počkej!"
Pozdě. Skleněná deska se již ani nepohnula. Zaraženým pohledem se od ní obrátila ke svému společníkovi a hned zase zpět. Ještě několikrát.

"Znamená to, že v té sprše zůstaneme až do rána?"

Ááá, mon chameau! Tu parles?

7. března 2011 v 19:27 | lovitka
Je hezké si jednou za čas uvědomit, že počasí na vás může mít i pozitivní vliv.
Je krásné se ráno probudit a zjistit, že je jaro.
Ach.
Škoda, že zrovna u pondělního rána se stalo tradicí oznámit prvnímu náhodnému kolemjdoucímu: "Tenhle týden bude kryptofašisticky kreténskej".

(Sakra, teď mě mrzí to oranžové pozadí xD)

Zvířátka v Zoo Tycoonu jsou neskutečně dementní.
Když jste před hladového simíka postavili jídlo, najedl se. Když postavíte jídlo před hladového Boba, dále si hraje na podviživenou chudinku. Pozéři.

Pila jsem Coca-colu, a to tak, že dobrovolně, z čiré zvědavosti a snahy nezarmoutit milého čínského dědečka, který mi ji podal. Byla přeslazená a lepivá a sežere mi játra.

A opět jsem potkala Jeho stín. Zajímavé, na člověka si několik let nevzpomenete a najednou je všude. Zničehonic. Na každém kroku máte pocit, že jste kouktem oka zahlédli jeho siluetu, viděli povlávat jeho vlasy, slyšeli jeho smích.
Jednou ho potkám doopravdy, jinak mi Podvědomí nedá pokoj.

S faktem, že zápas proti vlastnímu Podvědomí nemám šanci vyhrát, se pomalou a strastiplnou cestou smiřuji. Odmítám ho uznat obzvláště kvůli větě: "Já ti to říkal".
Poslední vítězství mu dokazuje zápis v černém notýsku:

Nesnaž se v kung-fu zápase
porazit býka.
Stejně odjede tramvají,
žalem neschopný zamávat.
Huh.
Kdo nemá zvláštní sny, ať hodí kamenem.

"Slečno, vy jste neskutečně extrovertní člověk. Ale to si vážně myslíte, že ostatní nevidí, jak moc toho skrýváte?"

Nadechni se, už jsi velká Lenka.

1. března 2011 v 19:01 | lovitka
Chá, vidíte to?
Vidíte to?
Comeback, voe! :D

Za chvíli budu plnohodnotná dospělá slečna a já se místo pohledů vpřed vracím na stará známá místa.
Poprvé za čtyři roky měním veselou oranžovou na uklidňující modrou. Známka dospělosti, hehe.
Mám to tu ráda :)

Musím promazat přátele. "Blog nenalezen". Smutné.
Musím změnit názvy rubrik.
Musím někam ukrýt staré články.
Změnilo se toho tolik a ve skutečnosti vlastně vůbec nic.
Stále jsem ještě tento svět tak nějak nepobrala.
Musím přijít na to, jak změnit avatary u komentářů.
Mám spousty plánů a cítím se tu fajn :)

Vlastně jsem se rozhodla vrátit před dvěma hodinami. Nevím proč. Asi osud.
Nebo premenstruační syndrom.
Whatever.

Kašlu na to.

1. března 2011 v 16:49 | Lovitka
Ať už začnu tisíckrát znovu, stejně vždy budu Lovitkou.
Jinak to totiž nejde.




Nostalgie.
Možná.
Možná něco víc :)
 
 

Reklama