Zápisky iracionální

Energie

3. října 2016 v 17:08 | lovitka
Je až neskutečné, že po více než pěti letech
střídavého a konstantního padání do sraček
jsme se opět sešly za situace,
kdy bylo najednou všechno v pořádku.

Unicorn magic.

Svět v pohybu.

Opět cítit všechny ty pozitivní emoce,
kterých jsem tak dlouho nebyla schopna,
a kvůli kterým jsem se tak dlouho nenáviděla,
protože bych je přece měla cítit.

A možná to byla jenom náhodná konstelace.

A určitě to nebyla definitivní konstelace.

Ale přesně tohle chci zažít se všemi lidmi, které mám ráda.

m

29. září 2016 v 23:14 | lovitka
Kruh dobrých skutků u stolečku v bufetu.

Lidé prý vnímají svůj život pomocí různých žánrů.
Můj je absurdní groteska.

I evoluční psychologie mne neustále utvrzuje v tom,
že lidský život je jeden velký vtip.

"Dělám ve tvé přítomnosti vůbec něco jiného, než že brečím?"
"Jo, pár jiných aktivit si pamatuju."

Já už vlastně ani ne.

Co si vůbec myslím, že by se mohlo stát?

Pochybnosti o snech a plánech.

Inhibice.
A jaké slovo je zaseknuté ve vašich myšlenkách?

Ze všeho největší strach mám z toho, že i všichni ostatní přijdou na to,
že jsem ve skutečnosti pouze prázdná skořápka.

Nikomu nic nedlužím.

Jak dobrý nápad je prostě přestat chodit mezi lidi...?

Jak se může člověk naučit mít rád sám sebe...?

Kam zmizelo... všechno?

Stuck forever

21. září 2016 v 23:29 | lovitka
Přála bych si jít darovat krev, abych si mohla nechat udělat tetování.
Označit období života, víme.
Přála bych si nebrat léky, abych mohla jít darovat krev.
Alespoň ty blbé čtyři týdny.
Přála bych si zjistit, že jsem tak unavená jenom kvůli depresi, ne kvůli anemii.
Přála bych si udělat něco užitečného, abych se necítila jako piece of shit.
Od existenčního vakua k altruismu.
A zase zpět.

Zasranej symbolismus.

Try real hard

15. září 2016 v 1:19 | lovitka
"Poslyš, ta slova... je to ústní smlouva. Je to slib. A já nejsem připravenej něco takovýho slibovat."
"Pokud je to slib, je to jenom slib, že se budeš fakt snažit. Neznamená to, že nemůžeš selhat."
"Ne?"
"Znáš mě vůbec? Tohle všechno zvládám jen proto, že vím, že kdykoliv můžu pryč."
"Můžeš prostě... pryč?"
"Jo. Vždycky mám jednu nohu ze dveří. Se vším. Obzvlášť s náma."
"Takže se na mě třeba zničehonic vykašleš?"
"Kdykoliv."
"Miluju tě."
- You're the worst


A možná, že je to tak se vším.

Promise to try real hard.

Já jsem, já jsem, já jsem

2. září 2016 v 19:40 | lovitka
Odvolávám, že Sylvia Plath je jako Chuck Palahniuk v sukni.
Je mnohem reálnější.

Dobrá zpráva je,
že když jsem pak stála v sedmém patře v otevřeném okně,
nakonec jsem chtěla jenom hrozně moc jet domů.

I přes ten surreálný okamžik úlevy,
kdy mi na vteřinu blesklo hlavou,
že teď možná opravdu umřu.

Promiň.

Zmatek

24. srpna 2016 v 23:37 | lovitka
Děsí mě, že mi zase začíná být všechno jedno.

Naprostá otupělost.

Děsí mě, že vím, že je to jen obranná reakce.
Děsí mě, že vím, co může přijít.

"Make me forget about the crippling terror of existence."

A taky

"Somewhere between crippling anxiety
and not giving any fucks about anything."

V klidu sedím a s úsměvem poslouchám o tom,
jak každému je přece občas tak trochu zle.

Že útěk? No a co?
Fuck you, je to poselední šance,
jak si zachovat alespoň trochu... mě samotné.

