Zápisky iracionální

Není emocí, pouze míru

25. května 2013 v 18:56 | lovitka
Dostala jsem fleshku ve tvaru mistra Yody.
Vždy, když ji chci zastrčit do počítače, musím mu utrhnout hlavu.

Mladý neonacistický hoch si u maturity vytáhl Spalovače mrtvol a poutavě hovořil o holocaustu.

Sladká dvojka z francouzštiny.
Sladší mazání kontaktů z paměti telefonu.
Už žádné ponížené posílání omluvenek.

Ráda vypomáhám u otce v práci.
"Takže kdybych žlutě vybarvila i ostatní čtverečky, tak ty zdi zbourají všechny?"
"No jasně."
"Oh, cítím se mocná."

Vždy to začíná sny.
Mé podvědomí má pocit, že by se mi mělo stýskat po situacích, které jsou pryč a nevrátí se.
Krasosmutním.

"Já nechápu, jak se můžeš takhle stravovat a přitom pořád vypadat dobře."
"To nemám vliv na vzhled, rozežírá mne to zevnitř."

Bylo to trochu jako bych vykrádala vlastní dům, nicméněle hlavní je, že mám gramofon přestěhovaný.
Don´t be silly, turn on Billie...

Love the way you don´t give a fuck about me

19. května 2013 v 11:28 | lovitka
Bůh žehnej alkoholu, čínským polévkám a sexu na stole.

Miluji tu řevnivost mezi maturanty.
JÁ se učím nejvíce, JÁ toho umím nejméně, JÁ na to nejvíce seru.
A do toho maturanti z let minulých, hrdě hlásající klesající úroveň zkoušek.
Live soap opera.
Vlastně mě docela baví být toho součástí.

Lidi, se kterými bydlíte, nejlépe poznáte ve chvíli, kdy uklízíte koupelnu.

My do vlasů vplétáme si růže,
a po nás - což! ať přijde potopa!

Jsem malá panda a chci si hrát

11. května 2013 v 19:49 | lovitka
V mém pokoji nefunguje gravitace.
Levituji pár centimetrů nad postelí.

Mám ráda náhodná jarní setkání.

Šetřím si na další tetování, ale všechny peníze hned utratím za jídlo.

Nikdy bych nevyhrála Survivor, protože jsem zoufale nepřizpůsobivá.
Ne prostředí, ale lidem.
Možná jsem malý, rozmazlený, arogantní spratek.
Ale možná bych prošla Milgramovým experimentem.

Viděla jsem svého osobního netvora.
Ale vzhledem k tomu, že vypadal jako hydra z disneyho Herkula, stavím se ke svému podvědomí poněkud skepticky.

A jestli si vytáhnu La littérature francaise, tak jsem v hajzlu.
Karmo, funguj!
Poslední dobou jsem byla fakt hodná.
(A jiní nebyli. Ale nebudu ti napovídat, ať končíme pozitivně.)

In my experience, high school sucks

8. května 2013 v 15:14 | lovitka
Ráno napsat maturitu, odpoledne na hodinu francouzštiny, v podvečer do hospody, večer doma uvařit muži večeři a udělat si hezkou noc.
Já volno v práci, on volno v práci.
Jsem v ráji.
Jestli takhle budu žít po dalších několik let vysokoškolského studia, tak veškeré středoškolské utrpení stálo za to.

"Občas si připadám jako malé zaběhnuté štěnátko, kterého ses ujal."
"The fuck?"



Daria. Ideální volba seriálu na svaťák.

Je mi jedno, zda budu označena za elitáře nebo asociála (vlastně se mi ta označení docela zamlouvají), ale při myšlence, že některé lidi už v životě neuvidím (a obzvláště ty, kteří pro mě měli být nebetyčnou autoritou), mě zaplavují úžasně slastné pocity štěstí a úlevy.

