Zápisky iracionální

xyz

24. března 2015 v 0:43 | lovitka
Chci muže, který mne bude hladit po vlasech
a dodávat mi pocit, že jsem v bezpečí.

Je mi jedno, nakolik je ta představa spojena s mým otcem
a nakolik je to v tomhle kontextu zvrácené a děsivé.

Se s tím smiř.

A chci slečnu, která se ke mně nakloní pokaždé,
když bude potřebovat zapálit cigaretu.

A nebude pořád na sračky.

"Jsem zaslechl..."
"Ne, tak to určitě nebylo."
"Necháš mě to alespoň doříct?"
"Ne."

Jenom nechci všechen ten zbytek kolem.

"Přiznáváš to alespoň sobě?"

Ještě jsem se nerozhodla.

Idiot jsem.
Idiot.

Jo, dost možná to všechno řeším jenom proto,
abych nemusela řešit bakalářku.

Strhnout lešení

17. března 2015 v 0:01 | lovitka
"Jen mi slib, že kvůli tomu teď nezačneš pít."
"Neboj, neudělám kvůli tomu vůbec nic."

Nejlepší možný konec.

Jako tibetské mandaly.

"Jo, tahle kradená umělohmotná kytka bude ode dneška mojí životní jistotou.
A jmenuje se Timothy."

Takový to, když si v zájmu zachování bezpečí vezmete taxi
a cestou se dozvíte, co všechno by s vámi řidič chtěl dělat,
až vás odveze "až do postele".

Such fun, much safety.

Po letech přicházím na to,
že sympatizovat s Jokerem byl fakt krok vedle.

Zdálo se mi, že jsem se ocitla na vlastním pohřbu

9. března 2015 v 20:32 | lovitka
"Dneska se mi nechce hrát si na to, že jsem v bezpečí."

Jediný možný způsob, jak se zbavit neurózy,
je postavit se těm částem své osobnosti,
které jsou tak nepřijatelné a děsivé,
že je člověk automaticky a nevědomě vytěsňuje,
čímž vlastně dává vzniknout samotné neuróze.

Protože ačkoliv trpí a je zmítán neustálou úzkostí,
pořád je to to přijatelnější řešení.

Bludné kruhy.

Bludné kruhy jsou pořád posunem vpřed,
o několik kroků dál než nerozpletitelná, chaotická síť.

"Zbavím se jedné iluze, hned se tam natlačí druhá."

Neustálá cesta k sobě.
NIKDY klid.

Je mi kurva zle.

"Když ti někdo řekne, že v tomhle nejsi dobrá,
tak tě to nerozhodí, protože to už víš.
Víš, kdo jsi, jaké jsou tvé možnosti a jaké jsou tvé limity."

Takže děkuji otče za tvé zhodnocení,
opravdu jsem teď potřebovala slyšet,
že na akademické půdě nemám co pohledávat
a měla bych jít dělat šičku.

Jaké požehnané štěstí, že o své přehnané kritičnosti víš a snažíš se držet zpátky, že.

Přála bych si vystavět si reálné sebevědomí.
Sebeidentitu, která by neustále nekolísala mezi dvěma extrémy.

Vydržet.

Nenechat se strhnout do lákavé role oběti.

Fáze přerodu

3. března 2015 v 21:31 | lovitka
Ono to půjde, ono to půjde.

Učit se dělat rozhodnutí.

Bolestivé,
ale jenom na chvíli.

Učit se zastavovat zkázonosné situace již v počátku.
Učit se znát vlastní priority.

Je skvělé uvědomit si, že čistě subjektivní a na ego zaměřené názory jiných
už jsou pro mne mnohem méně důležité, než můj osobní vztah k sobě samé.

"Byla s tebou větší sranda."
Nasrat.

Upřímně se směju tomu, že mě někteří ani nepozdraví,
když z toho již nekoukají žádné výhody.

Přestat se démonizovat.

"Pamatuješ si na to, jak jsi slibovala, že budeš o věcech mluvit?"

Já vím, já vím.
Jenže s nehranou upřímností přichází důvěra.