Děsí mě, že když překročím hranice,
nepůjde to vrátit zpátky.

Zbytečnost, neschopnost, výčitky.

*Občas mám pocit, že mám uvnitř sebe vesmír, který se neustále rozpíná.
Někdy si myslím, že už ho nedokážu zadržet a on každou chvíli exploduje.
A občas mám uvnitř sebe zase jenom prázdno.*

"A volala jsi psycholožce...?"

Ne mami, nevolala.
Nesjednala jsem si schůzku na očním ani u zubní hygienistky, nebyla jsem na krevních testech, nezapsala jsem si rozvrh, nekontaktovala jsem ani jednu organizaci, se kterou jsem na tom byla domluvená, a neozvala jsem se lidem, kterým jsem to slíbila. Dokonce jsem ani neodepsala svým kolegům z práce.

Ale pořád se mi občas povede vstát z postele.
YAY!

The very tired girl

15. srpna 2016 v 0:06 | lovitka
Protože
jak chceš pomáhat ostatním,
když nedokážeš dát do kupy ani sebe?

Staré zvyky. Staré představy. Staré možnosti.

Mluvit o tom, nebo nemluvit?

Zase vysílám tisíce signálů
a zase se neumím dívat do očí
a "asi to teď nechci řešit".

"Celej ten koncept je vlastně hrozně toxickej.
Nikdo tě nemůže opravit. Nikdo nemá takovou moc."

A já se snažím, fakt se snažím být nadšená
a podporující a přítomná a mít radost.
Jenže zase potřebuju moc prostoru.
Potřebuju, aby to chvíli bylo čistě o mně
a o tom, že se cítím jako shit.

Vzpomínám na neustálý příval udivených myšlenek,
které se motaly kolem faktu,
jak snadné je dělat věci, když nejste depresivní.

Lepší porušit zásady než paralyzující strach.
(Opravdu...?)

Taky bych moc ráda věděla,
co to má všechno znamenat.

"Fun fact: people with depression sometimes do not have a reason for a depressive episode."

Jak pak ale můžu cokoliv ve svém životě plánovat?

A vlastně, vždyť je to jedno

7. srpna 2016 v 23:12 | lovitka
"Viděl jsem kavárnu, která se jmenovala Schroderingova kočka.
Ale bál jsem se jít dovnitř, protože bych nevěděl,
jestli jsem živej, nebo mrtvej."

Jak je možné ze dne na den ztratit všechnu motivaci?

Nikdy nebudeš dobrá v tom, co chceš dělat.

A teď zrovna nemám prostor na to, abych se mohla dávat do kupy.

Kouzlo prostředí a staré zvyky,
a zase bojuju nejvíc s tím, abych si nic neudělala.

It just sucks.

Takhle unavená jsem byla naposledy na střední.

"Poprosím vás o XXL kafe."
"Víte, že je to do takhle velkýho kelímku?"
"Jojo."

Bylo slabý.

Pořád si myslím, že zvýšená potřeba spánku
nejvíc souvisí s potřebou neexistovat.

Čtu Nietzscheho a poslouchám u toho Avril Lavigne.
Zcela zřetelně cítím narušení síly.

Přemýšlím iracionálně a sobecky a nezodpovědně
a ne, nemám se za to ráda,
a ne, nebudu to řešit.
Protože bych se už takhle přece cítit neměla.

"I scare myself sometimes."

Jsem na sebe nasraná za to,
že vůbec řeším podobné sračky problémy.

Vybíjím si drama v internetové realitě,
abych se nemusela cítit uboze tváří v tvář reálným lidem.

A jenom čekám, až mi někdo napíše, jestli jsem v pohodě,
a já mu napíšu, že budu v pohodě,
protože pak se můžu cítit silně a nezávise
a tak jakože mám všechno pod kontrolou.

Pohrávám si s myšlenkou na anxiolytika,
ale pak bych se už vůbec pořádně neprobudila.

Je mi dobře, když nic nedělám.
V bezpečném království Pokemonů.

Vypnout realitu.

Ne na chvíli.
Úplně.

I když je to momentálně naprosto nežádoucí stav.
A tak nějak se na to nechci úplně vykašlat.
I když je to úplně přesně to, k čemu směřuju.

