Zápisky iracionální

Toulky ve hvězdách, když teda jako chcete, aby to bylo romantický

21. srpna 2014 v 22:46 | lovitka
Vždycky mě překvapí, když zjistím,
že vlastně pořád nemám žádná trika s dlouhým rukávem.
Haha.

Je fajn mít živé sny.
Ale ptejte se ostatních na události, které nikdy neproběhly,
a budou vás mít za zmatenýho idiota.

"Udělejte si ve věcech pořádek,"
prohlásila úřednice za přepážkou, aniž by věděla, jak moudré rady pronáší.

Baby steps.
Snídaně, oběd, večeře, jít spát, když je tma.
Smrsknout svůj život do série jednoduchých příkazů.
Zní to tak snadně.

*Let's get lost.*

Krásné chvilky s knížkou pod mostem.
Vůně vzduchu po dešti.
Věčná nechuť.

Jsem naprosto nepřizpůsobena životu ve světě, kde lidé milují psy.



"Ujo byl se svým prostředím ve válečném stavu. Začal své prostředí pokládat za zlomyslné anebo strašně mizerně spravované. Odpovídal na to bojem, bojem jedinými zbraněmi, jež měl po ruce - pasivní rezistencí a otevřenými projevy opovržení."
Kurt Vonnegut - Sirény z Titanu


"Neber to tak vážně, holčičko."

11. srpna 2014 v 17:36 | lovitka
Nikdy jsem Ti to neřekla, protože jsem si připadala moc provinile,
ale vždycky jsem tajně doufala, že nakonec opravdu spácháš sebevraždu.

Protože pak by to snad nebylo tak těžké pro mě.

Vím, že když se budu opravdu hodně namáhat, tak mohu ovlivnit své chování.
Ale stále jsem nepřišla na to, jak změnit své myšlenky.

Děsí mě to.

"Teď, když tě nemám rád, tak mi nedělá problém tě škrtit."
"Teď, když spolu nechodíme, tak s tebou chci zase spát."

Vyřešeno.

"Tak dávejte bacha na to, jak přemýšlíte."

Mohla bych vyjít z pokoje,
obejmout ji a říct, že bude všechno dobrý.
Chtěla bych říct, že se snažím.

Stejně už nikdo neříká pravdu.

Předčítám poezii v nočním metru.
Líbám se s neznámým mužem jen proto, abych dokázala, že mi to nic nedává.
Spím a nejím.
A pak zase piju a nespím.


A přestaň si připadat jako oběť, když si za všechno můžeš sama.

Jenom já, depresivní a patetická

6. srpna 2014 v 8:30 | lovitka
Ve chvílích jako je tahle,
ráno, po spoustě body shotů a s hudbou Ludwiga Van,
chce každý už jen cítit trochu lidské sounáležitosti.
Kohokoliv, koho by jeho mizerný, nicotný život mohl zajímat.
A hrnek černého čaje k tomu.

Frustrovaní.
Provinění.
Zhnusení.

Prázdní
a plní nenávisti
k fiktivním postavám, které našly způsob, jak zaplnit NIC.

Trapné životní cíle.
Trapné šťastné páry.
Trapné pocity naplnění.

Klepat se zimou na balkoně,
zcela nepoeticky
a k tomu naprosto trapně
bez cigarety.

Ani tu zkaženost neumím pořádně.

Zavřená v kleci,
která jsem já.

"Já ti ale nemůžu odpouštět do nekonečna."

Však já už to sobě taky nedělám, že.

If you don´t mind

23. července 2014 v 14:17 | lovitka
"Už jsem ti říkal, že jsi krásná?"
"Je to možné, vzhledem k tomu, že se mě snažíš dostat do postele. Je to ale trochu prvoplánové."
"Stejně si myslím, že občas dokážeš být i milá."
"To je jako lichotka ještě horší."


"Takže tys teď chvíli nepila?"
"Jop."
"A cítíš se nějak líp?"
"Ani ne. Měla jsem nad sebou větší kontrolu,
ale nejsem si jista, jestli to bylo dobře, nebo špatně."


"Já jsem náhodou se svou mámou už dlouho žádný konflikt neměla."
"Je po smrti?"


