Zápisky iracionální

Nekonečná důležitost novoročních předsevzetí

31. prosince 2013 v 13:41 | lovitka
1) Rozhodně budu dál pilně studovat, abych uhájila své místo šprta.
Protože nenávist ostatních spolužaček je vskutku naplňující.

2) Rozhodně se budu dál nezřízeně opíjet.
Protože to je vskutku ještě mnohem více naplňující.
Samozřejmě, vyhrazuji si právo toto předsevzetí změnit, pokud otěhotním.

3) Rozhodně si koupím vlastní grafickou kartu a I-pod.
Protože bych mohla přestat být taková vyžírka.

4) A rozhodně si nekoupím žádné další nepotřebné boty, nebo rybičky.
Prý antidepresivní.
Haha.

"Jeví se jako naprostí otroci, protože život, pro který se rozhodli, je život pasoucí se zvěře."
Jo.
Až mi někdo předloží kritéria pro přesné hodnocení kvality života, pak si možná budu myslet, že dělám něco špatně.


A všem vám přeji příjemný rok!

Unesena

10. prosince 2013 v 16:55 | lovitka
Balím se do molitanu.
Vnímám, rozumím, ale nepřijímám.
Crutch that kills the pain.





Dnes bez geniálních myšlenek.

Je to milé, když váš největší strach je ten ze tmy

19. listopadu 2013 v 0:52 | lovitka
Nejdřív Severní Korea, nyní Kapitán Aroganto.
Těší mne.
Je to milé, dostávat zamilované přezdívky.

A stejně mám nejradši, když mi říká píčo.
Haha.

Každý večer usínám vděčná za to, kam jsem se ve svém životě dostala.
Muž. Škola. Práce.

Nikdy bych neřekla, jak velký vliv bude mít okolní prostředí.
Jedno přespání u rodičů.
Stará známá úzkostná atmosféra.
Stará hudba, staré obrázky, staré deníky.
So fragile.

Věděla jsem, že když budu bojovat s depresí, ztratím spoustu schopností.
Zoufale plochá.

Pořád se nechci probrat.

Spánek.
Opilost.
Photoshop.
Studiová alba.

Jsem srab a vzala bych si modrou kapsli.

Prsa?
Opravdu prsa?

Odvaha, morálka, moudrost a rezignace

29. října 2013 v 2:18 | lovitka
Vždycky jsem chtěla mít svou hospodu, do které by mi byl zakázán vstup.

Alkoholového dna jsem zřejmě dosáhla ve chvíli, kdy jsem přes kocovinu nebyla schopna dojít k volební urně.
Měla jsem se zapřít a zvracet až do ní.

"Když ty všechno řešíš hrozně pasivně."
Ano.
Většinou se zahrabu pod deku a doufám, že ve spánku zemřu.

Zabalila jsem se do vrstvy cynismu a arogance, abych skryla opravdovost.
Za peníze ze sebe vymačkávám úsměvy a milá slova pro lidi, kteří si to nezaslouží.
Nemohla bych být prostitutka, i tohle mě vyčerpává.

Bludný kruh.



A není pravda, že se nezajímám.

Same person, different plan

8. října 2013 v 16:49 | lovitka
Mám sakra skvělý život.
Brečím v noční tramvaji, protože nikde jinde to nedává smysl.

Marně se snažím najít hranici mezi chci, potřebuji a pociťuji silné abstinenční příznaky.

"Správné měřítko k posouzení jednoho každého člověka je to, že je vlastně bytostí, která vůbec neměla existovat, nýbrž si své pobývání zde odpykává nejrůznějším utrpením a smrtí: Co se dá od něho očekávat?"

Občas jsou ty humanitní kecy příjemně alibistické.

"Ideální osobní cíle by měly být v souladu s pokrokem lidstva."

Občas ne.

Red Bull, čínské nudle a dva papíroví jeřábi

26. září 2013 v 20:45 | lovitka
Tak jo.
Je mi dvacet a nastupuju na vysokou.

Nikdy se nestanu náctiletou matkou.
Nedojde k masakru spolužáků na střední škole.

Přijde mi, jako bych přišla o spoustu možností.



Vynahrazuji si nedostatek svým problémů tím, že je hledám na druhých.
Kopu kolem sebe kde můžu a docela si to užívám.
Jednou ze mě bude zatrpklá majitelka dvaceti koček.

Dává smysl myslet si, že jsem lepší než většina společnosti a zároveň, že prostě nejsem dost dobrá?

"A budeš šťastná?"
Haha.
Docházím k závěru, že štěstí není a nemá být dlouhodobý stav.
Asi bych ani nechtěla být permanentně šťastná.
Ze šťastných lidí se mi obvykle dělá nevolno.