Křehkost motýlích křídel

3. srpna 2016 v 21:21 | lovitka


Ještě nějakou chvíli zpátky jsem věděla, co dělám se svým životem.

Abych zahnala myšlenky na sebevraždu
a potřebu odjet dobrovolničit do Afriky,
zírám na obrazy Cézanna,
protože to pomáhá,
přestože úplně nechápu jak.

Na chvíli vypnout realitu.

(21:21, něco si přej.)

Hvězdokupa M13

27. července 2016 v 22:56 | lovitka
Jako Daenerys.
Idealisticky se snažíš zanechat svět lepší,
než jak jsi ho našla,
a být při tom fabulously bisexual.
A taky občas nic necítiš, no.

Jako gingerbread man,
do kterého před upečením vykrojili
obrovské ozdobné kolečko.

"Proč mě máš rád, když jsem tak špatný člověk?"

A když máš peníze na to přemýšlet,
zda si nekoupit telefon jenom kvůli Pokemonům,
tak máš peníze i na to přispívat dobročinným organizacím.

Bruh.

Tisíce alternativních vesmírů.
Jenže co v nich vlastně hledám?
Chybí mi vždycky jen části celku.

Pořád na to ještě myslím, víš?
Protože jsem pořád ještě úplně pitomá.

A některé lidi mám kolem sebe asi jen proto,
aby mi připomínali,
jak moc napřesdržku je člověk,
který nemá své shits together.

Práce na onkologii,
návštěvy kostnice,
čtení Heideggera.

Pozorování hvězd.

"Co jsme my, budete i vy."

Rolling with the homies, hahaha.
Hahahahahaha.
Hm.


Proč si lidé věřící v dědičný hřích
vůbec pořizují děti?

Komorní

14. července 2016 v 21:48 | lovitka
"What the fuck is happening?"
"Somebody got fucked, somebody got killed, and I'm going to PE."
~ All Cheerleaders Die

Ani nevim.

Poprve v životě v pohodě s Bohem (bez Boha).

"How strange it is to be anything at all,"
a taky

"Be the best fucking human you can be."

Cílová linie.

"Nemáte index v pořádku."
"Ale jo, ve skutečnosti mám."
"Dobře, tak si ho přijďte vyzvednout."

Mé zakončování studia jako ultimátní důkaz toho,
že když jste na lidi dostatečně milí a dostatečně se usmíváte,
tak vám projde v podstatě cokoliv.

Viz také vyzvedávání dokumentů
s třináctiměsíčním zpožděním.

"Není to ironie, že se místo autentického bytí
musím učit o autentickém bytí?"

...

Chvíli jsem měla pocit,
že mě to taky celou zevnitř rozežírá.

A pak v práci vtipkovat o tom, že jsem celou noc nespala čistě proto,
že jsem nezopovědné pako.

Like a pro.
(Proud of myself)

A je mi vlastně dobře tam, kde jsem.

"Tak to se moc těším, jestli vás přístě uvidím v blonďaté paruce."

Maličkosti

19. června 2016 v 12:30 | lovitka
Motivace jako tendence jedince být aktivní výběrovým a organizovaným způsobem.

To, že sama dojdu do cykloservisu.
Protože za normálních okolností bych to prostě jen hodila na otce.

Taky dokážu sama zajít na pohotovost.
A dokonce si zjistit, kde v tomhle městě něco takového je.

A když příznám, že mi není dobře,
tak se zeptá, jestli se mnou má zůstat doma.
A pak zůstane.

Fakt, že přes to všechno se z nás stávají velmi blízcí přátelé.
A když mi ve dvě ráno voláš, že jsi asi zamilovanej,
tak ti to přeju.
Taky si to zasloužíš, víš?

To, že moje dítě z ničeho nepropadlo.
A že už trochu vím, jak na ni.
A příští rok se chce doučovat zase se mnou.

Seriózně začínám hledat informace o pěstounské péči.
V horizontu x let, samozřejmě.
Oh god.

Příští rok krizová intervence a znaková řeč.
"Snažíš se mi říct, že se chceš něco naučit jen tak?"

A vlastně jo.