Žádné: "Jsem naprosto transparentní, cause I don´t fucking care."

Učit se přijmout zranitelnost.

Jak je vůbec možné, že tak základní dovednosti
jsou tak neuvěřitelně náročné?

Horneyová podruhé

23. února 2015 v 23:13 | lovitka
"Třetím způsobem, jak si ulevit v úzkosti, je úzkost narkotizovat.
Může se to provádět vědomě a konkrétně třeba tím, že se člověk uchýlí k alkoholu a k drogám.
Avšak existuje mnoho způsobů, jak to udělat, aniž by souvislost byla zřejmá.
Jedním z nich je vrhnout se do společenských aktivit ze strachu ze samoty; tím se nijak nezmění situace, zda je tento strach jako takový rozpoznatelný, nebo se objevuje pouze jako vágní neklid.
Dalším způsobem, jak úzkost narkotizovat, je utopit ji v práci, což se pozná podle kompulzivní povahy práce a podle neklidu, jenž se objevuje o nedělích a svátcích. Stejnému účelu může sloužit nezměrná potřeba spánku, přestože spánek obvykle nepřináší příliš odpočinku. A konečně jako pojistný ventil, jehož prostřednictvím se uvolňuje nahromaděná úzkost, mohou sloužit sexuální aktivity."
- Neurotická osobnost naší doby

Jo, taky už jsem vyzkoušela úplně všechno.

Jenže: "Léčba symptomů neznamená léčbu neurózy."

Současná situace vlastně docela odpovídá předpovědi doktorů:
"Sice se nikdy nevyléčíte, ale tak během pěti let byste se s tím mohla naučit pracovat."

A budu schopna fungovat, možná velmi úspěšně.
A budu vypadat, jakože jsem v pořádku.
A když se budu hodně snažit, tak dokonce budu mít pocit, že jsem v pořádku.
A bude to krásné, neasi.

Stabilizovaná.

Jenže já už nechci cítit PRÁZDNO
pokaždé, když na chvíli zavřu knížku
a přestanu mluvit
a přestanu se zaměstnávat.

Nezaměřit se na symptomy, ale na hlubší jádro problému.
Problému, který je těžce identifikovatelný a pravděpodobně neřešitelný.
Takže mi zbývá zaměřit se na jeho ovládání. A na symptomy.
Fuck me.

Vůbec mi to nepřipadá beznadějné.

Zůstávat zaneprázděna.

Největší klišé s důrazem na sublimaci

21. února 2015 v 23:25 | lovitka
"Freud považoval sublimaci za sekundární proces,
zatímco Horenyová ji vnímala jako primární projev růstu bez překážek."


ZKUŠEBNÍ KONCEPT NO. 3:

• Mít sama sebe ráda.
• Dělat věci, které mne činí spokojenou.
• Absolutně neřešit jiné vztahy, než ten, který mám sama k sobě.
• Soustředit se.
• Naslouchat.
• Říkat ne.
• NIKDY nevnímat lidi jako nástroje nebo prostředky.
• Neustále rozlišovat mezi subjektivní a objektivní realitou.
• Zůstávat zaneprázdněna.
• Jakože fakt zůstávat zaneprázdněna.
• Ještě jednou zůstávat zaneprázdněna. Sublimovat. Pořád.
• Nevytvářet prázdný čas.
• Být občas pouze sama se sebou.
• Nadále nepít alkohol.
• Nadále omezovat konzumaci masa.
• Dodržovat pitný režim, sakrauž.


NIKDY NEBUDEŠ PŘIPRAVENA.
NEJSI PRODUKT, NEMÁŠ SVŮJ FINÁLNÍ STAV.


Opustíš-li mne, nezahynu.

Ale přišla bych o skvělej sex, to jako jo.
Stejně bych se měla odnaučit přeceňovat jeho roli v mém životě.
"Vždycky to bude hlavně o tom, že?"
Sakra.

• Nezabývat se hypotetickou budoucností.

Není to dobré řešení, ale lepší nemám.