Toto je dramatický nadpis, který se skvěle hodí ke stejně dramatickému článku

23. dubna 2013 v 2:01 | lovitka
Zvláštní sen, závan minulosti.
Tolik se toho za poslední čtyři roky změnilo.
Byla jsem dlouhovlasá blonďatá a teď jsem krátkovlasá fialová .
Všechno mezitím byly jen přechodné fáze.
A všechna nikdy stačila lehnout popelem.
I když kompletně odlišná, mám pocit, že jsem opět celistvá.
Mohu se řídit tím, co chci.
Ne tím, co vím, že bych měla chtít.
Ne tím, co ode mne očekávají jiní.
Ne tím, co bych tvrdohlavě dělala jiným na truc.
Jsem teď schopna vyslechnout si jakoukoliv otcovu kritiku a s klidem mu přednést své protiargumenty.

Protože člověk je takový, jakého sám sebe chce mít a jakým se činí.

Alice Whiterabbit

18. dubna 2013 v 19:48 | lovitka
Jsem zlý člověk, když některým svým spolužačkám upřímně přeji, aby neodmaturovaly?

Poslední dobou se bůh ví proč bavím vlastní absurditou a sebedestruktivností.
Od osmi do odpoledne ve škole, od osmi do půlnoci v práci.
Provádím trénink na dobu, kdy budu mít děti, haha.

Neusni na zastávce, ať ti neujede poslední tramvaj.
Neusni v tramvaji, ať nepřejedeš.
Oblečená jsi šla spát včera, koukej se přesunout do sprchy.

Začíná mi být jedno, jak velké sračky Ó Velký Muslim říká, a jak moc se mě snaží dostat do postele.
Důležité je, že mluví plynně anglicky.
A to se před maturitou cení.

Jenom by mohl pochopit, že když se na deset minut zavře v kuchyni a nepřeje si být při modlitbách rušen, fakt to chodu restaurace neprospívá.

Není nutné si být jista.
(Možná to ani není možné?)
Je nutné pouze být spokojená a statečná.

Obvyklé kecy

14. dubna 2013 v 18:48 | lovitka
Návštěva u rodičů a Rakousko.
Alespoň u toho druhého jsem si myslela, že už mě nemůže rozhodit.
Sice nejsem paranoidní jako dříve, ale všechno se vším, že jo.

"Ty jsi na fejsbůku ve skupině Vztah není jenom o sexu?"
"Jasně, to se holkám líbí, ne?"

A stejně mi to naivní dětské: "A plánujete svatbu?" udělalo radost.

Líbí se mi, že je jaro.
Trochu mě to vytrhává ze Sick and Tired rutiny.

Nejvíc mne teď znepokojuje fakt, že budu muset posbírat poslední zbytky vůle a začít zase chvíli chodit do školy.
A to nedám.

Faking a smile with the coffe to go.

Maturita v osm hodin ráno?
Haha.
Co jako čekají, že jim tam řeknu?

Z mého vnitřního dítěte zřejmě zbylo jen období vzdoru.

Druhá strana mince

7. dubna 2013 v 21:26 | lovitka
Nemůžu brečet.
Mám dlouhodobou mentální zácpu.
Zadržím dech, stáhnou se mi obličejové i břišní svaly, rozklepu se - a nic.
Zbavit se napětí.
Vím, že by to nikdo nepochopil, protože jsem teď šťastná a tak něco.
Ale nešlo přeci o závislost, ne?
Přestala jsem přirozenou cestou.
Nebyl důvod pokračovat.
A teď to zase hnije uvnitř každé z mých vnitřností.
Nijak intenzivně, ani zdaleka ne tak jako předtím, ale hnije.
Není to slabá chvilka.
Není to poprvé, ani naposledy.
Nestojím o to to tam nechávat.

Jak to ale vysvětlit vnějšímu světu?
Jak to vysvětlit jemu?

A uvnitř mám pocit, že dělám zahnána do kouta příšerné rozhodnutí.

O francouzštině, Survivoru, arabských předsudcích, mikrovlnce a hudebním vkusu

4. dubna 2013 v 1:00 | lovitka
Ano, vážně si myslím, že čím více francouzského vína vypiji, tím vyšší jsou mé šance na úspěšné složení maturitní zkoušky z francouzštiny.

Teoreticky se nacházím v nejšťastnějším období svého života.
Prakticky je to neuvěřitelně vyčerpávající.
Většinou to na mne dolehne v půl jedné ráno, kdy schoulená zimou čekám na poslední noční tramvaj.