Let it go

18. května 2016 v 21:52 | lovitka
"Si stejně myslím, že začínáš s roller derby jenom proto,
abys měla přijatelné vysvětlení pro všechny ty modřiny."

Noční reciprocita.

Taxikář vypíná taxametr pár kilometrů před cílem
a já mu dávám dýško.
Na konci je stav věcí stejný,
ale můžeme ze sebe mít dobrý pocit.

Nechci nad ničím přemýšlet,
nechci nic přehodnocovat,
nechci chvíli nic reflektovat.

Když jsem unavená, tak jsem sobecká.

Chybí mi jenom fantom
toho, co by ve skutečnosti byl hrozný průser.
Chybí mi všechno to, co nemá cenu,
všechno sebedestruktivní.

Já vím.

"Proč máš na nástěnce obrázek varlat?"
"To je hypofýza."

Sama sebou

23. dubna 2016 v 16:38 | lovitka
"Jasně, neznáme se ani dva měsíce,
ale co kdybychom se spolu sestěhovali?"
"Tak jo."

No, tak jo.

"Trávíme čas na místech, kde nechceme být,
s lidmi, se kterými nechceme být."

A já se zase těším jak malý děcko na to,
až mi nebude úplně jedno, v čem žiju,
až se mi zase bude chtít vařit a uklízet
a budu mít vlastní stůl,
a taky terasu,
kde se budeme moct zachumlat do deky a pít veganské kakao.
*nadšené zatleskání*

Vlastně to není až tak těžký, dělat životní rozhodnutí, což?

Jako na houpačce.

Už jsem málem zapomněla na to,
jak na píču to bylo ve chvílích,
když jsme oba nebyli plni sentimentu.

Nejvíc mě fascinuje,
že mě čím dál tím více opouští potřeba
být dokonalá.

A jsem neskutečně vděčná za to,
že se mi daří pěstovat takové vztahy,
kde není problém nejenom říct si o pomoc,
ale i poskytnout pomoc.

Oklepat se a jít dál.

O tom všechny ty terapie nakonec byly, ne?

A co když...?

19. dubna 2016 v 13:58 | lovitka
"If you don't like where you are, move. You are not a tree."
"Maybe I am a tree. I moved. Sometimes I miss my roots a lot."
...

*And maybe when you get back, I'll be off to find another way.*

Nadsvětelnou rychlostí spotřebovávám balíčky toaleťáku,
a ve všech je buď sperma, nebo slzy.

A je mi dobře,
je mi kurva dobře,
neslyšně artikuluju slova lásky a vděčnosti

A pak taky
"Jsem špatnej člověk a zasloužím si umřít."

Už se ani nesnažím sublimovat.
A pořád je mi dobře.



"Jsem úplně v píči, že jo?"

Problém rovnováhy

9. dubna 2016 v 20:40 | lovitka
Už odjeď, prosím.
"Uvědomuješ si vůbec, že jsem z toho pořád ještě v píči?"
Starý známý zvyk řešit všechno sexem.
Tak hlavně, že se tím všechno vždycky vyřeší.
"Taky mě to bolelo."
"Chtěla jsem jenom udělat tlustou čáru."
"To neříkej."
Bylo by to o tolik jednodušší,
kdybys mne nechal dál věřit tomu,
že jsi prostě jenom čůrák.

Staré známé sevření vnitřností
a chuť úplně všechno vyzvracet.

Pořád ještě koukám na svoje zápěstí
s pochybnýma představama.
A pořád ještě jezdím na sever.
A pořád ještě bydlím na místech, kde není doma.
Uklidit se někam do koutku.
Soustředit se na jiné věci.

Problém utíkání není v tom, že by nebylo účinné.
Problém utíkání je v tom, že ve vás stejně vždycky zůstanou věci,
od kterých utéct nejde.

Kolik toho můžu chtít,
když si nejsem jista,
kolik toho můžu dát?