"Jak to děláš, že z tebe vždycky odněkud teče krev?"


Nikdy bych nečekala, že se dostanu do situace,
kdy se přede mnou někdo zamkne v koupelně a uteče oknem.


"Víš, přátelé tu nejsou od toho, aby tě bavili."


V poslední tramvaji potkat sám sebe.
Zní to absurdně,
ale zase, kde jinde?


Z archivu:
"Ty jsi tak roztomile paranoidní."
"Protože já si uvědomuju, že mám co ztratit, víš?"


Z Vonneguta:
Mrtvá kočka měla na krku cedulku.
Stálo na ní: "Mňau."


Ze Skins:
"Oh, wow. Yeah, it´s like... Hazy days.
Lovely."


A pak se člověk stane karikaturou sama sebe.
Smrskne se do pár charakteristických vlastností
a seznamu vztahů.


Co už.



Celý život je o tom vybrat si správný soundtrack.

Every way you look at this you lose

1. července 2014 v 0:06 | lovitka
Fakt se mi nechce chodit ven,
protože si fakt nerada myju vlasy
a holím nohy.

Ale musím uznat, že ležet několik dní v posteli
a nedělat nic jiného, než hrát dementní facebookové hry
(z falešného účtu, samozřejmě, abych si nekazila reputaci),
mi k duševní rovnováze moc nepomáhá.

Ale fakt se mi nechce chodit ven.
Tím spíš, že vím, jak to dopadá.
Tím spíš, že vím, že budu zase pít.
A budu se nenávidět a bude mi ze sebe špatně a budu si připadat jako hromada hnoje a nebudu vědět, co se svým životem, protože mám strach s ním udělat cokoliv.



Když to, co chceš,
je ve skutečnosti i to,
co doopravdy nechceš,
co s tím udělaš?

Půjdu se opít.

Nic.




"Asi na mě dopadlo to všechno, co jsem přes zkouškové nemusela řešit."
"Myslíš život?"

Jako když pustíte kapra z vany do rybníka a on chcípne.

Tragédem jsi a tragédem zůstaneš

28. června 2014 v 22:12 | lovitka
Smutné, když alkohol přestane řešit problémy.

Asi, že jsem se tentokrát neopila až do bezvědomí,
to bývá ta nejpokojnější část.
Haha.

Spím dvanáct hodin denně.
Chvíli jsem přemýšlela, zda s tím nejít za doktorem.
Ale upřímně, ne.

Smutné, když jsou sny ta část dne, na kterou se těšíte nejvíce.


Mám příliš mnoho času.
A jsem příliš neschopná ho využít.


Nic nemám pod kontrolou.
(Smutné až tragické.)

Vypadnout.
Potřebuji vypadnout.
Ještě měsíc.


A taky to už začíná být celkem nudná rutina,
že se opilí rozejdeme,
já celou noc probrečím,
pak se s tím smířím,

a on si ráno nic nepamatuje.

Pure love

18. června 2014 v 14:59 | lovitka
"Jsme taková malá disfunkční rodina."

"Vlastně tě teď mám ráda o něco víc. Když vím, že se občas nechováš jako kretén proto, že bys byl kretén, ale proto, že máš problém."

Asi by se takto dalo uvažovat o všech, že?

Pure love.


Jenže já občas zkrátka nechci být femme fatale.
Občas je osvěžující být pouze tuctový objekt zájmu.
Mile neosobní.


Ještě pořád se mi dělá zle a úzko ze zamilovaných lidí.
Stejně jako z lidí věřících.

A ty si jako myslíš, že tvůj způsob zaplňování prázdna je o něco hodnotnější?
O něco méně iracionální?



Dělám pokroky.
• Mám se ráda, když tančím jako opilá žirafa po vzoru Doktora Who.
• Mám se ráda, když odevzdám nejlepší překlad z latiny.
• Mám se ráda, když vyberu divadelní hru a ona je skvělá.
• Mám se ráda, když se mi povede nebýt plná nenávisti.
Mám se ráda, když musím fungovat. Když nedostanu jinou možnost.

Milé jarní Whatever

6. června 2014 v 16:12 | lovitka
Poslouchám hroznou hudbu, ale uklidňuji se tím, že čtu dobré knihy.
Válím se na balkoně a každý den vařím tunu kari rýže.
Miluju zkouškové.