Kouzlo je v tom nezastavit se.
Mám milion seznamů a dny naplánované po hodinách.
Od půl šesté do třičtvrtě na sedm - koukat na Survivor.
Stále mne nepřestává obohacovat o životní moudra.
Například o to, že svět funguje naprosto nahodile, bez jakéhokoliv řádu.
Natož řádu spravedlivého, haha.

Dnes se mě milý slovenský hoch zeptal, jestli jsem cizinka.
Bojím se, že na mně zanechávají stopy česko-anglické rozhovory, které se snažím vést s co nejsilnějším arabským přízvukem.

Mimochodem, prý nemám nárok na trvalý vztah.
Jsem totiž Češka a Češi "často change".

A dáma, která obalena šátkem přítomným mužům vaří a servíruje kari a sama si k obědu sedá k jinému stolu, má také zajímavé otázky.
Ne, nemám záložní plán.
Ano, stačí mi jeden jediný přítel.
Opravdu.

Abych nezapomněla, kromě ledničky a pánvičky už máme i mikrovlnku.
"Jak jsi ho k tomu donutila?"
"Řekla jsem mu, že dostane kakao."

Jen mě stále udivuje, že když člověk přijde o depresivní myšlenky, odejde s nimi i dobrý hudební vkus.
Co s tím?

Provinilý povzdech

25. března 2013 v 23:22 | lovitka
Můj největší momentální problém je v neschopnosti ventilovat.
Mám v sobě příliš málo tlaku na to, aby to šlo, a zároveň je ho příliš mnoho na to, abych ho mohla jen tak ignorovat.
Přála bych si schoulit se do klubíčka pod deku a brečet.
A ono to ani při veškerém nutkání najednou nejde.

Haha.
Některým lidem se nezavděčíte.

Pláčou cibule nad lidmi?

21. března 2013 v 0:50 | lovitka

V jedenáct hodin v noci kolem restaurace proběhl nahý, velmi hlasitý a zjevně velmi nadšený muž.
Účel jeho jednání mi není znám, ale docela mi zlepšil náladu.
Škoda, že nezašel dovnitř.

Voním po masu a oleji.
Také spím napříč dvojpostele a zabírám obě deky.
Tentokrát nemá cenu se kvůli Rakousku znepokojovat.
Noční můry, jak se zdá, také ustaly.
A svatební oznámení je zatím nejhezčí práce, která mi byla svěřena.

Tvář i smích patřily jemu, ale hlavu měl soví.

Mám trochu strach, ale myslím, že je to přirozené.
Na co zbytečně uchovávat minulost, když je obsažena v přítomnosti?

Next level

17. března 2013 v 22:46 | lovitka
Připadám si skvěle.

Mám práci.
Práci, kterou jsem si sehnala sama, ne přes známé.
A je mi úplně jedno, že na mne mluví urdsky a já jim vůbec nerozumím.
Jsou příjemní, usmívají se a vaří mi indický čaj.
Opravdu nechápu, jak jsem v předchozím rádoby nóbl podniku plném namachrovaných blbečků, povýšených husiček a arogantních německých zákazníků mohla vydržet tak dlouho.
Jasně, nemám teď tak vysoký plat a nebude lehké dělat každý všední den do půlnoci, ale co už.
Vím, co v případě vyčerpanosti udělat.
Úspěšné složení maturity je prioritou, školní docházka s ním ovšem vůbec nesouvisí.

Jsem ráda za scio výsledky, které vyvrátili mou teorii o tom, že na gymnáziu mé schopnosti naprosto zdegenerovaly.
Mám vysokou školu, na kterou se dostanu a která mě bude bavit.

Také mám kde bydlet.
Mám s kým bydlet.
Mám lednici a pánvičku.
A chystám se zprovoznit pračku, abych mohla chodit domů opravdu pouze jenom pokud se mi bude chtít.

Osamostatnění.
Ano, ano, ano!
Myslím, že mám všechno, co jsem potřebovala k tomu, abych mohla být šťastna.
Jakože fakt.

To find what you believe

8. března 2013 v 21:14 | lovitka
"Tady jsou cizí lidi."
"To protože jsme v cizím domě."
Někdy mohou být i rána zajímavou částí dne.