Ale mohla bych být spokojena.
To zase jo.

Fakt zním tak strašně napřesdržku?

Breathe

12. září 2013 v 16:52 | lovitka
Rozhodla jsem se, že budu plně přiznaným nedůležitým, průměrným člověkem.

Mým životním cílem je nyní být šťastně zamilovaná a o nic se nesnažit.

Žádné ambice.
Nepouštět se do ničeho , kde je šance na úspěch menší než 65 %.

Nepotřebuji být přeci výjimečná.
Viditelná.

Nepotřebuji nikomu nic dokazovat, ani sobě ne.
Nepotřebuji výčitky, že již několik let úspěšně mrhám svou inteligencí a talentem.
Ani výčitky, že má inteligence ani talent nejsou dostatečné.

"Who among you is here hoping they can actively improve who they are?
All right. See, that´s your first mistake.
You should be here to lear self-acceptance."

Zalezu si do postele a tam budu šťastně zevlovat dokud šťastně neumřu.


Jo.

Článek s odstínem (a chutí) vínové

4. září 2013 v 19:31 | lovitka
Jsem unavena z emo světa a věčných metafor.
A znechucena.
Syrová skutečnost už prostě není tak syrová.
Je nudně neutrální.
Deal with it.

Zoufale si přeju zůstat důležitá.
A nenávidím lidi, kteří si v poloprázdné tramvaji stoupají těsně vedle mě.
A pičujou.

Osobní prostor a trocha nejistoty.
Protože když člověk zabředne do jistoty, přestává se snažit.

Neúcta k autoritám, promiskuita, neschopnost začlenit se a přizpůsobit se řádu.
Rozbít a utéct.
Hlavou proti zdi, i kdyby jen z principu a ze setrvačnosti.
Hlavně ten osobní prostor.

Není důvod, aby to nefungovalo.


Gerard Way - nejlepší z psychoterapeutů

Článek s odstínem tmavomodré

4. září 2013 v 4:04 | lovitka
Budoucnost neexistuje.
Doufám v to, že nás teď čeká pouze několik let přítomnosti.
Haha.
Ne, vážně.
Vždycky jsem byla přesvědčena o tom, že čas není měřitelná veličina a plyne naprosto subjektivně.
"Hodiny měří jen samy sebe."

"Hab dich lieb, Schatz."

24/7.
Soon.

A v noci létám.

Vodka, origami, zvuk křupajících krevet a proč nešlapat bosou nohou na rozbité sklo

29. srpna 2013 v 2:19 | lovitka
Elektřin komplex zažraný do morku kostí.
Volba partnera.
Nemožnost předstihnout svého rodiče.

Prý dívat se na věci s odstupem.

Celé dva body EQ.
S chladnou hlavou se naučit, jak v různých situacích reagovat.
A pokud jste líní, tak nereagovat vůbec, haha.

Bez odstupu se to nezdálo být tak děsivé.

Vlastně mi to vždycky přišlo inteligentní, sympatické a obdivuhodné.




"I can´t go back to yesterday because I was a different person then."

Jsem usměvavá, vtipná, mírně hyperaktivní a vyžaduji si veškerou vaši pozornost.
Každý mě má rád.

A nikdy si nestěžuji.


Dva měsíce prázdnin jsou zřejmě příliš krátká doba na jednu kladnou odpověď.
Nevadí.
Fejsbůk mě nikdy nezapomene informovat o tom, jak dobře se máte.

Hodně, hodně daleko.

23. srpna 2013 v 1:28 | lovitka
Daleko od všech míst, ze kterých jsem kdy utíkala.

Neumím mít lidí akorát.
Buď jich mám až dost, nebo příliš málo.
Je to moje mistrovská taktika, být na ostatní hnusná a pak si připadat opuštěně.

"Moc to všechno prožíváš, vždyť je v pohodě."

Příliš mne paralizuje strach z vlastních myšlenek, než abych je dokázala zveřejnit.





Tolik bych se jí chtěla omluvit.

Ale nemělo by to vlastně být naopak?

Proměň mě v ptáčka, abych mohla odletět hodně, hodně daleko...

Zavřít oči a nechat zaniknout svět i se všemi lidmi, aby už kvůli mně nemusel nikdo truchlit.





Zakažte mi přemýšlet v nočních hodinách, prosím.

My unicorn hates it when people question his existence.

14. srpna 2013 v 15:25 | lovitka
Když po mně kdysi v rodinné poradně chtěli vyskládat kamínky na stůl, dala jsem tři dohromady a sebe samu do rohu.
Dnes už bych každému přidělila jeho vlastní roh.

Matka mě podezřívá z anorexie a babička prohlašuje, že chodím s feťákem.