V případě panického záchvatu iracionálně pokračujte v panickém záchvatu

8. února 2015 v 23:23 | lovitka
Protože NEJSEM
silná
samostatná
soběstačná

A NEMŮŽU
se s tím smířit
to potlačit
to změnit

Byla jsem si sama sebou tak jistá

Stará dobrá otázka existence rozdílu
mezi chci a potřebuji
a mezi chci a nechci

Přání zašeptaná do ticha
náhody
co kdyby a možná
chybí mi doteky
chybí mi rovnováha

A fakt nevím, proč se takhle cítím,
když to vůbec NEDÁVÁ SMYSL

Když tady prostě už VŮBEC NIC NEDÁVÁ SMYSL.

Co kdybych Ti řekla, že i tenhle nový koncept je celý špatně?

8. února 2015 v 1:52 | lovitka
Sis jakože myslela, že víš, co chceš.

Sto dvacet dní bez alkoholu jen proto, abys zjistila,
že to není ve chlastu, ale v Tobě.

Si pogratuluj.

"Teď sebevraždu spáchat nemůžu, by to vypadalo, že je to kvůli chlapovi.
Tak hluboko klesnout nehodlám."



Tak nic.
Jedeme dál.

Per aspera ad ASTRA

5. února 2015 v 2:15 | lovitka
Hahaha.
Úplně jsem vyšla ze cviku, už nedokážu udělat ani rovnou čáru.

What people think recovery looks like vs. what it really looks like:

Vlastně jsem to zase udělala jenom ze strachu.
A nepřemýšlela jsem, fakt ne.
Nebyla jsem to já, kdo byl vždycky opatrný až paranoidní?
Mám strach, co se stane, když na tobě začnu být příliš závislá
a mám strach, že na tobě už začínám být příliš závislá.
Protože vím, že to musí skončit, protože by to nikdy, nikdy, nikdy nemohlo fungovat.
Nemůžeš po mně chtít, abych si podobné věci uvědomovala.
A mám strach, co se stane v tu chvíli, kdy přestaneš být v mém životě.
Jestli sklouznu zpátky.
Tak to zjistíme, že.

A není to běžný strach.
Je to součást toho strachu,
že nejsem dostatečně kompetentní zvládnout život,
kvůli kterému potřebuji orgasmus a sebepoškozování,
abych ho utlumila.

Vítejte v začarovaném kruhu.

Neschopná poskytnout důvěru.

Všechno

29. ledna 2015 v 2:07 | lovitka
Já vím, že je to asi normální,
ale pořád si nemůžu zvyknout na ten pocit,
že se mi nechce umřít

Fuck all the time and fail all the exams

17. ledna 2015 v 20:33 | lovitka
"Občas si myslím, že mě jenom využíváš."
"Haha. Seš dneska nějakej vtipnej."

Nejvíc jako shit se cítím,
když si uvědomím,
že jsme ztraceni
úplně všichni.

Tváříme se nepřístupně
a říkáme věci jako: "Mám to pod kontrolou."

Mělo by to tak zůstat.

Žádné svlékání duší.
Falešná intimita.

Ocitnout se v noční můře někoho jiného.
Ne v centru dění, pěkně na okraji, v rohu,
kde se skrývá největěší strach.

Kafe, sex, spánek.
Permanentní wish list.

Malý únik od reality.

Přikládáš svému životu takovou váhu.
A pak, až umřeš, zbyde po tobě kotel harampádí,
který je lidem líto vyhodit.
A vůně ulpívající ve stěnách.

Když zašeptáš do ticha
přání -

Skoro jako bychom Bohu nebyli ukradení.
Skoro jako by všechno směřovalo ke šťastnému konci.

LOL

"Začínáš si pěstovat nebezpečný spasitelský komplex."

Nemám nejmenší šanci.
Nemám nejmenší chuť.

"Si podtrhnu jen to nejdůležitější," neasi.