Poslední dobou se děje spousta poprve.
Jak těch příjemných, tak těch nepříjemných.
Nejsem na to zvyklá.
Ale nestojíme stále na stejném místě. To je pozitivní.

Stala jsem se zcela závislou na Kdo přežije.
Z pozorování mi vychází, že na výběr jsou pouze dvě možnosti.
Buďto být arogantní parchant, podrážet, lhát, slibovat, manipulovat s lidmi a užívat si to...
A pokud na to nemáte žaludek, musíte si stát za svým, hrát čestně, hrdě a odejít se vztyčenou hlavou.
Nic mezi tím neexistuje. Jenom ztracené a nejisté existence vlající ve větru.

Čím více datadisků si stahuji a čím více se the Sims začíná podobat reálnému životu, tím méně mne baví.
Reálný život už přeci mám.
Já chci ten ideální!

Salute the dead and lead the fight

22. února 2013 v 23:36 | lovitka
Díky bohu za něj.

Sny o životních možnostech jsou mnohem smutnější než noční můry.
Mé podvědomí je zodpovědnější než já.
Jenže nekonečno minus jedna je stále nekonečno.
A pouhý soubor náhod nemůže být ze své podstaty ani dobrý, ani zlý.
Nikdo nad námi nestojí, jen my sami.

COURAGE
MORALITY
WISDOM

Chci být jako já.
Jenom lepší.
Každou sekundou se tomu přibližuji.

Co se našlo v šupleti

16. února 2013 v 16:38 | lovitka
Čím více svůj život žiju tak, abych z něj nebyla deprimovaná, tím menší je má morálka co se týče školní docházky.

"Taky jsem chtěla spáchat sebevraždu. Pak mi došlo, že jsem se jen snažila dostat blíž sama k sobě."
Připadalo mi to jako píčovina, ale skoro po roce tomu začínám rozumět.
Srovnat si taková bych chtěla být a takhle se vnímám.

Teď mi to jde.
Odhodlala jsem se a uspěla.
Dvakrát. Potřetí se mi to již zřejmě nepovede, ale co už.




Žiju aktivní život.
Učím se vařit, péct a šít, vyrábím šperky, kreslím, hraji the Sims, chodím na plesy.
Dokonce jsem dostala nabídku projít se po mole.
Otec řekl, že je na mě hrdý.
Pořád v autě vozíme kolečkovou židli.
A O. se o rybu v době mé nepřítomnosti staral mnohem lépe než já.

Občas se cítím plná inspirace a morálních hodnot.

Odvaha.
Odvaha je všechno, co mi chybí.
Pracuji na ní.

Bitte gib mir nur ein Oh.

Ve stavu hibernace

10. února 2013 v 22:17 | lovitka
*Když jsem se probudila, ležela vedle mě na posteli mrtvá holčička.*

Neumím se pohybovat v situacích, které jsou mi nepříjemné.
Neumím se rozcházet, neumím si dodělat autoškolu, neumím se objednat k zubaři a teď se neumím dostat na vysokou školu.
Kéž bych se mohla zahrabat pod peřinu a všechno tam přečkat.
Možná by to vyšlo nastejno.

Přála bych si být statečná.
Umět si své myšlenky obhájit nejen před ostatními, ale i sama před sebou.

*Kuchař umřel. Obrala jsem opilé poníky a zavřela restauraci.*

Nepíšu.
Nečtu.
Nekometuju.
Bylo mi odebráno soukromí.
Přejte mi to.

O Stepfordu, školní deprimaci a vodce

26. ledna 2013 v 0:08 | lovitka
Pohřební svíčky jsme vyměnili za lávovou lampu a steaky servíruji ke stolu, na kterém jsme si to před pár hodinami rozdali.
Welcome to Stepford.

Fascinuje mne jeho upřímnost.
Už vám někdy někdo řekl, že s vámi nechce jít do sprchy, protože by se tam potom nemohl vymočit?

Jediný tvor, který trpí mým částečným přestěhováním, je rybička.
Opět se mi motá do nočních můr.
Prý že antidepresivní.