Po roce k zubaři.
Mega úspěch silné vůle.

"Vzduch bude vždycky příliš nabitý něčím. Vaše tělo příliš bolavé nebo unavené. Váš otec příliš opilý. Manželka příliš chladná. Vždycky si najdete nějakou výmluvu, abyste nemuseli žít vlastní život."


Nebudu se cenzurovat,
prostě NE.


Volný pád do krajiny tisíce bazénů a jezer
se spostou bahna
a chaluh
když se trefíš, bude to úžasné
a když se netrefíš, tak prostě umřeš


"Mám svoje kouzlo, vole."





//Blbnu s tužkou, propiskou, foťákem, Photoshopem, Illustratorem a výstřižkama.
//Miluji své nohy.




Máš na míň.

Někdy v květnu, co já vím

22. května 2014 v 0:47 | lovitka
Fakt mě mrzí, že mě to zase tak rychle přestalo bavit.
A mrzí mě, že v divných stavech dávám adresu lidem, které znám.

Protože ano, je to všechno o nudě a sexu a sebepoškozování a sebevraždách, a o tom být co největší drama queen a vyžívat se v tom.
A v tom cítit se mocná, když odmítám lidi, a zároveň je pak chtít jen proto, že se někomu podobají.
A o tom ležet v posteli a nechtít se probudit.
A o tom snažit se, snažit se a nevědět, jestli se snažit vůbec chci.
A jo, v osmnácti jsem na to neměla nárok, protože to bylo jenom pubertou.
Takže se cítím fakt ohromně vyspělá.

Všechno, co děláme, jsou jen dopisy na rozloučenou.



Ze všeho nejvíc jsem prostě jen bezdůvodně naštvaná.

"I suggest we get monumentally fucked up."
Toliko ke shrnutí.

Uložit do rozepsaných

20. dubna 2014 v 17:38 | lovitka
"Vem si příklad z Ježíše. Třeba se v pondělí z té popáteční kocoviny taky probereš."

"Ne všechno, co se nedá sežrat, vychlastat či zneužít, je bezcenné."

"Jsi dospělá a zodpovědná za své činy a jestli skončí průserem,
tak už nemůžeš říkat, žes byla malá a hloupá."

"Dělej jenom věci, po kterých se budeš cítit lépe."




Znovu se učím přikládat váhu svému slovu.
A třeba i své existenci.




How embarrasing.
Give me needy emotional whining bullshit.
Flash.
Give me self-absorbed egocentric twaddle.
Christ.
Fuck me.
I´m so tired of being me.

A nejvíc miluju, když mě rozebírají lidé
uvěznění ve vlastní realitě.

Rocky Horror a Sedmikrásky

3. dubna 2014 v 23:09 | lovitka
"It´s not easy having a good time."

My se tu prosím topíme.
My už nechceme být zkažené.


To samé rozcestí.
"Nepředpokládáme, že by někdo ze svobodné vůle chtěl trvat stále v bědnosti a odmítal lepší."
Jo. Miluji filozofy, kteří vše vyřeší za mne.

Ten samý scénář.
Kopec srandy a dojemný dojezd.

Jako bych posledního čtvrt roku byla na tripu
a na svůj život koukala jen z vlaku.
"Hele, život!"
"Neruš."


"Nikdy bych nečekal, že tvoje ryba přežije náš vztah."
Asi jsem ji měla krmit ještě méně častěji.



Občas pochybuji, že budu kdy schopna naučit se, jak zacházet se svobodnou volbou.



A když budeme pracovité a hodné,
tak budeme šťastné a zase to
bude krásné a čisté.
A všechno bude
nádherné.
Ták
.

Jen si tak chodím kolem a rozesírám ostatním lidem životy

23. března 2014 v 16:19 | lovitka
Škoda, že si nevybavím, co mi ke konci večera říkal.
Mám pocit, že to bylo důležité.

Možná něco jako:
"Prober se."



A tohle už taky nemá cenu.

Bez upřímnosti.