Náhodné setkání po dvou letech,
"Zrovna jsme o tobě dneska mluvili."
Haha.
Nedivila bych se, kdybyste o mne mluvili každý den až do konce svých životů.
Nevím, jestli je správné, že se cítím být víc poctěna než zahanbena.

Občas jsem tvrdila, že jsem s dotyčným měla víc, než byla pravda.
A velmi často to bylo naopak.

Dvě sklenky červeného a jsem schopna čehokoliv.
Třeba i směny v práci.

A z noční domů mě odváží docela zábavný drunk train.

"Fuck ya all."
Miluji vtipné nápisy na tričkách obsluhy v restauracích.
Možná bych si jedno mohla speciálně pro muslimy také pořídit.


A Francie nevyšla.
Vinu svaluji na live mexickou telenovelu.

More sweet than bitter

12. srpna 2013 v 18:15 | lovitka
"Vše se v dobré obrací."
Opět.
Nenávidím své chronické infekce víc než Ó VelkéhoMuslima.
Nicméně teď, když po letech snad už konečně skončily, musím jim za mnohé poděkovat.
Rozhodně posunuly hranice.
To mám ráda.

Jo, budu sentimentální i ke svým infekcím.


"To máš k narozeninám."
Jediná použitelná zamilovaná písnička, kterou mají v jukeboxech.




Odzastavuji čas.

"Zítra odjíždíme do Francie, přidáš se?"

Sebestředné momenty

4. srpna 2013 v 19:40 | lovitka
Myslela jsem, že je konec.
Ale ona je zřejmě opravdu ta nejspolehlivější přítelkyně, kterou mám.
Rozhodně nikde nevyšukává s Blonďákem, zatímco já v úzkostech hledám prázdnou místnost.

Zdravý duch ve zfetovaným těle.
Až na toho zdravého ducha, že.

A když mi odpovídal na to, proč kouří, bylo to, jako by doslova znal mé odpovědi na otázky, proč do sebe řežu.

Praha, Brno, Vídeň.
Vypadnout.
Lidé, které jsem tři roky neviděla.
Lidé, které jsem neviděla nikdy předtím.
Moji lidé.

A druhá strana mince.
Americký teenage movie.
Nahé koupání v bazénku, pozorování blesků, žvýkačková tetování, doteky, smích, chilli vodka.
Ignorace, slzy a zvratky.

Alespoň jsem poprve ve svém životě doopravdy mluvila s bratrem.
Ještě jsem se nerozhodla, co si o tom budu myslet.

Asi mi nezbývá nic jiného, než stát se zoufale povrchní.
Dokud mám ještě hezká prsa.
Tím můj momentální výčet kvalit asi končí.

Solo rider

3. července 2013 v 17:10 | lovitka
"Prosím zastřelte mne," protože víš, že to, co udělají, bude mnohem bolestivější.

Poprve jsem přešla tu křižovatku, aniž by mě přejeli.
Až ke skleněnému domu.
"Ahoj, já jsem R."
Uh uh.
A on... jím se musím přestat zabývat.

"Jejich osobnostní ideál byl tak nepřiměřeně náročný, že ho nebylo možno dosáhnout, takže žili s neustálými pocity selhání a méněcennosti, jejichž důsledkem byly neurotické obtíže."

"Domníváme-li se, že na něco nemáme, pak se ani nesnažíme, čímž zvyšujeme pravděpodobnost neúspěchu."

A vlastně je mi dobře.

xxx

26. června 2013 v 3:41 | lovitka
Chtěla jsem létat, ale asi to neumím.
Možná, kdybych před šesti lety udělala pár věcí jinak, šlo by to.
Ale nejspíš ne.
Už tenkrát jsem neměla odvahu.
Nejsem na to stavěná.
Hlavně se nevnímat negativně, že jo - jako bych to zrovna nestudovala.

Nechci znova.
A hrabu se v tom jako malé děcko.
Kde je chyba?

Not afraid to keep on living.
Jistě.
Je rozdíl mezi nadějí a pravdou.
A všechny jizvy jsou se mnou mnohem pevněji spojeny.

Prázný byt.
Prázno uvnitř.

Točíme se v týdenních intervalech.

A všechno můžu zmínit jenom napůl.

Neudělala jsem to a neudělám to ani teď.
Neumím to.

Nafackovala bych si za tyhle pocity.
Prosím, neodsuď mne.

Zachovávám homeostázu

22. června 2013 v 18:25 | lovitka
Opustila jsem tento svět a žiju na hezčím místě.
Nebo se o tom alespoň sama sebe snažím přesvědčit.

Jsem ráda opilá.
Všechno působí slavnostněji.

A připadám si sexy, když vařím nahá.