Bordel v hlavě

11. ledna 2015 v 15:03 | lovitka
"Celý svět je dnes zaměřen na naivní devizu Jeremyho Benthama - co největší štěstí pro co největší počet lidí - a domnívá se, že slyší etickou a humanistickou hlubokomyslnost div ne na úrovni Kázání na hoře. Připadá nám to dnes jako kýžený cíl a hluboký morální problém. Až tam jsme tedy upadli! Ono na té tezi není nic špatného - pouze jen nemá s etikou a étosem a etickým rozměrem lidského vědomí a svědomí nic společného. Zase to je jen pragmatický postoj, kterým je možno omluvit i použití koncentráků a genocidy kvůli většímu prospěchu ostatních."
E. Bondy - Poznámky k dějinám filosofie

Mesiáš trpící v hospodě.

Nastav druhou tvář.
Je ale optimismus jenom blud?

"Představ si, že sem teď vejde slečna - minisukně, výstřih, těžké líčení, podpatky, značně opilá. A tak tu popíjí, tancuje, flirtuje, sedá si chlapům na klín, chová se vyzívavě. A pak ji někde přefikne na záchodech, přestože říká, že to nechce. Může si za to sama?"
"Jasně, že jo."
"A co by podle tebe tak měla dělat, aby se jí to nestalo?"
"Neprovokovat. Neoblíkat se jako děvka a nechovat se jako děvka."
"Fajn. A teď mi ještě jednou vysvětli, proč jeden z důvodů tvé nenávisti k islámu je ten, že nošením šátku potlačují ženská práva."


Jsem neustále naplňována úžasem
nad krásou a krutostí světa.



"Nechtěl jsem, aby se cítila lépe. Chtěl jsem, aby převzala zodpovědnost za to, zda se cítí lépe, a chtěl jsem, aby jí byl proces zlepšení co nejzřejmější."
I. Yalom - Láska a její kat

Modřiny a škrábance.
A popáleniny.

Občas si myslím, že je mi smutno.
Ale je to jen chiméra.

Koreema knows just what it is she does

29. prosince 2014 v 18:28 | lovitka
Je nesmírně důležité mít oblíbený podnik s oblíbeným barmanem,
kde se do rána tančí na stole a rozloučí se s vámi polibkem.

"To, že na něj máš crush, neznamená, že teď budeme chodit pořád jenom tam."
Haha.
Omyl.

Sedmdesát osm dní bez alkoholu.
Zamlčím dvě vosí hnízda.

"Si pak můžem zahrát nějakou hru."
"Hm. Ruskou ruletu třeba?"
Stay positive.

Projížďka v policejním autě.
Party hard s brusinkovým čajem.
Se budu o prázdninách učit.

"Taky jsem trpěl na deprese a dá se to zvládnout bez sebepoškozování."
Well, congratulations and go fuck yourself.

"Nejvíc sexy je, když si spolu píšeme a on dokáže používat
správně vyskloňované zájmeno já."

Ne, ne, ne.
Ne, lovitko, zase jsi to pochopila špatně.
Orgasmus není štěstí.
Ale když...

"Náhodou, je to romantický,
že se v půl jedné ráno sebereš a jedeš přes celé město
za tím, co chceš.
O co jde, to je vedlejší."

"Který démon tě poslal, abys mne svedla z cesty?"
"Eeeh... Cože?"

Not yours, never was.
Nejsem ničí posranej vánoční dárek.
Ani ničí žena.
A ne, my body is not a temple.
Děkuji za pochopení.

"Když jsem říkal, že jsi jiná, tak jsem nemyslel ty vlasy.
Jsi taková... vyrovnanější."

Yup.

Co kdybych Ti řekla, že celý ten koncept, který máš v hlavě, je špatně?

17. prosince 2014 v 0:42 | lovitka
Celé to "Co vlastně chceme?"
vnitřní boje
sebenenávist
alkohol
aby sis ospravedlnila potřeby,
které si přeci vůbec ospravedlňovat nemusíš
//Protože "špatné" věci nemůžeš dělat,
pokud nad sebou máš kontrolu, že//

Úmorná Baudelairovská snaha hledat krásu v hnusu,
aniž by Ti došlo,
že tam ten hnus
v první řadě
vůbec nemusí být

AROMANTIC

Celý život Ti vtloukali do hlavy,
že jediná vždy správná, Ta naplňující možnost existence
je soužití ve vážném vztahu

A Tys jim to žrala

A je to pořád nepřešlo,
přestože i jejich světy se hroutí jako domečky z karet
//Dokážeš si vůbec představit, že bys jim tohle vyložila?//

V pořádku a v nepořádku

Se pak nedivte, že to stálo lidské oběti
než jsem přišla na to,
že nejsem droid, kterého hledáte

//A já se omlouvám
opravdu
protože
Bože
To všechno bylo tak strašně špatně//

"Identita je neustále pokračující dynamický proces."