Polední chvilka nesmyslné exhibice duše, která mně poskytne mírnou úlevu a vám vůbec nic

13. března 2014 v 11:43 | lovitka
Přesně v tu chvíli, kdy vám dojde, že vlastně nechcete nic.
Že nechcete být součástí tohoto světa.
Že jediné, co z toho vytřískáte, je krátkodobé nadšení z drog a sexu.

Hledej a najdeš.
Všechno je o úhlu pohledu.
Všechno je o tom, že ty nechceš.

A já už opravdu nechci.

A pak se bavíme jako největší kreténi,
předstíráme,
že nejsme prázdní,
že se nic nestalo,
že na sebe navzájem nemáme kotel špíny,
že se cítíme šťastní a mladí a plní života, když nakoupíme dostatek zeleniny a začneme běhat.

Děkuji za doporučení.
Jako tolikrát předtím:
"Pokud pomoc nechcete, tak vám nepomůžeme."
Jako bych neznala všechny teorie, všechny šablonky, do kterých mne zařazují, všechny metody a postupy a všechny závěry.

Profackuj mě a řekni, že jsem sobecká.
To moc pomůže.

"Můj život dává asi tolik smyslu jako zenový koan."

9. března 2014 v 21:16 | lovitka
"Když dost makáte.
Když se dost učíte.
Když dost rychle utíkáte.
Pak se všechno obrátí k lepšímu a váš život bude za něco stát."

"Že když se dokážete dost prospat a najíst, už to nikdy nebudete potřebovat.
Že když vás bude mít dost lidí rádo, přestanete potřebovat lásku.
Že jednou dokážete být dost chytrý.
Že jednou budete mít dostatek sexu."

"Sešel jsem na scestí dřív, sejdu na scestí znovu.
Opakování matka moudrosti.
Napadlo mě, že pár hříšků navrch neuškodí, završí se jimi můj počet.
To je světlá stránka toho, když jste tak jako tak navěky zatracen.
Napadlo mě, že peklo počká."

"Jako když pobitá laboratorní zvířata po testech drtí na hot dogy,
takové to bylo."

"Servírka na protější straně jídelny vypadá mladá a hezká a ke zkáze odsouzená."

"Lidé nechtějí, abyste jim dali život do pořádku.
Nikdo nechce, aby mu vyřešili problémy.
Dramata. Citová rozrušení.
Aby rozsekli jejich příběhy.
Uklidili po nich svinčík.
Protože co by jim pak taky zůstalo?
Jen veliké strašidelné neznámo."

"Bůh nedělá nic, než že nás pozoruje, a zabije nás, když ho začneme nudit,
Proto nikdy, nikdy nesmíme začít být nudní."

"Nezačalo snad být nekonečné blaženství v zahradě Edenu natolik nudné,
až se dá říct, že snědení jablka bylo oprávněné?"


Zcela neautorský článek.

Čtěte Chucka Palahniuka.

Jediného člověka, který mne dokázal přesvědčit,
že na mém životě není vůbec nic špatného a zvráceného.

Troska

22. února 2014 v 21:54 | lovitka
Touha, zášť, nenávist.
A všechno dohromady.
Čistou vodku, prosím.

Sesbírat s podlahy střepy z rozbité lahve.
Horká a krásná.

Težké a hlasité dunění semaforu,
lehké vyzvánění nepřijatého hovoru.

Prázdná slova.
A když si to řekneš stokrát, třeba to začne dávat smysl.
A když si to řekneš stokrát, třeba to začne být pravda.

A pravda je tak krutá, že si zaslouží být znásilňována.

Na co si to vlastně chceme hrát?

"Pokud je teď tohle tvůj svět, tak já v něm nechci být."

/Vážně se musíš ptát? Vždyť je úplně
jasné, proč máš potřebu to obhajovat./

"Kam šlápneš, tam deset let tráva neroste."

10. února 2014 v 21:25 | lovitka
Rychlý tep a hysterický smích.
Jako bychom na to už nebyli zvyklí.

"Haha, to jsi docela v prdeli."
"Haha, jo, to jsem."
"Haha, a co budeš dělat?"
"Haha, to vůbec netuším!"

A mně, debilovi, to opravdu připadá vtipné.

A pak ve čtyři ráno hrajeme hru na roztleskávačky.
"Dávalo by to větší smysl, kdyby nám bylo deset, co?"