Zítra maturitní ples.
Potom ať přijde potopa.
Jsem deprimována ze školského systému.
Připadám si mnohem hloupěji, než když jsem na střední nastupovala.
A rozhodně mnohem méně motivovaně.

Každý z nás je tu proto, aby uplatnil svoji povahu úplně. Za nynějších časů lidé se bojí sebe samých.

Také je zajímavé, kolik času po nocích člověk věnuje práci na projektech, za které nedosane nic než pochvalu (a výčitky, když přestane mít na to v nich pokračovat, že).
Pak si na pět minut stoupne s poikama před publikum, udělá pár základních triků a dostane na ruku pětistovku.
Haha. Ještě, že jsem to nakonec neodřekla.

Jo.
Koupím si za to vodku.

A bůh nám seber beznaděj

15. ledna 2013 v 23:37 | lovitka
Není důležité být úspěšný, ale být spokojený.
"I like being alive. It makes me happy."
Haha.
Jak se dá jednoduše přenastavit žebříček priorit?

Pan Ch. říkal, že to nemám vzdávat.
Panu Ch. bych mohla věřit, protože to neříkal přímo mně, což neukazuje na snahu mne podpořit nebo uklidnit. Navíc pan Ch. ví, o čem mluví.

Ono to vlastně bylo fajn.

Stále jsem nezjistila, z čeho můj bratr žije.
"Já myslel, že se to dozvíme od tebe."
"Vy s ním bydlíte!"
"Ale ty jsi jeho sestra!"
Gigolo zatím zůstává i přes jeho postoj k ženám nejpravděpodobnější variantou.

"Ty umýváš nádobí?"
"No... jo."
"A proč?"

"My tu ty houbičky udržujeme v čistotě a ty je pak všechny zašpiníš."

Poslední dobou mi začíná jít ovládat emoce.
Zaměstnávat myšlenky a nenechávat je plynout špatným směrem.
"Nemysli na to a nebude ti to vadit."
Občas bych si zase přála být v očích ostatních slabá, narušená, zlomená, v depresi, na dně.
Abych se nemusela kontrolovat.
Abych je zase nezklamala.
Už se přeci všechno zlepšilo, ne?

Potřebuji se opít.
Potřebuji další tetování.
A potřebuji se konečně pořádně umýt, protože jako náhodou v některých bytech nejdou zavírat dveře do koupelny.

I believe

5. ledna 2013 v 18:40 | lovitka
Pořídili jsme si ledničku, utěrku a houbičky na nádobí.
Začínáme žít jako kultivovaní lidé.
Konec bohémství, nastává stepfordská idylka.
Haha.

Jsem šťastna.
Vařím tousty a kafe, jím olivy z obří sklenice, piji víno a vodku s džusem, válím se nahá po posteli, diskutuji o závažných politických tématech, chodím spát v pět ráno a vstávám v pět odpoledne, za měsíc jsem se našrotila tři roky středoškolské látky a oficiálně se ze mne stal "spící pacient", ačkoliv noční můry stále neodchází. Domů se vracím pouze pokud já potřebuji barevnou tiskárnu a oni vyžehlit prádlo. Tím se urovnávají spory s matkou, spory s otcem zase mým narůstajícím zájmem o architekturu. Navštěvuje se mnou muzea, půjčuje mi knížky a zřejmě si přestává myslet, že jsem naprostý idiot.

Nesouhlasím s tisíckrát omílanou teorií doktorů, že útěk není řešením.
Útěk byl řešením vždycky.
Jenom předtím nebylo kam utéct.

Seriously.
Až skončí prázdniny, tak umřu.

O tom, jak bylo

1. ledna 2013 v 23:41 | lovitka


Osobně považuji rok 2012 průlomový.
Tak nějak se nesl v duchu stručného červnového rozhovoru:
"Kdybych ti před pár lety řekl, že se tohle stane, věřila bys mi?"
"To asi těžko."
O minulém Silvestru mi hráblo a bůhví proč jsem si přála zábavný a záživný rok plný zvratů.
Prosím, prosím, prosím, ať je ten příští naprosto obyčejný.
Oddychový.
Amen.
 
 

Reklama