Ale v tomhle jednom okamžiku

Za několik desítek dní,
kdy jsem se cítila jako normální člověk
zdravý člověk
dokonce vděčný člověk
//WHAT THE FUCK?//

Už nikdy se nechci dostat do fáze Closer.

Bez mezer, bez rozmyslu, bez následků

4. prosince 2014 v 21:39 | lovitka
Navázat stará přátelství.
Není totiž jako my děti ze stanice Chuck.
There is no emotions, there is peace.
Rytíři jedi, naše zakonzervované dětství.
Říkáme, že se máme dobře,
ale myslíme tím, že jsme dočasně stabilizovaní.
"Nekopej do tohoto existencionálního dramatu."
Nejlepší panické záchvaty jsou ty ze strachu,
že se nikdy nezbavíte panických záchvatů.
Je vůbec možné si nepamatovat?
Jakkoliv to nerada přeceňuji, není to potřesení rukou, že.
"Co z toho má on?"
Jsem já snad on, abych řešila, zda mi to za to stojí?
Karty jsou vyloženy.
Sexismus a slut-shaming.
Neuctivá označení, blázen, blázinec...
Čtyřleté středoškolské peklo.
Uhnout, či neuhnout?
Svatby. Děti.
(Ne nutně v tomto pořadí.)
A přitom mám vždycky pocit,
jako by se zastavil čas.
Věčné mládí.
Chtěla bych, aby mi na kůži kreslil každý pátek.
(Ne každý den? Bože, ne, to bylo otravný.)
Velmi neskryté významy.
Narůstající strach z novoročního přání.

A to jako myslíš vážně, po tom všem...?

Není v životě nic tak důležitého, jako najít svůj oblíbený most

26. listopadu 2014 v 20:40 | lovitka
Tápat ve tmě po nočním stolku a zabořit prsty do přeplněného popelníku.
Nakreslit herní plán na krabici od pizzy.

Náš životní styl se začíná čím dál tím více podobat tomu Listerovu.

Došlo spodní prádlo?
Prostě ho otoč.

Došlo i to otočené?
Prostě jdi bez něj.

Kosti, maso, tekutiny.

Byla jsem učena kritické reflexi
a mám z toho akorát tak tisíce životních nejistot,
žádné pevné názory a podryté sebevědomí.

A novověká filosofie taky není nic jiného než jeden velký mindfuck.

Neexistence uzavřené a ukončené identity.
Jedinečné a zvláštní.

Viděla jsem člověka oblečeného v kutně zběsile tančit do rytmu Poker Face.
Vrcholný surrealismu nočního Liberce.

Jako když si jdete ulevit do křoví a najdete tam fakt divný obraz Slendermana držícího v náručí malé dítě.

"You can't be really over eighteen and be a runaway, or certainly in your twenties, because now you're in age, what are you running away from?"

Vždycky se něco najde.


Slibovaný most, aby to tu nebylo fádní, žejo.

"Víš co? Láska není slepá, je retardovaná."

10. listopadu 2014 v 21:38 | lovitka
Zdálo se mi, že mě na veřejných záchodcích pochcal starý japonský úředník.
Mám tuze bohatý vnitřní život.


"Protože nejsi schopna milovat lidi, pouze situace."


"Jsme vedeni očekáváním smyslu. Apriori vnímáme svou existenci jako smysluplnou..."
Uh, tak to jo.
Jakože fakt?
"...A pokud ne, je něco v nepořádku a zřejmě bychom měli vyhledat odbornou pomoc."
Uh, tak to jo.