"Budete to chtít tady, nebo s sebou?"
"Promiňte, ale nejste vy ta Lovitka, co všechny polejvala pitím?"
"No, to asi budu já. Ale nemám tušením, kdo jste vy."
"Já jsem ten, kdo vám ho potom nalil do výstřihu."
"Hm. Aha."
"Ale chápu, že to už si asi nepamatujete."

Ano, jsem hrdá na to, že jsme maturantům ukradli skleničky se šampusem.

"Jak to vlastně bylo s T.?"
"Ani nevím. Líbilo se mi, jak voněl a taky to, jak moc mě miloval."

"Proč to vlastně všechno děláš?"
"Neumím nic jiného."

I´ve tasted blood and I want more.

"To jsi vždycky taková?"
Jo.

A věř, že občas je mi zle z toho, že mi ze sebe vlastně vůbec není zle.

Být hloupá, omezená a rozbitá, ale cítit moment a cítit život a cítit, že do sebe všechno zapadá a dává to smysl právě v náhodě, chaosu a myšlenkách.


"Nebuď tak melodramatická."

Noční ticho

31. ledna 2014 v 2:16 | lovitka
Mám ráda svůj život.

A nebudu jako trapnej alibista Vilém.
A vůbec.
Konec diskuze.


Blah blah blah, spousta sraček, naprostý nezájem

27. ledna 2014 v 1:14 | lovitka
How do you feel about pets?
What does success mean to you?
Do you have any secrets?
DO YOU CONSIDER YOURSELF A NICE PERSON?

Hmp.

Ze všech sil se snažím udržet se v manickém módu.
Všechno je hrozná sranda and I don´t fucking care.

Umlčet to.
Nic si nepřipustit.
Forbidden snowflake.
Slepá ulička.

"To přece nechceš."
"A jak mám kurva vědět, co chci?"
A proč to, sakra, NEBOLÍ?
"Přemejšlej trochu."


10. 09. 2012:
Nejhorší je, že si plně uvědomuji, jak pitomě jednám, jak iracionálně přemýšlím a co si tím vším způsobuji. Co všechno ztrácím.

"Jo, mimochodem, moc děkuji za to, že se vám povedlo mě vytáhnout ze sraček, ale přes veškerou podporu se do nich propadám zase a to jen proto, že jsem už zjevně taková a asi mě to i docela baví."
To zní mile, ne?

Hedonistou snadno a rychle

21. ledna 2014 v 18:51 | lovitka
"Když on je takovej arogantní kretén."
"Jo? Mně přijde fajn."
"To protože ty jsi taky arogantní kretén. Ale na tebe jsem si už zvykla."

"Kdyby o tobě Platón napsal dialog, jmenoval by se Teroristés."

"My už se ale známe."
"Jo? Spali jsme spolu?"
"Cože?"
"Jenom se snažím prolomit ledy."

"Vezme náš kurví prach do Země Nezemě?"
"Na to bys potřebovala ten vílí, ne?"
"Musíme pracovat s tím, co máme."

"Fakt to musí být všechno JEN o tobě?"

Jo.
Jinak to neumím.
Je až neuvěřitelné, jak dobrá jsem ve své sobeckosti.

Svět ironie a absurdity.
Nezranitelná.

Každý máme svůj obranný systém.

Kdo potřebuje nadpis, když všechny mé články jsou o tom samém?

6. ledna 2014 v 0:08 | lovitka
Stává se vám občas,

že z prostoru kolem vás

odpadává realita?


Nejdřív jsem si myslela, že budu šťastná.
A potom, jako náhradní plán, že alespoň bude sranda.

Nesmím zůstávat sama.
Je to tak jednoduché, všechno své jednání svalit na poruchu osobnosti.
Jediným možným vykoupením je bolest.
Řekni si to stokrát za sebou a potom sveď křik ze sprchy na masturbaci.
Točíme se v dvouletých cyklech.
Jako bych se vracela do puberty.

"Never happened."

White light.
Alcohol.
Sociální motýlek.
A když všichni odejdou, připadám si zoufale nedoceněna, přestože vůbec nemám být za co oceňována.



Věřím ještě vůbec na sílu vůle?
 
 

Reklama