Píšu milému zprávy v němčině.
Už teď mi přijde, že ji zvládám na podobné úrovni jako francouzštinu ke konci třeťáku.

Plánuji se přes prázdniny učit více, než jsem kdy dělala na střední.
Čistě pro své ego.
Abych si dokázala své schopnosti a vysmála se školskému systému.
Pozitivní motivace, haha.

"Stát nepotřebuje individualitu. Potřebuje lidi, kteří budou schopni kolektivní práce. Vždycky si můžeš najít nějaké kličky, jako byl třeba tvůj individuální studijní plán, ale bude tě to stát spoustu námahy a nikdy nebudeš úplně podporována."

Každopádně mám teď plán.
A v říjnu se uvidí, co bude dál.
It´s all in your hands.

Baví mě zapomenutá tajemství.

"Vždyť jsi sama řekla, že si toho většinu nepamatuješ."
"Fakt? No, asi jsem musela kecat..."

Mé sny momentálně okupují agresivní krysy velikosti chrtů.
Předimenzované, prázdné sítě dálnic.
Střípky dávných pocitů.
Beznaděj a bolest, které jsem doufala, že už nikdy neucítím.
Ale ony tam dole jsou.
Nezapomínej na ně.
Respektuj je.

Spousta fotek a žádný emocionální výlev

17. června 2013 v 23:26 | lovitka
Upřímně jsem se pár dní před odjezdem bála, že rodinná dovolená bude peklo.
Nakonec to bylo docela milé.

Florencie - Řím - Pisa - Lago di Garda

Do Florencie jsem chtěla od chvíle, kdy jsem se začala zajímat o dějiny umění.
Renesanční umělci jsou skvostní.
Baví mě jejich genialita v kombinaci se závistivostí, ješitností a arogancí.
A budu za přecitlivělou dušičku, ale když jsem poprve dorazila na Florentské Piazza del Duomo, vyhrkly mi do očí slzy.

Poměrně dost faktických událostí zde na blogu nezmiňuji na úkor vylévání si vnitřních pocitů, ale tato je tak velká, že by mi asi bylo blbé ji vynechat.
A taky někam/někomu potřebuji nacpat alespoň pár fotek, že jo.
















Přijmi zodpovědnost za své činy

6. června 2013 v 20:28 | lovitka
A já ji přijímám.
Přijímám zodpovědnost i za všechna co kdyby, která by možná ve výsledku dopadla lépe než má reálná rozhodnutí.

Má matka se zřejmě nikdy nesmíří s faktem, že budu studovat podřadnou školu.
Jsem prudce inteligentní a mám na víc.
Jenže jsem bohužel i prudce psychicky labilní a pohodlná k tomu.

Nechci jet do Prahy, do Brna, nebo nedej bože někam za hranice.
Nechci se stěhovat z našeho bytu.

Chci mít svůj klid, své soukromí a partnera, který mi vyhovuje.
Za posledních pár měsíců se mi povedlo zařídit si spokojený život.
Bez sklonů k depresím, bez sebepoškozování, bez polykání prášků, bez hádek a pláče na denním pořádku, bez hysterických scén, bez všech dementních zákazů, příkazů a kontroly.
A nyní už i bez střední školy, bůh žehnej jejímu konci.
Sama a neomezená.

Nezůstávám pro něj.
Ne jako oběť.
Ale protože chci.

Necítím se vůbec sobecky, když dávám přednost svému soukromému pocitu štěstí před očekáváním rodičů.
Cítím se hrdá a silná.
Protože vím, co chci a vážím si toho, co mám.

A to se stává vskutku málokdy.

"Jsi jako Severní Korea."

4. června 2013 v 22:58 | lovitka
Vskutku lichotka roku.
Začíná se mi to vymykat z rukou.
Možná bylo někdejší "být lepším člověkem" přeci jen lepším cílem než "být sama sebou".

Poslední dobou jsem nechutně antisociální.

"Už nikdy nechci vyjít z domu."
"Já taky ne."
"Umřeme tu spolu a najdou nás až po několika měsících, jak nás okusuje rybička."

Akceptuji kolem sebe maximálně pět (určitých, předem schválených) lidí.
Jinak se začínám cítit i chovat nepříjemně.
Odmítám neznámé lidi proto, že je neznám.
A odmítám i známé lidi právě proto, že je znám.

Možná ze mě jenom padá ignorantství a přetvářka nutná k přežití.
No use to be a part of a world that don´t exist.

Na druhou stranu se (možná právě díky té antisociálnosti) uklidňuje můj vnitřní svět.
Žádné noční můry.
Létání, vznášení se, růžová kimona, rozevláté svatební šaty, stromy, pole, tanec, barvy.
Inspirace.
Mír.

Úleva.
 
 

Reklama