Osobní chaos

28. března 2016 v 1:32 | lovitka
Tak trochu žiju tam a tak trochu žiju tady
Věci příliš absurdní na to, abych na ně mohla přiměřeně reagovat
A co bych taky asi tak mohla říct, žejo
Pořád je pro mě ještě těžký naučit se žít sama se sebou
Jako bychom na tom nebyly všechny stejně
Netrápit se věcma, který mi nenáleží rešit
Švédská teorie lásky, ale co naše rodinné modely?
Slavnostní obědy a nedělní výlety
Všechno v nejlepším pořádku
A přitom si v hlavě přehrávám situace, na které můžu myslet, až budu umírat
Japonec na autobusáku a slečna s pozvracenými šaty
A všichni ti, kteří jsou "v dobrým i ve zlým"
Ostatní vyfiltrovat
Sorry, whatever whatever
Moc dobře, že nepiju
Tenké hranice

Boží koncept svobodné vůle, možnosti volby, zpětné reflexe a odpuštění

A tak.

23. března 2016 v 22:26 | lovitka
"Znáš ten pocit, když děláš něco, co tě baví, a ještě jsi v tom dobrá?"
"Myslíš sex?"
"Myslela jsem svoji práci, ale oukej."

Takový to, když je po dni studia nejzásadnější nově nabitou informací fakt,
že není možné s někým spát ve stavu bez tíže.

"Při práci v romské komunitě taky musíte počítat s tím,
že se váš názor na problematiku trochu modifikuje
a dost možná se začnete se svým okolím dostávat do názorových střetů."
"Jsem feministka a vegan. A nechci střílet uprchlíky.
Myslím, že tohle zvládnu."

Minimum očekávání a maximum motivace.

"Proč se tváříš tak vyděšeně úplně na všechno, co řeknu?"
"Možná proto, že říkáš dost děsivý věci?"

"Spolubydlící mě budou nenávidět."
"Ale já tě budu milovat."

"Věřím ti, děláš teď hroznou spoustu věcí jinak a líp,
určitě to půjde i se vztahem."

The light behind your eyes

20. března 2016 v 13:28 | lovitka
Není nic jistějšího, než že mi řekneš krutou pravdu vždy,
když ji nechci a potřebuju slyšet.

Takže ti volám z noční procházky Brnem,
promrzlá, zmatená, neschopná poskládat slova do smysluplné věty,
a fakt se snažím nemít tajemství.

"Nejsi pro ně tak důležitá, jak si myslíš."

"Taky má věci, které si musí vyřešit sám."

A můžu jít dál.

People are allowed to leave you.
People are allowed to move on from you.
People are allowed to do whatever they want to better themselves and become the version of themselves they are trying so hard to love.

Ale to přece platí i pro tebe, že?

Netušíš, jak to všechno bolí.

Dívám se ti do očí s vědomím, že to neumím neposrat.
Děláme, že všechny moje jizvy lze přehlédnout.
Je to komické, jak lze ze všeho udělat vtipnou historku.

Malý ímou.

Nemáš ani tušení, jak moc fucked up jsem.
A já zase netuším, jestli to je dobře, nebo špatně.

"Taky to není všechno jenom o tobě."

Zima a promarněný touhy

13. března 2016 v 20:53 | lovitka
"Čekala jsem tě přesně před hodinou a půl."
"Nebuď naštvaná."
"Vážně...?"

"To víš, že jsme v práci stěhovali?"
"Ne, asi se to stalo až potom, cos se mnou přestal mluvit."

"No, a pak jsem hrozně moc začal srát na školu."
"Vim no, stejně jako na všechno ostatní."

"Celou tu hodinu čekám, že se mi omluvíš."
"Já se k tomu celou dobu snažím dopracovat, ale tyhle věci mi prostě nejdou."

"Fakt bych ti přál, aby ti to teď vyšlo. Zasloužila by sis to."

Emoční vyčerpání.

Zvláštní protnutí osudů.

Myslím, žes mne naučil, že nemůžu chtít zachránit všechny.

A že to nakonec přece jen nefunguje podle pravidla: "Kdybych se takhle nechoval, tak tě přestanu bavit."

Nejistota a komplikovanost.

"No, to je přesně ten typ rozdílu mezi normálním a patologickým vztahem."

Jistota a nekomplikovanost.

Komunikace.

Oh my.

Concept: You do not complete me.
You remind me that I'm whole.
 
 

Reklama