Facka od reality.

Jsem zajatcem subjektivního vnímání.

Potřebuji tě hlavně proto, abys mne držel nohama na zemi.


Myslím, že nechci být dobrá ve své depresi.

Myslím, že už se nechci snažit o to,
aby byl můj život "přinejmenším tak zábavný jako masturbace."

Asi jsem pochopila, že svoboda je především zodpovědnost.
Asi dospívám, hahaha.
Hahahahaha.

Jsem zavalena podněty, informacemi, emocemi a nestíhám je ani pojmout, natož zpracovat.
Nemohu mluvit, protože nemám jasno v tom, co si myslím,
a přesto mám pocit, že si myslím o tolik více než kdy jindy.

Uh.

"Svobodný můž nenarušuje svůj klid pocity opovržení a rozhořčení.
Čeká mě ještě práce na zvládání vlastních emocí."
I. D. Yalom - Problém Spinoza

Říkejme tomu důležité maličkosti.

Kradené polibky a existenciální vakuum

6. října 2014 v 19:10 | lovitka
Zdálo se mi, že po mně Chuck Palahniuk chtěl, abych mu ukousla penis.
Přesně tohle můj sexuální život potřeboval.
A ne, nejsem jím posedlá.

Také se mi zdálo, že jsou dvě,
a ta první vidí a odsuzuje vše, co je tak přirozené pro druhou.

Prosím, proč mám pocit, že vlastně vůbec nejsem člověk, který jsem?

Lehké a chladné doteky vzadu na krku.
Konečně má vlastní spánková paralýza.

Prosím, proč mám pocit, že samotná existence je akt ponížení?




"Já si vždycky představuju, jak se ve mně mezi sebou navazujou všechny ty OH skupiny, a pokaždé mě to úplně dezorientuje."

Way to go, girl.

Lithium

28. září 2014 v 3:13 | lovitka
Jednoho podzimního večera se stalo, že jsem během horké koupele vysublimovala.
Mylím, že to bylo proto, že mne nic nedrželo pohromadě.
Na zemi po mně zbyla akorát hromádka špinavého spodního prádla.



"Jenže si zase připadám..."
"Jako děvka."
"Dík za doplnění."
Chtěla jsem říct dost mizerně.

Je třeba za jeden večer prožít několik měsíců.

"To, že jsi sama depresivní lůzr, ještě neznamená,
že musíš ostatním brát iluze a vrhat je do světa existenční krize."

Část mě by chtěla alibisticky kříčet, že všichni mají možnost odmítnout
a že já jsem na tom tehdy byla stejně
a nikoho jiného jsem nevinila.

Ale sakra jasně, že je mi to líto, jasně, že jsem byla příliš agresivní,
jasně, že bych se měla omluvit.
A ráda bych.

Ale taky je tu pár věcí, které jsi mi mohl říct, žejo.

Pokaždé, chvíli před tím, než se s křikem probudím,
se tam objeví, dívá se na mě a já vím, že mnou pohrdá.
"Zklamala jsi mě."



Topit se v dehtu, čekat na pomoc a upadnout do bezvědomí.

Nah

20. září 2014 v 12:59 | lovitka
Čím to, že všechny pozitivní masové zprávy jsou ploché, stupidní, obecné a naprosto bez vlivu,
zatímco ty negativní jsou cílené přímo na mě?


Nechci se stát tragickou postavou.
Mám dost toho, jak sama sebe zplošťuji a nechávám se pohltit.
Mám dost nejasností, neporozumění, mám dost agrese a mám dost kritiky.


Chci žít.

Chci vnímat vítr a vůni deště,
chci pochcat kostel,
chci spát pod mostem,
chci mít sex v pouťovém strašidelném hradě,
chci se dívat na lidi a vidět, že jsou krásní

a chci se snažit,
aby mi to nepřipadalo jako dětinské, hloupé a nesprávné.

Ještě alespoň chvíli.



Mám v sobě vesmír, který se neustále rozpíná,
a občas mám pocit, že už ho nezadržím
a každou chvílí exploduje.

 
 

Reklama